1 As 58/2013 — Nejvyšší správní soud

72 A 7/2022- 51 - text  15 72 A 7/2022 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní JUDr. Martinou Radkovou ve věci žalobce: W. L., st. příslušnost: Tuniská republika zastoupený advokátem Mgr. Vratislavem Polkou sídlem Vinohradská 22, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí České republiky sídlem Loretánské nám. 101/5, 118 00 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 2. 2022, č. j. X, ve věci nového posouzení důvodů neudělení krátkodobého víza takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalovaný napadeným rozhodnutím nově posoudil důvody neudělení víza podle § 180e odst. 6 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném ke dni vydání tohoto rozhodnutí (dále jen „zákon o pobytu cizinců“ nebo „ZPC“) a shledal rozhodnutí Velvyslanectví České republiky v Tunisu (dále jen „velvyslanectví“) o neudělení krátkodobého víza v souladu s § 20 odst. 5 písm. e) a f) ZPC. 2. Žalovaný posuzoval věc podle nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009 o kodexu Společenství o vízech (vízový kodex), směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále jen „směrnice 2004/38/ES“), která umožňuje omezit tato práva z důvodu zneužití práv nebo podvodu, např. z důvodu účelového sňatku. Žalovaný dále postupoval podle doporučení Komise k lepší transpozici a aplikaci směrnice 2004/38/ES [Sdělení Evropské komise Evropskému parlamentu a Radě ze dne 2. 7. 2009 č. COM (2009) 313 final a 604 final, dále jen „Sdělení komise“], jehož přílohou je Příručka pro řešení otázky údajných účelových sňatků mezi občany EU a státními příslušníky třetích zemí v kontextu práva EU o volném pohybu občanů EU (dále jen „Příručka pro účelové sňatky“). 3. Žalovaný odůvodnil své rozhodnutí tak, že se jednalo o účelový sňatek. Nelze konstatovat, že by žalobce bez problémů získal právo pobytu sám. Žalobce získal v roce 1999 německé schengenské vízum, které zneužil a až do roku 2018 pobýval v Evropské unii (dále „EU“) částečně nelegálně. Schengenské vízum je vízum návratové. Jelikož žalobce v EU pobýval téměř dalších 20 let a mimo jiné žádal i o azyl, nelze přisvědčit tomu, že by získal právo pobytu sám. Jde o jedno z pozitivních kritérií, které poukazují na to, že zneužití práva EU je pravděpodobné. Žalobce v minulé žádosti uvedl, že jel do EU lodí, ale v nynějším pohovoru upřesnil, že jel lodí normálně a nikoliv nelegálně. Žalobce přicestoval na německé vízum, které mu bylo uděleno na jeden vstup, a to od 23. 8. 1999 do 18. 9. 1999. Od té doby až do roku 2006 pobýval v EU nelegálně. Žalobce následně doložil platné pobytové oprávnění v období 2006 až 2008, 2008 až 2010 a 2011 až 2013. Poté žalobce pobýval v EU opět nelegálně až do roku 2015, kdy požádal v Německu o azyl. O tom, že žalobce pobýval v EU nelegálně, jeho manželka neví. Podle žalobce byla důvodem o azyl skutečnost, že jeho dlouholetá tuniská přítelkyně „dělala problémy“. Žalobce jako azylant v Německu pobíral 325 eur měsíčně a k tomu ještě nelegálně pracoval. Žalobce správně uvedl, že jako azylant pracovat nemůže. Nicméně v pohovoru následně uvedl, že zaměstnaný byl. Podle jeho slov byla jeho žádost o azyl v Německu „nerozhodnuta“. Žalobce využil v červenci 2018 placené repatriace a obdržel 784,99 eur od International Organization for Migration a odcestoval do Tuniska. Žalobce odcestoval do Tuniska, protože nemohl uzavřít sňatek s občankou České republiky, i když upozornil na to, že se do Tuniska vrátil dobrovolně. 4. Následně žalobce žádal dvakrát o schengenské vízum z titulu rodinného příslušníka občana EU, a to neúspěšně. Žádost byla zamítnuta na základě negativního stanoviska Ředitelství služby cizinecké policie, které je pro zastupitelské úřady a žalovaného závazné. Ředitelství služby cizinecké policie dalo zamítavé stanovisko, protože žalobce je považován za hrozbu pro veřejný pořádek, vnitřní bezpečnost, veřejné zdraví ve smyslu čl. 2 bodu 19 schengenského hraničního kodexu nebo pro mezinárodní vztahy kteréhokoliv z členských států, zejména pokud je na něj ve vnitrostátních databázích členských států veden záznam pro účely odepření vstupu ze stejných důvodů [čl. 32 odst. 1 písm. a) bod vi) vízového kodexu]. Důvodem bylo pravděpodobně to, že žalobce byl v Itálii dvakrát odsouzen za trestnou činnost a že v EU dlouhodobě pobýval nelegálně. Na