1 Afs 145/2008 — Nejvyšší správní soud

60 Af 29/2022- 105 - text  10 60 Af 29/2022 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Barbory Berkové a soudců JUDr. Michala Jantoše a JUDr. Markéty Fialové ve věci žalobkyně: Z., a. s., IČO X sídlem P. 727/14, X P. 1 zastoupena advokátem JUDr. Jakubem Dohnalem, Ph.D., LL.M. sídlem Plzeňská 3350/18, 150 00 Praha 5 proti žalovanému: Ministerstvo financí sídlem Letenská 15, 118 10 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 6. 2022, č. j. MF-341/2019/1203-5, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 9. 8. 2022, č. j. MF-341/2019/1203-7 takto: I. Rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 29. 6. 2022, č. j. MF-341/2019/1203-5, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 9. 8. 2022, č. j. MF-341/2019/1203-7, a platební výměr Úřadu Regionální rady regionu soudržnosti Střední Morava ze dne 12. 9. 2018, č. j. OKN-PRK 76/2015, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 11 228 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Jakuba Dohnala, Ph.D., LL.M., sídlem Plzeňská 3350/18, 150 00 Praha 5. Odůvodnění: A) Vymezení věci a shrnutí obsahu podání účastníků 1. Regionální rada regionu soudržnosti Střední Morava se Smlouvou o poskytnutí dotace na individuální projekt z Regionálního operačního programu regionu soudržnosti Střední Morava ze dne 11. 9. 2013 zavázala žalobkyni poskytnout finanční podporu na úhradu maximálně 60 % způsobilých výdajů projektu „A. R. – R. výstavba krytého bazénu včetně návazné infrastruktury“, maximálně částku 9 000 000 Kč. 2. Úřad Regionální rady regionu soudržnosti Střední Morava (dále jen „správce daně“) po provedené veřejnosprávní kontrole vyměřil žalobkyni ve výroku označeným platebním výměrem ze dne 12. 9. 2018 odvod za porušení rozpočtové kázně do rozpočtu regionální rady podle § 22 odst. 11 písm. b) a násl. zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů (dále jen „malá rozpočtová pravidla“). Správce daně vytknul žalobkyni celkem osm pochybení, avšak s tím, že k uložení odvodu vedla jen čtyři z nich (správcem označená jako č. 3, 6, 7 a 8). Všechna vytknutá pochybení se týkala zadávacího řízení na podlimitní veřejnou zakázku na stavební práce s názvem „A.l rekreačního zařízení R. II“ a stručně je lze popsat tak, že (i) žalobkyně stanovila v oznámení o zahájení zadávacího řízení minimální úroveň technického kvalifikačního předpokladu v rozporu s § 56 odst. 5 písm. c) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách (dále jen „ZVZ“), (ii) žalobkyně ustanovila v rozporu s § 74 odst. 3 ZVZ nedostatečně kvalifikovanou hodnotící komisi, (iii) hodnotící komise se v rozporu s § 76 odst. 1 ZVZ nezabývala neoceněním několika položek v nabídce vítězného uchazeče Pozemní stavitelství Zlín a. s. a (iv) hodnotící komise v rozporu s § 76 odst. 1 ZVZ nevyřadila nabídku vítězného uchazeče jako nepřijatelnou ve smyslu § 22 odst. 1 písm. d) ZVZ, ačkoli tento předložil nesprávnou nabídkovou cenu a manipuloval s početními vzorci ve slepém rozpočtu nabídky. 3. Poslední pochybení označil správce daně za nejzávažnější, a tudíž podle § 22 odst. 2 písm. b) malých rozpočtových pravidel uložil celkový odvod v jemu odpovídající výši, a to jako 25 % z hodnoty předmětné veřejné zakázky, konkrétně 2 126 771 Kč. 4. Proti platebnímu výměru podala žalobkyně odvolání, které žalovaný ve výroku označeným rozhodnutím ze dne 29. 6. 2022 zamítl a platební výměr potvrdil. Žalovaný sice odmítl závěr správce daně o tom, že žalobkyně ustanovila nedostatečně kvalifikovanou hodnotící komisi, tj. pochybení (ii), avšak tento závěr se nijak nedotkl výroku platebního výměru o porušení rozpočtové kázně ani o výši odvodu, který byl uložen podle závažnosti pochybení (iv). 5. Následně dne 9. 8. 2022 vydal žalovaný opravné rozhodnutí, kterým doplnil výrok napadeného rozhodnutí o povinnost žalobkyně zaplatit vyměřený odvod na v rozhodnutí specifikovaný bankovní účet Finančního úřadu pro hlavní město Prahu. 6. Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení rozhodnutí ve věci i opravného rozhodnutí žalovaného. Žalobní body směřovaly proti kontrolním zjištěním shrnutým výše jako pochybení (i) a (iv), a dále proti výši odvodu. Žalobkyně předně namítala, že závěr správce daně a žalovaného o nezákonném stanovení minimálního technického kvalifikačního předpokladu odporuje gramatickému výkladu § 56 odst. 1 písm. c) ZVZ. Dále namítala, že řádně vybrala uchazeče s nejnižší nabídkovou cenou, neboť v souladu s čl. 13. 