19 Az 34/2025 – Krajský soud v Ostravě

19 Az 34/2025- 42 - text  10 19 Az 34/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Jarmilou Úředníčkovou v právní věci žalobce: V. I. státní příslušnost Ruská federace t. č. pobytem v Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty, 739 51 Vyšní Lhoty 234 zastoupen Mgr. Ing. Tomášem Tillmannem, advokátem, sídlem 703 00 Ostrava, Vrázova 1324/40 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky sídlem 170 34 Praha 7, Nad Štolou 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 9. 2025 č. j. OAM-452/BA-BA07-P15-2025, ve věci mezinárodní ochrany takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, kterým mu nebyla udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu). Žalobce uvedl, že žalovaný jej napadeným rozhodnutím nutí k návratu do Ruska, kde by mu mohla hrozit vážná újma, aniž by se v souladu s požadavkem materiální pravdy zabýval aktuální situací v této zemi. V průběhu správního řízení tvrdil, že by mohl být šikanován, ne-li trestán, ze strany ruských státních orgánů kvůli tomu, že odešel žít na Ukrajinu a nadto měl v České republice udělenu dočasnou ochranu. Žalovaný se tímto důvodem vůbec hlouběji nezabýval. Klade mu k tíži, že žádost o mezinárodní ochranu nepodal ihned poté, co mu skončila dočasná ochrana. Namítal, že se jedná o pouhé spekulace žalovaného, který nevzal do úvahy kontext celého jeho azylového případu. Jak již uvedl při pohovoru, myslel si, že mu správní orgán dočasnou ochranu prodlouží automaticky, neboť i nadále splňoval podmínky pro její udělení. Neměl tak důvod žádat o mezinárodní ochranu. Správní vyhoštění nerespektoval, protože se do Ruska vrátit nechce a nemůže. Nemá na to prostředky a ani tam nemá rodinu či majetek. K Rusku nemá žádné vazby. V daných souvislostech žalobce v žalobě citoval z rozsudků Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Azs 27/2019-52 a č. j. 8 Azs 44/2021-58. Podání žádosti o mezinárodní ochranu až v momentě, kdy žadateli nesvědčí jiný pobytový titul, neznamená nutně, že se takový člověk pouze snaží legalizovat své setrvání na území hostitelského státu. Situace, kdy se z osoby stane uprchlík až při pobytu v zahraničí, mohou nastat velmi jednoduše a děje se to poměrně často. Žalovanému vytkl, že na straně 4 napadeného rozhodnutí se dovolával starší judikatury Nejvyššího správního soudu, opomenul nicméně, že je tu v porovnání s jím citovanou judikaturou zásadní skutková odlišnost. Azylový důvod totiž u těchto žadatelů v době vstupu na území již existoval. V této situaci tak vycházel z judikatury, která je na daný případ z tohoto důvodu nepřiléhavá. 2. Co se týká obav z možného nástupu do armády, žalobce poznamenal, že po návratu do Ruska by musel narukovat do armády v rámci mobilizace a bojovat proti svému synovi, který slouží v ukrajinské armádě. Obává se také vzájemné nesnášenlivosti mezi Ukrajinci a Rusy. V této souvislosti odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 16 Az 7/2025-27, z něhož rovněž citoval. K současné situaci v Rusku citoval z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Azs 253/2023-31. Konstatoval, že žalovaný shromáždil zprávy o zemi původu. Ty sice nesou vcelku aktuální datum, ale jejich zdroje jsou zastaralé. Navíc informace v těchto zprávách jsou rozporuplné, např. co se týče vysílání branců do bojových operací. Podklady tak neobstojí, pokud má být s jejich pomocí zkoumáno, zda by mohl být ve válce nasazen. Z veřejně dostupných zdrojů je známo, že v Rusku probíhá tzv. skrytá mobilizace, na brance je činěn nátlak, aby se bojových operací účastnili. Byly zaznamenány případy, kdy byly dokonce falšovány podpisy profesionálních smluv s armádou, aniž by to dotyční vojáci základní služby tušili. Žalobce žalovanému vytkl, že se v napadeném rozhodnutí více zabývá účelovostí jeho žádosti nežli skutečným nebezpečím, které by mu po jeho návratu do vlasti mohlo hrozit. Žalovaný se zcela opomněl zabývat tím, jaké vztahy panují mezi Ukrajinci a Rusy. Je zřejmé, že vztahy budou velmi špatné v důsledku ruské invaze. V souladu se zásadou materiální pravdy se žalovaný měl zabývat tím, zda by mohl být v důsledku svého dlouholetého pobytu na Ukrajině a poté v České republice, nějakým způsobem diskriminován či šikanován ruskými státními orgány. Místo toho však žalovaný pouze dovodil, že jeho tvrzení je natolik obecné, že se jím nebude zabývat, avšak o relevanci jeho tvrzení svědčí i volně dostupné zprávy, např. zpráva od ČTK a BBC publikovaná na webu České televize dne 4. 