6 Azs 45/2003 — Nejvyšší správní soud

22 A 82/2022- 45 - text  10 22 A 82/2022 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a JUDr. Petra Hluštíka, Ph.D., ve věci žalobce: L. S., státní příslušnost Ukrajina proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR sídlem Nad Štolou 3, 143 00 Praha 4 o žalobě na přezkum rozhodnutí ze dne 26. 10. 2022 č. j. OAM-2086-26/TP-2022, ve věci trvalého pobytu takto: I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 26. 10. 2022 č. j. OAM-2086-26/TP-2022 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 10. 2022 č. j. OAM-2086-26/TP-2022, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí žádosti žalobce o povolení k trvalému pobytu, a to podle ust. § 75 odst. 2 písm. e) zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 326/1999 Sb.“), neboť je důvodné nebezpečí, že by žadatel mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. 2. V podané žalobě žalobce vymezil tyto žalobní body: 1)Žalobce brojí proti porušení svých procesních práv. Z napadeného rozhodnutí neplyne, v jakém konkrétním jednání žalovaný spatřuje naplnění neurčitého právního pojmu „narušení veřejného pořádku“. Žalovaný svůj názor, že existuje důvodné podezření, že žalobce narušuje veřejný pořádek, činí na základě informací poskytnutých Policií České republiky (dále jen „Policie ČR“) v režimu utajení, které jsou v podstatě jediným podkladem napadeného rozhodnutí. Konkrétní skutkové důvody odůvodnění rozhodnutí neobsahuje. Žalobce s odkazem na ust. § 169m odst. 3 zák. č. 326/1999 Sb. namítl, že judikatura toto ustanovení vykládá tak, že správní orgán má povinnost seznámit cizince alespoň s podstatou důvodů, které z utajované informace plynou (rozsudek Nejvyššího správního soudu-dále jen „NSS“- ze dne 4. 11. 2021 č. j. 10 Azs 270/2021-54 nebo také rozsudek NSS ze dne 7. 2. 2022 č. j. 10 Azs 438/2021-47). Totožný požadavek podle žalobce plyne také z judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) – např. rozsudek ze dne 4. 6. 2013 ve věci C–300/11. Žalobce má za to, že těmto požadavkům žalovaný dostatečně nevyhověl, což představuje závažnou vadu napadeného rozhodnutí. Informace sdělené žalobci o obsahu utajovaných informací jsou natolik obecné a neurčité, že nepředstavují naplnění požadavku na seznámení žalobce s podstatou důvodů rozhodnutí dle uvedené judikatury. Podle žalobce by ze sdělené podstaty důvodů utajované informace měla minimálně vyplynout role dotčené osoby, vymezení času a místa jednání, a povaha (příp. kontext) jejího nebezpečného jednání. Pouze uvedení konkrétních dat, míst, jmen osob, s nimiž byl dotčený v kontaktu, a povaha jednání, z něhož ho správní orgány obviňují, mu umožní bránit se proti vzneseným obviněním. Žalobce chápe, že nemůže být seznámen s celým obsahem utajované informace, avšak musí být vyvažováno mezi zájmem na ochraně utajovaných informací a ochranou procesních práv cizince. Dále žalobce namítl, že utajovaná informace, na níž napadené rozhodnutí stojí, byla vydána v režimu „vyhrazené“, tedy nejmírnějším možném. Žalobce má proto jisté pochybnosti, zda tyto informace skutečně vyžadují utajení. Žalovaný neuvedl konkrétní důvody, které bránily seznámení žalobce s obsahem utajované informace, neuvedl ani, co je účelem utajení informace. Dále žalobce zpochybnil možnost aplikace § 169m odst. 3 zák. č. 326/1999 Sb., neboť žalobci je kladeno za vinu pouze potenciální ohrožení veřejného pořádku, nikoliv ohrožení bezpečnosti státu. Jedná se přitom o dva různé pojmy, které nelze zaměňovat. Označené zákonné ustanovení upravuje pouze ohrožení bezpečnosti státu a utajení těchto informací, nikoliv však utajení informací týkajících se narušení veřejného pořádku a jeho ohrožení. Žalovaný proto nemohl podle § 169m odst. 3 zák. č. 326/1999 Sb. postupovat. 