dotaz velvyslanectví, zda může doložit výpis z trestního rejstříku, žalobce uvedl, že neví jak a poté doložil e-mail, že výpis z trestního rejstříku doložit nelze. Žalobce předložil potvrzení od paní E. W. S, o jehož pravosti mělo velvyslanectví pochybnosti. Z tohoto potvrzení vyplývá, že žalobce byl odsouzen k trestu odnětí svobody na jeden rok a podruhé šest měsíců. V potvrzení je nicméně uvedeno, že toto nastalo již dávno a nelze tedy dovozovat hrozbu žalobce pro veřejnost. Žalovaný přisvědčil tvrzení velvyslanectví, že jednání žalobce tak naplnilo zamítací důvod podle § 20 odst. 5 písm. f) ZPC. 5. Socioekonomické situace žalobce není dobrá, protože žalobce v Tunisku od roku 1999 až do roku 2018 nepobýval, je nezaměstnaný a pokud sežene práci, vydělá asi okolo 400 až 500 tuniských dinárů (asi 4 000 Kč). Socioekonomická situace jeho manželky též není dobrá. Manželka je zadlužená, nicméně žalobci do Tuniska posílá peníze. Žalobce tak nemá žádné socioekonomické zázemí v Tunisku a z jeho předešlého jednání vyplývá úmysl zde nežít. Tyto skutečnosti nedovolují žalovanému uvěřit, že žalobce není ekonomický migrant. 6. Nelze konstatovat, že by byl pár před sňatkem v dlouhodobém vztahu. Pár se dle jejich výpovědí seznámil v říjnu 2016 přes seznamku Badoo v době, kdy žalobce čekal na výsledek azylového řízení. Manželka podle jejích výpovědí navštívila žalobce v lednu 2017 v Lipsku na sedm dní, následně v roce 2017 ještě třikrát, v celkové délce pěti týdnů. Poslední návštěva na území EU proběhla údajně v květnu 2018. Tyto návštěvy nebyly doloženy. Poté žalobce v červenci 2018 využil placenou repatriaci do Tuniska. Po návratu žalobce do Tuniska ho manželka navštívila dvakrát, a to ihned v srpnu 2018, kdy manželé uzavřeli sňatek. Poslední návštěva proběhla v listopadu 2019. Manželé se tak přes dva roky neviděli. 7. Manželé nemají úmysl sdílet společnou domácnost, jelikož tak do dnešního dne neučinili. Manželé společnou domácnost nevedli, ani když se žalobce nacházel na území EU, ani po uzavření manželství. Vztah žalobce s manželkou před uzavřením sňatku netrval dlouhou dobu. O účelovosti manželství vypovídá dlouhodobost vztahu před sňatkem a po sňatku. Od uzavření sňatku spolu manželé strávili pouhých šest týdnů. 8. Žalobce s manželkou neuzavřel žádný dlouhodobý právní či finanční závazek za celou dobu trvání vztahu. Nelze tedy vyloučit, že sňatek i z tohoto hlediska nebyl uzavřen účelově. 9. Prima facie nelze konstatovat, že manželství nebylo uzavřeno účelově, a proto se žalovaný v napadeném rozhodnutím následně zabýval poznatky získanými během šetření a souborem indikativních kritérií, které poukazují na to, že existuje možný úmysl zneužití práv přiznaných směrnicí výlučně za účelem obejít vnitrostátní právní předpisy upravující přistěhovalectví, tj. skutečnostmi, které hovoří pro závěr, že manželství žalobce bylo uzavřeno účelově. 10. Manželé se neshodují na důležitých osobních informacích. Žalovaný a velvyslanectví vycházely i z pohovoru k minulým žádostem. Manželka žalobce neví, že její manžel pobýval v EU nelegálně, nicméně ví, že žalobce v Německu žádal o azyl a že v EU pobývá od roku 1999. Manželka poskytuje žalobci asi 1 200 Kč jednou za 2-3 měsíce, jak oba shodně uvedli. Žalobce však poté uvedl, že do ČR poveze okolo 600 eur. Navíc jeho manželka platí nájem ve výši 8 000 Kč (bez poplatků za služby) a přitom vydělává pouze 10-11 000 Kč měsíčně. Není tedy jasné, proč manželka žalobci peníze posílá. Manželka žalobce uvedla, že to bude ona, kdo bude financovat chod domácnosti, než si žalobce najde práci. Svatba proběhla měsíc poté, co žalobce odcestoval do Tuniska. Na svatbě nebyl kromě nejmladšího syna manželky žalobce z ČR nikdo přítomen. Manželka žalobce obřadu nerozuměla a je s podivem, že jim bylo umožněno sňatek uzavřít. Manželka žalobce dále neví, že při uzavírání sňatku manželé uzavřeli manželskou smlouvu o odděleném jmění. Při pohovoru uvedla, že jí překládal manžel a tlumočníka neměli. Žalobce uvedl, že překládal „Paní chceš ano nebo ne?“. Je otázkou, zda manželka žalobce mohla učinit určitý a srozumitelný projev vůle, když obřadu nerozuměla. 11. Mezi manžely existuje jazyková bariéra. Manželka žalobce v pohovoru 26. 11. 2021 řekla, že žalobce umí lámaně česky a přiznala, že ze začátku spolu komunikovali přes překladač. Předložená komunikace jazykovou bariér