2 zadávací dokumentace byla v jeho případě stejná cena uvedena v návrhu smlouvy o dílo, na krycím listu i v položkovém rozpočtu, byla skutečně tvořena součtem všech položek a uvedením mínusové položky na krycím listu v části DPH nedošlo k žádnému navýšení ceny. Závěrem označila výši odvodu za neproporcionální a nedostatečně odůvodněnou. 7. Žalovaný požadoval zamítnutí žaloby a žalobní body označil za nedůvodné. B) Posouzení věci krajským soudem 8. Krajský soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydaní napadeného rozhodnutí v souladu s § 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). 9. Navzdory dispoziční zásadě upravené v § 75 odst. 2 s. ř. s., avšak v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1169/2007 a konstantní judikaturou NSS (srov. např. rozsudek NSS ze dne 2. 4. 2009, č. j. 1 Afs 145/2008-135, č. 1851/2009 Sb. NSS) se krajský soud předně z úřední povinnosti (tj. i bez žalobní námitky) zabýval otázkou prekluze. Účelem jakéhokoliv procesu totiž nikdy není ochrana neexistujících či fiktivních práv, a proto nelze prekludovanému právu poskytovat ochranu. Tomu nebrání ani přezkumná povaha řízení, ani dispoziční zásada. 10. Prekluzí práva správce daně uložit odvod za porušení rozpočtové kázně v případech, kdy byla přinejmenším část dotace poskytnuta z prostředků EU se již NSS ve své judikatuře opakovaně zabýval (srov. rozsudky NSS ze dne 18. 3. 2022, č. j. 5 Afs 4/2021-66, č. 4333/2022 Sb. NSS, ze dne 16. 8. 2023, č. j. 7 Afs 1/2023-33 a ze dne 15. 2. 2024, č. j. 4 Afs 52/2023-85). Názory vyslovené v uvedených rozsudcích, které soud níže shrne, dopadají také na nyní projednávanou věc a zdejší soud nemá důvod se od nich odchýlit. 11. Při hodnocení prekluze práva správce daně uložit odvod, je nutné vycházet z nařízení Rady (ES, Euratom) č. 2988/95 ze dne 18. 12. 1995 o ochraně finančních zájmů Evropských společenství (dále jen „nařízení č. 2988/95“). Toto nařízení představuje horizontální předpis pro boj proti podvodům v členských státech, stanovuje pro účely ochrany unijních finančních zájmů obecná pravidla týkající se kontrol, správních opatření a sankcí postihujících nesrovnalosti s ohledem na právo Společenství (srov. čl. 1 odst. 1). Nesrovnalostí ve smyslu tohoto nařízení se rozumí jakékoli porušení právního předpisu Společenství (EU) vyplývající z jednání nebo opomenutí hospodářského subjektu, v důsledku kterého je nebo by mohl být poškozen souhrnný rozpočet Společenství nebo rozpočty Společenstvím spravované, a to buď snížením nebo ztrátou příjmů z vlastních zdrojů vybíraných přímo ve prospěch Společenství, nebo formou neoprávněného výdaje (odst. 2 téhož článku). Nesplnil-li tedy hospodářský subjekt podmínky dotace poskytnuté (byť i jen částečně) z unijních zdrojů, jedná se o neoprávněný výdaj, a tudíž nesrovnalost ve smyslu nařízení č. 2988/95. 12. Čl. 3 nařízení č. 2988/95 stanoví: 1. Promlčecí doba pro zahájení stíhání činí čtyři roky od okamžiku, kdy došlo k nesrovnalosti uvedené v čl. 1 odst. 1. Odvětvové předpisy mohou stanovit i kratší lhůtu, která však nesmí být kratší než tři roky. V případě pokračujících nebo opakovaných nesrovnalostí běží promlčecí doba ode dne, ke kterému nesrovnalost skončila. V případě víceletých programů běží promlčecí doba v každém případě až do definitivního ukončení programu. Promlčecí doba pro stíhání se přerušuje každým úkonem příslušného orgánu oznámeným dané osobě, který se týká vyšetřování nebo řízení o nesrovnalosti. Promlčecí doba začíná znovu běžet od provedení každého úkonu způsobujícího přerušení. Promlčení však nastane nejpozději ke dni, v němž uplynula lhůta rovnající se dvojnásobku promlčecí doby, aniž příslušný orgán uložil sankci, s výjimkou případů, kdy bylo řízení podle čl. 6 odst. 1 pozastaveno. 2. Lhůta pro výkon rozhodnutí, na základě kterého byla uložena správní sankce, činí tři roky. Tato lhůta běží ode dne, kdy rozhodnutí nabude právní moci. Přerušení a pozastavení se řídí odpovídajícími pravidly vnitrostátního práva. 3. Členské státy si ponechávají možnost uplatňovat delší lhůtu, než která je uvedena v odstavci 1 nebo odstavci 2. 13. Čl. 3 nařízení č. 2988/95 dopadá nejen na řízení, jejichž účelem je uložení sankce, ale také na řízení, jejichž výsledkem je uložení správního opatření, kterým je podle čl. 4 téhož nařízení také odnětí neoprávněně získané výhody spojené s povinností zaplatit nebo nahradit neoprávněně získa