5 As 25/2003 — Nejvyšší správní soud

17 Ad 2/2025- 23 - text  8 17 Ad 2/2025 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Zorou Šmolkovou ve věci žalobce: P. L. zastoupen Mgr. Jakubem Horkým, advokátem sídlem Vodičkova 695/24, Praha proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení sídlem Křížová 1292/25, 150 00 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 29. 11. 2024, ve věci sirotčího důchodu, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Žalobní body a stanovisko žalované: 1. Mezi účastníky je spor o to, zda definiční znak nejdéle však do 26. roku věku stanovený § 20 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění pro nezaopatřené dítě, znamená, že nezaopatřeným dítětem je osoba do 26. narozenin, nebo po celý následující rok života až do 27. narozenin. 2. Žalobce pobíral sirotčí důchod a soustavně se připravuje na povolání studiem na vysoké škole. Česká správa sociálního zabezpečení mu odňala sirotčí důchod od 6. 9. 2024, kdy žalobce dovršil 26. rok věku (den jeho 26. narozenin), neboť tímto dnem podle ní nárok žalobce na sirotčí důchod zanikl, když nárok na sirotčí důchod má nezaopatření dítě, kterým je podle § 20 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění osoba nejdéle do 26. roku věku. S tím žalobce nesouhlasil. Z obecných pravidel počítání času v českém právním řádu podle něj platí, že běh lhůt končí vždy až uplynutím dne, kdy daná lhůta končí, nikoliv jejím počátkem. Pokud by zákonodárce chtěl dosáhnout toho, aby věkovou hranicí bylo již dovršení 26 let, uvedl by to, jako učinil v jiných případech (§ 25 zákona č. 40/2009 Sb., „nedovršil 15 rok“, § 30 zákona č. 89/2012 Sb., „dovršením osmnácti let věku“). Neučinil tak, proto je nutno věkovou podmínku chápat jako „do konce 26. roku věku“. Žalovaná žalobci nepřisvědčila s tím, že slovo „nejdéle“ vymezuje chápání věkové hranice jako „dosažení 26 let, ne déle“. Navíc, věk se počítá od narození, nikoliv od 1. narozenin. Dovršením 1 roku života první rok věku končí a počíná běžet druhý, stejně tak dovršením věku 26 let končí dvacátý šestý rok a počíná běžet dvacátý sedmý. 3. V žalobě žalobce vyjádřil přesvědčení, že věkovou hranici 26 let splňoval. Zopakoval, že výklad žalované je v rozporu s pravidly počítání lhůt, kdy běh lhůt končí až uplynutím dne, kdy daná lhůta končí, nikoliv počátkem. Zopakoval rovněž svůj argument analogicky stanovenými věkovými hranicemi v trestním a občanském zákoníku. Podle něj dvacátý šestý rok trvá až do dne předcházejícího 27. narozeninám. Výklad žalované tedy jde proti textu a smyslu právní úpravy a ignoruje zásadu bezrozpornosti a jednotnosti právního řádu. 4. Výklad porušuje rovněž legitimní očekávání žalobce, který se důvodně na stát spoléhal i v průběhu dvacátého šestého roku věku. Právo na sirotčí důchod při ztrátě živitele je chráněno článkem 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čímž se žalovaná nijak nezabývala. Její restriktivní výklad přitom odebírá toto ústavní právo celé skupině osob. 5. K argumentaci žalované, že slovo „nejdéle“ stanovuje hranici 26. narozenin, ne déle, žalobce nesouhlasil, protože v kontextu věty vymezuje maximální možnou délku období, nemění význam následující formulace „do 26. roku věku“. 6. Žalovaná ve vyjádření k žalobě zopakovala svou argumentaci užitou v napadeném rozhodnutí. Posouzení krajským soudem 7. Podle § 52 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, na sirotčí důchod má nárok nezaopatřené dítě za splnění dalších podmínek, které nejsou mezi účastníky sporné. Zákon nemá definici nezaopatřeného dítěte pouze pro sirotčí důchod, ale obecnou definici obsaženou v § 20 odst. 4, podle kterého za nezaopatřené dítě se pro účely tohoto zákona považuje dítě do skončení povinné školní docházky, a poté, nejdéle však do 26. roku věku, jestliže (…). 8. Krajský soud ověřil, že v zákoně 155/1995 Sb. není legální definice, co se rozumí vyjádřením „do určitého věku“, když zákon operuje s různými věkovými hranicemi, nejen s 26. rokem věku. 9. Krajský soud tedy přistoupil nejprve k jazykovému výkladu daného ustanovení. 