8. 2024, v níž se uvádí, že Rusko svým vlastním státním příslušníkům, kteří pobývají v evropských zemích, ruší cestovní doklady. Rusko považuje tyto lidi za „zrádce, kteří přešli k nepříteli“ své země, a tak se vůči nim i chová a nedůvěřuje jim. V případě jejich návratu do země je tak vysoce pravděpodobné, že by museli čelit represi a šikaně ze strany svého domovského státu. 3. Žalobce dále uvedl, že z definice § 14a odst. 2 vyplývá, že doplňková ochrana podle § 14a zákona o azylu se uděluje tehdy, je-li žadatel v domovském státě ohrožen na životě, vládne tam (systémové) bezpráví nebo je země zatažena do ozbrojeného konfliktu, a toto nebezpečí nelze vyloučit vnitřním přesídlením. Nejde tedy nutně o důvody mající politický základ, jako je tomu v případě azylu podle § 12 zákona o azylu. Žalovaný tak měl posoudit, zda mu hrozí reálné riziko povolání k výkonu základní vojenské služby a zda by její výkon mohl zahrnovat i účast ve válce proti Ukrajině. Měl zohlednit i to, že se stal uprchlíkem až následně (tzv. uprchlík sur place). Úvahy o povolávacím rozkazu jsou sice správné, ale neúplné ve smyslu výše uvedených skutečností, např. o skryté mobilizaci či falšování podpisů na smlouvách. Napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť závěry žalovaného nemají oporu ve správním spise. 4. Žalovaný v písemném vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, z něhož obsáhle citoval, stejně tak i z relevantní judikatury Nejvyššího správního soudu. Uvedl, že v rozsudku ve věci sp. zn. 10 Azs 103/2024 z 27. 9. 2024 Nejvyšší správní soud kromě jiného konstatoval, že většině ruských občanů nebezpečí státní represe nehrozí (viz např. usnesení NSS ze dne 14. 2. 2024 č. j. 7 Azs 274/2023-44, č. j. 5 Azs 24/2023-23). V rozsudku ve věci sp. zn. 9 Azs 176/2024 z 24. 10. 2024 Nejvyšší správní soud uvedl, že po ruské invazi na Ukrajinu je nutno rozlišovat (zřejmě převažující) skupinu občanů Ruské federace, kteří proti režimu nevystupují, a nebezpečí jim proto nehrozí, od osob, které v důsledku vlastní protirežimní aktivity, čelí hrozbě ze strany režimu Ruské federace. U prvé z uvedených skupin je bezesporu v zájmu České republiky, aby na jejím území nepobývaly; pro druhou z těchto skupin však obdobný závěr neplatí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 24/2023-23). Ostatně konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu zdůrazňuje, že pokud je určitý stát z hlediska dodržování lidských práv problematickou zemí, neznamená to nutně, že kterýkoli občan takové země je tomuto negativními vlivu vystaven (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Azs 303/2004-79), konec citace. Žalovaný uzavřel, že neshledává obsah žalobních námitek způsobilým zpochybnit jím vyslovené závěry. Rozhodnutí netrpí vadami vytýkanými v žalobě. 5. Krajský soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.), v mezích žalobních bodů. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání rozhodnutí žalovaným (§ 75 odst. 1 a 2 s.ř.s.). Soud přitom postupoval podle § 51 odst. 1 s.ř.s. a rozhodl bez nařízení jednání, neboť žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasil a žalobce se na výzvu soudu dle citovaného zákonného ustanovení ve stanovené lhůtě nevyjádřil a nesouhlas projednáním věci bez nařízení jednání soudu nesdělil. 6. Ze správního spisu bylo zjištěno, že řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo zahájeno žádostí žalobce ze dne 14. 4. 2025. V žádosti o udělení mezinárodní ochrany, v rámci údajů k podané žádosti a v pohovoru žalobce sdělil, že je státním příslušníkem Ruské federace, ruské národnosti, nemá žádné politické přesvědčení, ani nebyl členem žádné politické strany. Je ženatý, manželka a tři děti žijí na Ukrajině. V Rusku pobýval naposledy před 9 nebo 10 lety. K důvodům opuštění vlasti uvedl, že se oženil a s manželkou žil u jejích rodičů v Zakarpatské oblasti na Ukrajině. Z Ruska odjel na ruský cestovní pas, na Ukrajině si pak vyřídil pobyt nejprve na rok, poté získal trvalý pobyt. Měl v úmyslu požádat o ukrajinské občanství, ovšem začala válka a předpokládal, že občanství nedostane, a tak žil na Ukrajině s oprávněním k trvalému pobytu. Při odj