1 Azs 174/2024 — Nejvyšší správní soud

19 Az 39/2025- 38 - text  9 19 Az 39/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Jarmilou Úředníčkovou v právní věci žalobkyně: L. K. státní příslušnost Ukrajina proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky sídlem 170 34 Praha 7, Nad Štolou 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 9. 2025 č. j. OAM-1106-18/DO-2025, ve věci žádosti o udělení dočasné ochrany takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 9. 2025 č. j. OAM-1106-18/DO-2025 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, jímž byla zamítnuta žádost žalobkyně o udělení dočasné ochrany na území České republiky podle § 5 odst. 7 zákona č. 65/2002 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů, s odkazem na § 10 odst. 1 písm. a) zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, neboť jiný členský stát poskytnul žadatelce dočasnou ochranu. Žalobkyně konstatovala, že 6. 1. 2025 podala žádost o udělení dočasné ochrany v České republice. V té době byla držitelkou pobytového oprávnění za účelem dočasné ochrany v Chorvatsku. Dne 20. 8. 2025 byla seznámena s podklady pro vydání rozhodnutí. Jejich součástí byla informace z platformy pro výměnu informací o žadatelích a držitelích dočasné ochrany (Temporary Protection Platform, TPP), z níž vyplývalo, že je stále držitelkou dočasné ochrany, resp. povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v Chorvatsku. 2. Žalobkyně namítala, že žalovaný ji ovšem nepoučil o možnosti čerpání práv plynoucích z dočasné ochrany ve více členských státech současně, ani ji nevyzval, aby v přiměřené lhůtě učinila kroky k ukončení pobytového oprávnění v hostitelském členském státě. A následně dne 24. 9. 2025 vydal napadené rozhodnutí, kterým její žádost o dočasnou ochranu zamítl podle § 10 odst. 1 písm. a) zákona o dočasné ochraně, podle kterého platí, že oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany se odejme, jestliže cizinci požívajícímu dočasné ochrany poskytne dočasnou ochranu jiný stát. Odkázal v tomto ohledu na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 273/2023 – 27, v němž soud konstatoval, že by tento důvod měl být použit analogicky pro zamítnutí žádosti o udělení dočasné ochrany, v situaci, kdy žadatel disponuje povolením k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě. Kromě toho žalovaný odkázal na přijetí nového prováděcího rozhodnutí Rady 2025/1460 ze dne 15. 7. 2025, které podle něj vyjasnilo výklad unijního práva. 3. Žalobkyně žalovanému vytkla, že v rozporu s ustálenou judikaturou jí odmítá udělit dočasnou ochranu, protože ji dříve měla v Chorvatsku. Zdůraznila, že aktuální judikatura jednoznačně zastává názor, že dočasnou ochranu nelze odmítnout z důvodu, že ji daná osoba dříve měla udělenou v jiném členském státě. Z judikatury se podává, že z práva Evropské unie vyplývá právo státních příslušníků Ukrajiny, kteří jsou držiteli dočasné ochrany na základě prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382, na přemístění se do jiného členského státu. Tento členský stát jim musí v souladu s čl. 8 Směrnice o dočasné ochraně udělit povolení k pobytu, konec citace (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Azs 20/2024 – 37, č. j. 1 Azs 174/2024 – 42, č. j. 1 Azs 366/2024 – 42). Žalobkyně poznamenala, že tento právní názor, který je také obsahem právní věty publikované ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud jej opakovaně potvrdil i v desítkách dalších rozhodnutí, která žalobkyně v žalobě specifikovala. Dále uvedla, že sice zároveň platí, že nelze požívat práv plynoucích z dočasné ochrany (včetně pobytového oprávnění, které je součástí těchto práv) ve více členských státech zároveň. Nejvyšší správní soud ovšem v citovaných rozsudcích podrobně metodicky popsal, jak má žalovaný postupovat, pokud obdrží žádost o poskytnutí dočasné ochrany a zjistí, že ta je již poskytována v jiné členské zemi. Žalovaný má v prvé řadě přijmout žádost k věcnému posouzení. V rámci tohoto posouzení pak má ověřit, zda žadatel, který v minulosti obdržel pobytové oprávnění v jiném členském státě, tímto oprávněním prokazatelně disponuje i k okamžiku podání žádosti o dočasnou ochranu v Česku. Pokud ne, musí žalovaný dočasnou ochranu (při splnění dalších podmínek) udělit. Uvedená judikatura se sice týká důvodu nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina, je