2)Žalobce má za to, že jeho předchozí trestní odsouzení je pro možnost neudělení povolení k trvalému pobytu irelevantní. Žalobce nerozporuje, že byl v minulosti na území ČR odsouzen za trestnou činnost, a to v r. 2013 k souhrnnému trestu odnětí svobody na 5 let. V listopadu téhož roku došlo k žalobcově podmíněnému propuštění se zkušební dobou 7 let a v prosinci 2020 se žalobce osvědčil a jeho odsouzení bylo zahlazeno. Úvaha žalovaného proto nemůže obstát, pokud dovozuje potenciální budoucí ohrožení veřejného pořádku žalobcem právě z jeho dřívější trestné činnosti. Výhradu veřejného pořádku dle § 75 odst. 2 písm. e) zák. č. 326/1999 Sb. je nutno vykládat eurokonformně, shodně se závěry, k nimž dospěl SDEU v rozsudku ve spojených věcech C–503/19 a C–592/19 UQ a SI, který se týkal výkladu článku 6 odst. 1 Směrnice 2003/109/ES. Ze závěru tohoto rozsudku plyne, že dřívější trestní odsouzení bez dalšího nestačí pro aplikaci výhrady veřejného pořádku vůči cizinci, který žádá o postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta. Pokud jde o výhradu veřejného pořádku, žalobce poukázal na usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 26. 7. 2011 č. j. 3 As 4/2010-151 ve vztahu k § 114 odst. 2 písm. b) zák. č. 326/1999 Sb. Hrozba musí existovat v okamžiku rozhodování o žádosti o trvalý pobyt a do budoucna. Tzn., že závažným narušením veřejného pořádku může být jen takové jednání, které bude představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. I v takovém případě je nutno zohlednit individuální okolnosti života cizince s přihlédnutím k jeho celkové životní situaci. Jak již žalobce uvedl, jeho odsouzení bylo zahlazeno, takže se má na něj hledět, jako by nebyl odsouzen, žalovaný však k dřívějším trestním odsouzením přihlíží. NSS v rozsudku sp. zn. 1 As 175/2012, bod 20 uvedl, že pokud cizinec vedl po odsouzení řádný život, nedopustil se dalšího trestného činu, ani přestupku, nejsou evidovány žádné stížnosti na jeho chování, musí správní orgán, neprokáže-li se opak, při svých úvahách o závažnosti narušení veřejného pořádku vycházet mj. z toho, že po spáchání trestné činnosti vedl žadatel po celou dobu řádný život. Žalovaný proto měl přihlédnout k době, která od spáchání trestných činů uplynula a ke způsobu, jakým se žalobce během této doby choval. Žalobce má za to, že po celou dobu vedl řádný život. Žalovaný s odkazem na utajovanou informaci poukázal na žalobcovo údajné zapojení na ruský organizovaný zločin a četné vazby na osoby aktivní v kriminálním prostředí. Žalobce nepopírá, že s ohledem na jeho minulost u něj lze takové vazby dohledat. Z toho však nelze bez dalšího dovodit riziko zapojení žalobce do jakékoliv kriminální aktivity v budoucnosti. Žalobce má dále pochybnosti o naplnění příslušného důkazního standardu. Ust. § 75 odst. 2 písm. e) zák. č. 326/1999 Sb. vyžaduje existenci důvodného nebezpečí, že by cizinec mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek, žalovaný však v napadeném rozhodnutí uvádí, že informace plynoucí z utajovaného materiálu naznačují, že jednání žalobce nese znaky závažného narušení veřejného pořádku (str. 8 napadeného rozhodnutí). Obdobně na jiném místě napadeného rozhodnutí (str. 3) správní orgán uvádí, že jednání žalobce je způsobilé narušit veřejný pořádek tak, jak je vymezeno zákonem. Žalovaný nesprávně posoudil otázku závažného narušení veřejného pořádku, kdy neměl hodnotit pouze způsobilost narušit veřejný pořádek, ale to, zda ze strany žalobce skutečně reálně a aktuálně hrozí nebezpečí závažného narušení veřejného pořádku v budoucnosti. Správní orgán se tak nezbýval blíže a podrobněji mírou závažnosti vytýkaného jednání a jeho skutečným vlivem na ohrožení veřejného pořádku. Pro vydání rozhodnutí o neudělení trvalého pobytu nestačí náznak toho, že by cizinec mohl závažně ohrozit veřejný pořádek, ale vyžaduje se důvodné nebezpečí a akutální hrozba. 3)Žalobce namítl nepřiměřenost napadeného rozhodnutí z hlediska jeho zásahu do soukromého a rodinného života žalobce. Posouzení této otázky je nedostatečné. Podle žalobce došlo k porušení článku 8 Evropské úmluvy na ochranu lidských práv (dále jen „Úmluva“), neboť je tím zasaženo jeho právo na rodinný život na území a také není respektován rodinný život jeho rodiny. Ani zájem na ochraně veřejného pořádku nemusí vždy převážit nad ochranou soukromého a rodinného života. Žalovaný musí tyto dvě proti sobě stojící hodnoty poměřovat a objektivně zohlednit všechny relevantní okolnosti. Žalovaný při posuzování příměřenost zdůraznil, že nerozhoduje o vyhoštění žalobce, ale pouze o neudělení trvalého pobytu, tj. nejvyššího možného cizineckého pobytového oprávnění. Jeho neudělení podle žalovaného nebrání dalšímu pobytu žalobce v ČR. Žalobce v současné době pobývá v ČR na základě doplňkové ochrany, což je časově omezený typ ochrany. Pokud uplyne doba udělení doplňkové ochrany, žalobce bude muset ČR opustit, a to po 20 letech, které zde prožil. Pobytový