1 Afs 369/2020 — Nejvyšší správní soud

22 Af 28/2022- 38 - text  7 22 Af 28/2022 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a JUDr. Petra Hluštíka, Ph.D., ve věci žalobce: D. J. K. zastoupený advokátem JUDr. Radkem Hudečkem sídlem Poděbradova 1243/7, 702 00 Ostrava proti žalovanému: Generální ředitelství cel sídlem Budějovická 7, 140 96 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 6. 2022 č. j. 6649-2/2022-900000-314, ve věci spotřební daně takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 6. 2022 č. j. 6649-2/2022-900000-314, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Celního úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 4. 11. 2021 č. j. 306794/2021-570000-31, jímž byla žalobci vyměřena spotřební daň ze surového tabáku. 2. V podané žalobě žalobce vymezil tyto žalobní body: 1)Žalobce byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces, když mu nebylo poskytnuto přiměřené poučení o jeho právech a povinnostech. Správní orgán se měl zabývat objektivně zjištěním skutkového děje, jak mu to ukládá ust. § 3 zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu, v platném znění (dále jen „správní řád“). Žalobce od počátku celní kontroly tvrdil celnímu orgánu, že je toliko dopravcem tabáku a na místě samém prokázal nejen dokladem CMR, ale i dodacím listem a fakturou, kdo byl původní vlastník tabáku a kdo má být jeho nabyvatelem. Toto tvrzení žalobce nebylo vyvráceno, ačkoliv má podstatný význam pro stanovení osoby povinné k dani. Bylo tak prokázáno, že přepravovaný tabák nebyl určen pro použití na území České republiky (dále jen „ČR“). Žalobce byl kontrolován na silnici, která je spojnicí mezi místem nakládky v Německu a cílem, kde mělo být zboží vyloženo, tedy v Maďarsku. Okolnost, že doklad CMR neobsahoval pořadové číslo a nebyl uveden dopravce, tj. žalobce, není sama o sobě důkazem, že kontrolovaný tabák byl určen pro užití na území ČR. Také okolnost, že si žalobce jako přepravce nemohl ověřit převážením hmotnost přepravovaného tabáku, by neměla být žalobci kladena k tíži. Ani tato okolnost neprokazuje, že měl být přepravovaný tabák použit na území ČR, tím spíše žalobcem jako dopravcem. Opačný výklad je dle žalobce zřejmým výrazem „přepjatého formalismu“ správních orgánů, když ust. § 134 zzb zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, v platném znění (dále jen „ZSD“) samo o sobě neukládá celním orgánům označit za daňový subjekt žalobce jako dopravce a vyzvat ho k podání daňového přiznání, event. pokud tak neučiní sám, spotřební daň mu doměřit. 2)Žalobce s odkazem na ust. § 4 odst. 1 písm. a) ZSD namítl, že není ani provozovatelem daňového skladu, ani oprávněným příjemcem, ani oprávněným odesílatelem, ani výrobcem, a přesto byl celními orgány označen jako plátce spotřební daně z tabáku, to vše za situace, kdy je oprávněný příjemce i oprávněný odesílatel znám. Žalobce má za to, že oprávněný příjemce je osobou, která má z pohledu určení plátce daně přednost, a celní orgán si nemůže vybrat jako plátce daně namísto vlastníka zboží žalobce jakožto dopravce. Samotné zajištění tabáku je pouze předběžným ochranným opatřením a v okamžiku jeho uskutečnění nelze s jistotou konstatovat, že povinnost přiznat a zaplatit spotřební daň vznikla žalobci jako dopravci, a to jen pro scházející údaje na přepravním dokladu CMR. Jde toliko o hypotézu celního orgánu, která musí být v daňovém řízení prokázána, k čemuž nedošlo. Závěr celních orgánů o naplnění podmínek pro zatížení přepravovaného tabáku daní na tranzitním území ČR byl opřen toliko o formální nedostatek přepravního dokladu, když např. jeho číslo se v tiskopisech CMR vydávaných v jiné zemi EU, než v ČR, vůbec nevyskytuje a osoba přepravce je na místě kontroly identifikovatelná. Žalobce má za to, že nebylo dostatečně prokázáno, že byly splněny podmínky pro zatížení přepravovaného surového tabáku spotřební daní na území ČR. Žalobce má za to, že došlo ze strany správních orgánů k porušení zásady součinnosti podle § 3 odst. 2 správního řádu, zásady materiální pravdy podle § 3 odst. 4 a § 32 odst. 1 správního řádu a práva žalobce podle § 33 odst. 1 a 2 správního řádu. Žalobce se vedle napadeného rozhodnutí domáhá také zrušení rozhodnutí správního orgánu I. stupně. 