však zřejmé, že ze stejného důvodu nelze žádost ani zamítnout s odkazem na jiná zákonná ustanovení. Důsledkem postupu žalovaného je totiž opět rozpor s unijním právem, stejně jako v případě nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu z důvodu přiznání dočasné ochrany v jiném členském státě. Tento postup opět vede k tomu, že je žadateli odepřena možnost sekundární volby členského státu, v němž má být povolen pobyt za účelem dočasné ochrany. Na rozporu s unijním právem nic nemění to, že žalovaný v nynějším případě postupoval a rozhodl dle jiného ustanovení odlišného právního předpisu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2025 č. j. 1 Azs 111/2025 – 34). Dle žalobkyně žádost o dočasnou ochranu proto nelze zamítnout ani s odkazem na § 5 odst. 7 Lex Ukrajina ve spojení s § 10 odst. 1 písm. a) zákona o dočasné ochraně z důvodu, že žadatelce dříve poskytl dočasnou ochranu jiný stát. 4. Žalobkyně dále uvedla, že na těchto závěrech nic nemění ani přijetí nového Prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 ze dne 15. července 2025 o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 (nové prováděcí rozhodnutí), které je účinné od 13. 8. 2025, přičemž žalovaný se v napadeném rozhodnutí dovolává bodů 4 – 6 preambule. Žalobkyně uvedla, že ustanovení preambule unijních předpisů nejsou závazná. Co je však důležitější, tak ani nové prováděcí rozhodnutí nic nemění na dosavadních závěrech Nejvyššího správního soudu. Závěry Nejvyššího správního soudu ohledně možnosti ukrajinských uprchlíků přemístit svůj pobyt do jiné, jimi zvolené členské země, se významně opírá zejména o společné prohlášení členských států o vyloučení čl. 11 Směrnice o dočasné ochraně. Žalobkyně v této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025 č. j. 1 Azs 174/2024 – 42, bod 57. I nadále tak platí závěry Nejvyššího správního soudu, že důvod nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. je rozporný s právem EU. Žádost o dočasnou ochranu nelze považovat za nepřijatelnou, pokud někdo dočasnou ochranu již dříve získal v jiné zemi. Jeho žádost musí být v každém případě projednána věcně. K jejímu zamítnutí lze přistoupit pouze pokud v opačném případě hrozilo, že dotyčná osoba bude čerpat práv plynoucích z dočasné ochrany ve dvou zemích zároveň. Podotkla, že ke stejným závěrům dochází ve svém nedávném závěrečném stanovisko také Veřejný ochránce práv, přičemž v žalobě z tohoto stanoviska citovala. 5. Žalobkyně poukázala na to, že obdobně i Nejvyšší správní soud již odmítl názor žalovaného, že by nové prováděcí rozhodnutí cokoliv měnilo na jeho dosavadních závěrech. V rozsudku č. j. 1 Azs 126/2025 – 28 konstatoval, že nové prováděcí rozhodnutí nijak normativně nezměnilo obsah dočasné ochrany. Cílem bodu 4 – 6 preambule nového prováděcího rozhodnutí je podle Nejvyššího správního soudu pouze potvrdit nemožnost získat práva spojená s dočasnou ochranou v několika státech současně, nikoliv nemožnost získat dočasnou ochranu v jiné zemi. Žalobkyně současně citovala závěry Nejvyššího správního soudu z uvedeného rozsudku. 6. Ze všeho uvedeného dle žalobkyně vyplývá, že ani nové prováděcí rozhodnutí nezpochybňuje dosavadní výklad podávaný Nejvyšším správním soudem. I nadále platí, že rozhodující okolností je faktický stav, tedy zda žadatelka aktuálně požívá práv spojených s dočasnou ochranou v jiném členském státě. Není-li tomu tak, musí jí být dočasná ochrana udělena v České republice. Žalobkyně zdůraznila, že z Chorvatska vycestovala v r. 2022 a nikdy se tam nevrátila, nepožívá práv spojených s dočasnou ochranou v jiném členském státě. Žalobkyně nesouhlasila s názorem žalovaného v napadeném rozhodnutí o tom, že žalovaný postupuje podle zákona, který mu znemožňuje udělit dočasnou ochranu v případě, že žadatelka ji dříve měla v jiné zemi. Judikatura podle žalovaného není obecně závazná. Namítala, že v tom se ale žalovaný mýlí. Citovala z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Azs 111/2025 – 34 ze dne 17. 7. 2025, podle něhož správní orgány jsou povinny jeho judikaturu v obdobných případech, tj. i mimo kasační závaznost v individuálním případě, respektovat. V opačném případě se jejich postup stává zcela svévolným a popírajícím jak základní zásady fungování veřejné správy, tak i fundamentální principy právního státu založeného na respektu k právům