5 Afs 115/2006 — Nejvyšší správní soud

65 Ad 5/2024- 45 - text  11 65 Ad 5/2024 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michala Jantoše a soudkyň Mgr. Barbory Berkové a JUDr. Markéty Fialové ve věci žalobkyně: S. B. U. s.r.o., IČO X sídlem S. n. 331, X H. zastoupená advokátem Mgr. Vítězslavem Zdeňkem sídlem Mlýnská 938/4, 779 00 Olomouc proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 01 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 12. 2023 č. j. MPSV-2023/268015-422/1 ve věci odnětí povolení ke zprostředkování zaměstnání takto: I. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 28. 12. 2023 č. j. MPSV-2023/268015-422/1 se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 15 342 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně advokáta Mgr. Vítězslava Zdeňka, sídlem Mlýnská 938/4, 779 00 Olomouc. Odůvodnění: A. Vymezení věci a obsahu podání 1. Úřad práce České republiky, generální ředitelství (dále jen „správní orgán I. stupně“ či „úřad práce“) vydal dne 14. 11. 2023 rozhodnutí, č. j. UPCR-2023/58296/13, jímž žalobkyni podle § 63 odst. 2 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění do 31. 12. 2023 (dále jen „zákon o zaměstnanosti“) odňal povolení ke zprostředkování zaměstnání udělené rozhodnutím ze dne 3. 5. 2021, č. j. UPCR-2021/20047/12 z důvodu, že žalobkyně zprostředkovala zaměstnání v rozporu s vydaným povolením ke zprostředkování zaměstnání. Své rozhodnutí úřad práce odůvodnil tím, že žalobkyně byla rozhodnutím Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj ze dne 15. 7. 2021, č. j. 7178/9.30/21-12 uznána vinnou z přestupku podle § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti. Přestupku se dopustila tím, že v období od 2. 9. 2019 do 5. 11. 2019 umožnila výkon nelegální práce, jak ji definuje § 5 písm. e) bod 2 zákona o zaměstnanosti, a to konkrétně tím, že umožnila dvěma občanům ukrajinské národnosti výkon závislé práce na jiném místě, než jim bylo povoleno. 2. Žalobkyně se proti rozhodnutí úřadu práce bránila odvoláním, které žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí úřadu práce potvrdil. 3. Nyní se žalobkyně podanou žalobou domáhá zrušení napadeného rozhodnutí. Předně namítá, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, protože správní orgány zcela opomněly vypořádat druhou skupinu námitek žalobkyně z vyjádření ze dne 5. 6. 2023 a 18. 8. 2023 týkajících se toho, že v okamžiku, kdy věděly správní orgány o spáchání přestupku, bylo žalobkyni vydáno nové povolení ke zprostředkování zaměstnání. Správní orgány dále opomněly vypořádat odkazy na judikaturu z vyjádření ze dne 5. 6. a 18. 8. 2023. V rozhodnutích dále chybí odůvodnění lhůty k ukončení zprostředkovatelské činnosti. Jde o správní uvážení, které je nutné odůvodnit. 4. Dále namítá nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost, kterou spatřuje v rozporu výroku a odůvodnění rozhodnutí úřadu práce. Jeho výrok obsahuje závěr, že povolení je odnímáno pro porušení vydaného povolení ke zprostředkování zaměstnaní, odůvodnění se týká porušení zákona o zaměstnanosti, nikoli povolení. Žalobkyně pro nesrozumitelnost nemůže zvolit vhodnou argumentaci k ochraně svých práv. Žalovaný v napadeném rozhodnutí na str. 5 uvedl, že tato vada nemá vliv na správnost rozhodnutí, což je bagatelizující závěr. Dále má žalobkyně za nesprávný závěr žalovaného, že na str. 7 rozhodnutí úřadu práce je uvedeno, že povolení je odnímáno z důvodu zprostředkování zaměstnání v rozporu s vydaným povolením. V odůvodnění rozhodnutí úřadu práce takový závěr není, objevuje se v něm jen porušení zákona o zaměstnanosti. Žalovaný důvod odnětí posuzoval podle výroku rozhodnutí úřadu práce, nikoli podle jeho odůvodnění. Mezi oběma rozhodnutími tak existuje rozpor. 5. Žalobkyně dále namítala, že ačkoli správní orgány na podzim 2019 zjistily, že se dopustila nelegálního zaměstnávání, řízení o odejmutí povolení ke zprostředkování zaměstnání zahájily až v květnu 2023. Bezdůvodně a svévolně tak vyčkávaly až do okamžiku, kdy odejmutí povolení neplnilo svůj účel. Podle žalovaného lhůta k zahájení řízení o odejmutí povolení nemůže být bezbřehá, ale v posuzované věci je to irelevantní, protože není ve veřejném zájmu, aby existovala agentura práce, která umožnila výkon nelegální práce. Žalobkyně má takové odůvodnění za vnitřně rozporné. Pravidlo, že řízení má být zahájeno v přiměřené lhůtě, musí být aplikovatelné i na případy, kdy dojde k výkonu nelegální práce, jde stále o aplikaci totožného ustanovení, tj. § 63 odst. 2 písm. c) zákona o zaměstnanosti. Opačný přístup by vedl k nepředvídatelným rozhodnutím a svévoli. 