10. Z hlediska obecného jazyka lze ustanovení chápat tak, že se věkovou hranicí míní dosažení 26. roku věku, tedy 26. narozenin. Den po 26. narozeninách už člověk dvacátý šestý rok svého života překročil o jeden den. Předložka „do“ je tzv. předložkou primární (tedy vždy plnící funkci předložky ve větě), která stanovuje časovou hranici pro směřování (od – do, do zítřka, do 15 dnů), na rozdíl například od předložky „koncem“, která je předložkou sekundární, které vyjadřují určité časové fáze jako průběhovost, posloupnost apod Viz A. Benesova, Analýza užití předložek s časovým významem na základě žákovských korpusů češtiny, bakalářská práce, UK, Ústav bohemistických studií, Praha 2022, strana 23 a násl. . Tím, že předložka „do“ směřuje k určité časové hranici, lze ji chápat jako obrat „dosažení“, „dovršení“. Den za dvacátými šestými narozeninami je již za touto hranicí. Z obecného jazykového hlediska však může být matoucí, že se na otázku „kolik je ti let“ odpovídá „dvacet šest“ po celou dobu od 26. narozenin až do 27. narozenin. Je tomu tak proto, že teprve 27. narozeninami se dovrší dvacátý sedmý rok života. Analogicky však prvním den po 26. narozeninách počíná dvacátý sedmý rok života, nikoliv dvacátý šestý rok, což je za hranicí „do 26. roku věku“. Obdobně například „otevírací doba do 17 hodin“ se běžně rozumí tak, že minutu po 17 hodině je již zavřeno. 11. S tímto jazykovým výkladem obecného jazyka poněkud nesouzní zákaz synonymizace (též pravidlo konzistentnosti pojmů), kterého se žalobce dovolává, a ze kterého vyplývá, že zákonodárce neužívá v zákonném textu synonyma, a pokud je užije, děje se tak proto, že takto užitá synonyma mají různý obsah (k zákazu synonymizace viz Wintr, J. Metody a zásady interpretace práva, 2. vydání, Praha: Auditorium 2019, s. 64 a n., rozsudek NSS ze dne 30. 6. 2004, č. j. 5 As 25/2003 – 83, strana 4. poslední odstavec). V posuzovaném zákoně č. 155/1995 Sb., ve vztahu k věkové hranici, lze najít dokonce tři různé způsoby stanovení věkové hranice: - pomocí slova „mladší“: např. § 5 odst. 2 písm. d), pojištění jsou při splnění podmínek stanovených v tomto zákoně účastny dále osoby pečující osobně o osobu mladší 10 let, která (…), nebo § 40 odst. 2, třetí věta, podmínka potřebné doby pojištění pro nárok na invalidní důchod (…) u pojištěnce mladšího 24 let činí přitom potřebná doba pojištění dva roky. - pomocí předložky „do“, zde kromě posuzovaného § 20 odst. 4 např. § 9 odst. 6 písm. d) samostatná výdělečná činnost se považuje za vedlejší samostatnou výdělečnou činnost, pokud osoba samostatně výdělečně činná v kalendářním roce osobně pečovala o dítě do 4 let věku, § 33 odst. 2, do doby pojištění získané do 18 let věku a (…) se nezahrnují náhradní doby pojištění, a zejména pak § 40 odst. 1, potřebná doba pojištění pro nárok na invalidní důchod činí u pojištěnce ve věku a) do 20 let méně než jeden rok, b) od 20 let do 22 let jeden rok, c) od 22 let do 24 let dva roky, d) od 24 let do 26 let tři roky, e) od 26 let do 28 let čtyři roky a (…) - pomocí spojení „do dosažení“, popř. „dosáhl“: § 3 odst. 2: přiznáním tohoto důchodu vzniká plná svéprávnost podle věty první a trvá až do dosažení zletilosti, § 18 odst. 2 první věta, pokud roku přiznání důchodu bezprostředně předchází kalendářní rok, v němž pojištěnec dosáhl 18 let věku, třetí věta, pokud doba mezi dosažením 18 let věku a dnem, od kterého (…), § 42 odst. 3, po dosažení věku 18 let po dobu prvních 6 let (…). 12. Ani důvodová zpráva, ani právní teorie k citovaným ustanovením, nedává odpověď na otázku, zda se zákonodárce dopustil porušení zásady zákazu synonymizace, či zda existuje důvod, pro který volil tři synonymní vyjádření téhož. Markantní je to u hranice 4 a 10 let, kdy v dokonce jednom ustanovení § 9 odst. 8 je upraveno: pečuje-li o dítě do 4 let věku nebo o osobu, která je závislá na pomoci jiné osoby [odstavec 6 písm. e)], více osob současně, považuje se samostatná výdělečná činnost za vedlejší samostatnou výdělečnou činnost u té osoby samostatně výdělečně činné, která byla určena písemnou dohodou všech osob, které pečují o dítě do 4 let věku nebo o osobu mladší 10 let, která je závislá na pomoci jiné osoby ve stupni I (lehká závislost), nebo o osobu, která je závislá na pomoci jiné osoby ve stupni II (středně těžká závislost) nebo ve stupni III (těžká závislost) anebo ve stupni IV (úplná závislost)5c), za osobu pečující v největším rozsahu; nedojde-li k této dohodě, považuje se samostatná výdělečná činnost za vedlejší samostatnou výdělečnou činnost u té osoby samostatně výdělečně činné, která podle rozhodnutí příslušného orgánu sociálního zabezpečení podle zvláštního právního předpisu15e) pečuje o dítě do 4 let věku nebo o osobu, která je závislá na pomoci jiné osoby, v největším rozsahu. V případě péče o více dětí do 4 let věku týchž rodičů nebo v případě péče o více dětí převzatých do společné péče nahrazující pé