3. Žalovaný ve vyjádření uvedl, že žalobce nijak nekonkretizuje námitku, jakého potřebného poučení se mu nedostalo, zejména neuvádí žádný konkrétní negativní důsledek, který údajné nedostatečné poučení žalobci způsobilo. Žalovaný tak pouze v obecné rovině konstatuje, že k žádnému porušení práva žalobce na spravedlivý proces nedošlo, když všech potřebných poučení se žalobci dostalo. Námitka, že správní orgány neprokázaly tvrzení žalobce o osobách odesílatele a příjemce předmětného tabáku, je nedůvodná, neboť potřeba takového prokazování nevyvstala s ohledem na ust. § 131a odst. 1 písm. b) bod 2. ZSD, podle kterého je plátcem daně ze surového tabáku osoba, u které byl zjištěn surový tabák, a která neprokázala způsob jeho použití. Jelikož u žalobce byl zjištěn surový tabák a žalobce neprokázal způsob jeho použití, stal se vzhledem k uvedenému plátcem daně ze surového tabáku, bez ohledu na to, kdo je vlastníkem, odesílatelem či příjemcem tohoto tabáku. K navazující námitce, že prokázáním původního a nového vlastníka předmětného tabáku by bylo prokázáno i to, že tabák nebyl určen k použití na daňovém území ČR, žalovaný opětovně odkázal na ust. § 131a odst. 1 písm. b) bod 2. ZSD, které jednoznačně stanoví, že je to právě osoba, u níž byl surový tabák zjištěn, která má prokázat účel jeho použití, tedy žalobce, a nikoliv celní orgány. Žalovaný se ztotožňuje s názorem žalobce, že doklad, jenž postrádal potřebné údaje, není důkazem, že by předmětný tabák měl být spotřebován na daňovém území ČR, avšak zdůrazňuje, že nedostatky žalobcem předloženého dokladu nebyly vyhodnoceny jako důkaz o místě nebo účelu použití předmětného tabáku, vedly pouze k závěru, že žalobcem předložený doklad neobsahuje náležitosti stanovené § 134 zzb odst. 2 ZSD, tudíž jej nelze považovat za doklad pro účely dopravy surového tabáku. K námitce žalobce, že není plátcem daně podle ust. § 4 odst. 1 písm. a) ZSD, žalovaný zdůraznil, že žalobce byl označen za plátce daně podle speciálního ustanovení § 131a odst. 1 písm. b) bod 2. ZSD. Tvrzení žalobce, že při určení plátce daně má přednost odesílatel a příjemce vybraných výrobků před jejich dopravcem, nemá oporu v právních předpisech. K námitce vztahující se k zajištění, jež je pouze předběžným opatřením, žalovaný konstatoval, že v napadeném rozhodnutí je uveden vznik povinnosti přiznat a zaplatit daň ze surového tabáku v důsledku jeho zjištění u žalobce, a nikoliv zajištění. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. 4. Žalobce ve vyjádření doručeném krajskému soudu dne 31. 10. 2022 uvedl ve vztahu k námitce porušení spravedlivého procesu odkaz na ust. § 1 odst. 2 a 3 a § 92 odst. 2 a 3 zák. č. 280/2009 Sb., daňového řádu, v platném znění (dále jen „daňový řád“) a dále vyjádřil názor, že pokud ustanovení § 131a odst. 1 písm. b) bod 2. ZSD předchází ust. § 131a odst. 1 písm. a) bod 1. – 3. ZSD a toto svědčí odlišné osobě než žalobci jako dopravci, tedy osobě konečného příjemce, pak žalobce není osobou povinnou k podání daňového přiznání. Žalovaný zcela pomíjí fakt, že zajištěný surový tabák byl zjevně určen nikoliv k jeho užití na území ČR, ale v Maďarsku, a proto nemělo být aplikováno české daňové právo. Ke konečnému ponechání surového tabáku v ČR došlo výlučně z důvodu zásahu českých celních orgánů. Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jsou tak formalistická a nerespektují skutečný stav věci. 5. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž byl vázán obsahem žalobních tvrzení (ust. § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění-dále jen „s. ř. s.“) a vycházel ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době vydání rozhodnutí. 6. Z obsahu správních spisů krajský soud zjistil, že dne 27. 11. 2019 bylo hlídkou mobilního dohledu Celního úřadu pro Liberecký kraj kontrolováno dodávkové vozidlo Mercedes-Benz, registrační značka DW 5 CU 35 (PL), BL 55495, a to na komunikaci č. I/35 v obci Karlovice-Sedmihorky, které mělo dle přepravního dokladu CMR přepravovat v 92 balících 2 499 kg surového tabáku. Přepravní doklad CMR neobsahoval č. dokladu a údaje o dopravci podle § 134 zzb ZSD, kdy žalobce byl řidičem, tj. osobou, u které byl surový tabák zjištěn a nepředložil další jiné doklady. Vozidlo bylo přemístěno do objektu Celního úřadu pro Liberecký kraj, kde bylo zahájeno místní šetření, převážení vozidla a přepočítání přepravovaného zboží. Dle zjištěného skutečního stavu bylo ve vozidle 91 balíků surového tabáku o celkové váze 2 580 kg. Žalobce uvedl do protokolu (ze dne 27. 11. 2019), že neví, kdo je vlastníkem předmětné