6. Závěrem žalobkyně namítla neposouzení společenské škodlivosti. Různé druhy nelegální práce podle § 5 písm. e) zákona o zaměstnanosti nelze považovat za stejně závažné a jsou spojeny s různou mírou společenské škodlivosti. Dle žalovaného je nutné odejmout povolení nezávisle na tom, v jakém odstupu od protiprávního jednání bylo zahájeno řízení o odejmutí a na tom, jaká je míra porušení zákona. Takový názor je neudržitelný. Žalovaný uzavřel, že dojde-li k porušení zákona o zaměstnanosti, je nutné povolení odejmout, byť sám v napadeném rozhodnutí odkazoval na rozsudek NSS ze dne 5. 12. 2023, č. j. 2 Ads 105/2023-23. Z něj plyne, že je potřeba poměřovat přiměřenost odejmutí. Závěr žalovaného je zjevně v rozporu se závěry tohoto rozsudku. Napadené rozhodnutí tak stojí na nesprávném právním posouzení. Žalovaný považuje umožnění výkonu nelegální práce za tak závažné, že bude vždy důvodem pro odejmutí povolení, ale nezajišťuje postupy, aby byla řízení o odejmutí zahajována bezprostředně po zjištění protiprávního jednání. Žalobkyně zprostředkovávala zaměstnání více než 4 roky po tom, co se dopustila jednání, pro které jí bylo povolení odejmuto. Jiného závažného přestupku se od té doby nedopustila. I tak je považována za hrozbu pro veřejný zájem. 7. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout a zopakoval závěry uvedené v napadeném rozhodnutí. Uvedl, že správní orgány nemají povinnost vypořádat se s každou dílčí námitkou, pokud proti tvrzení účastníka postaví právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí. Dále uvedl, že žalobkyně nijak nerozporovala úřadem práce stanovenou 3měsíční lhůtu. Lhůta je dostatečná pro vypořádání obchodních a zejm. pracovních vztahů s přihlédnutím na nutnost dodržení výpovědních lhůt. Úřad práce u skutkově shodných nebo podobných případů stanovuje 3měsíční lhůtu a její neodůvodnění nelze pokládat za důvod pro zrušení rozhodnutí. 8. K námitce rozporu výroku s odůvodněním napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že žalobkyně spáchala přestupek, když umožnila výkon nelegální práce v rámci zprostředkování zaměstnání, což nepopírá. Zprostředkovala tak zaměstnání v rozporu s vydaným povolením ke zprostředkování, správní řízení bylo zahájeno z tohoto důvodu a výrok odpovídá důvodu zahájení řízení. Konstatování úřadu práce v prvostupňovém rozhodnutí, že žalobkyně porušila zákon o zaměstnanosti, nelze pokládat za rozporné s výrokem, protože umožnění výkonu nelegální práce je porušením zákona o zaměstnanosti. Žalobkyně si byla vědoma, o jaké správní řízení se jedná, v jaké věci a z jakého důvodu je vedeno, obšírně se vyjádřila a žádné důkazy zpochybňující zjištěný skutkový stav nenavrhla. Argumentace ohledně nemožnosti zvolit vhodnou argumentaci k ochraně práv je neopodstatněná. Posouzení společenské škodlivosti jednání žalobkyně je namístě v případě správního řízení o přestupku. 9. Žalobkyně v replice uvedla, že řízení o odejmutí povolení je na řízení o přestupku nezávislé. Z dikce § 63 odst. 2 písm. c) zákona o zaměstnanosti neplyne, že by muselo existovat pravomocné rozhodnutí o přestupku. Úřad práce posuzuje toliko splnění podmínek podle § 63 zákona o zaměstnanosti. Tomu odpovídá též to, že je odejmutí povolení dohledovým opatřením a je postavené na jiném základě než správní trestání a slouží k jinému účelu. Jestliže je účelem odejmutí povolení regulace agentur práce, tak se několikaleté vyčkávání na pravomocné skončení přestupkového řízení s tímto cílem zcela míjí. To, že se žalobkyně dopustila jiného porušení zákona o zaměstnanosti, nemá oporu v žádném ze spisů. K argumentaci žalovaného ohledně obvyklosti a přiměřenosti stanovené 3měsíční lhůty uvedla, že se míjí s námitkou žalobkyně a fakticky nahrazuje chybějící odůvodnění správních rozhodnutí. Napadené rozhodnutí je postaveno na umožnění výkonu nelegální práce a neuvádí, k jakému porušení povolení ke zprostředkování zaměstnání došlo. Umožnění výkonu nelegální práce spadá pod jiné porušení povinností vyplývajících ze zákona o zaměstnanosti podle § 63 odst. 2 písm. c). Porušení povolení má pokrývat jiné druhy situací, tomu odpovídá i novelizované znění § 62 odst. 2 písm. c) zákona o zaměstnanosti. B. Posouzení věci krajským soudem 10. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalo