5 Afs 209/2025 — Nejvyšší správní soud

22 Af 29/2022- 72 - text  10 22 Af 29/2022 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a JUDr. Petra Hluštíka, Ph.D. ve věci žalobce: BPMC HOLDING a. s. sídlem Výstavní 198/134, 703 00 Ostrava zastoupený advokátem Mgr. René Gemmelem sídlem Poštovní 39/2, 702 00 Ostrava proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 7. 2022 č. j. 27546/22/5300-21441-712772, ve věci daně z přidané hodnoty takto: I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 27. 7. 2022 č. j. 27546/22/5300-21441-712772 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 33 606 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. René Gemmela, sídlem Poštovní 39/2, 702 00 Ostrava. Odůvodnění: 1. Podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 7. 2022 č. j. 27546/22/5300-21441-712772, kterým bylo částečně změněno a ve zbytku potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 20. 9. 2021 č. j. 3480721/21/3202-80541-84556 a dále byla zamítnuta odvolání žalobce proti rozhodnutím Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 20. 9. 2021 č. j. 3444491/21/3202-80541-804556, č. j. 3445222/21/3202-80541-804556 a č. j. 3444611/21/3202-80541-804556. 2. V žalobě žalobce vymezil tyto žalobní body: 1) Žalovaný dovodil úmysl nesplnění daňové povinnosti daňovým subjektem Toroinvestbeton, s.r.o. (dále jen „Toro“ nebo také „daňový subjekt“) z příjmů daňového subjektu v rozhodných měsících, které dle žalovaného byly dostatečné k tomu, aby daňový subjekt daňovou povinnost splnil. Závěr správních orgánů, že pokud i přes dostatek finančních prostředků daňový subjekt svou daňovou povinnost nesplnil, nutně tak musel učinit úmyslně, považuje žalobce za chybný, a to z těchto důvodů: - Zákonný požadavek na vědomost příjemce zdanitelného plnění o úmyslu daňového subjektu neodvést daň, a to k okamžiku zdanitelného plnění, v sobě zahrnuje také zákonný požadavek na úmysl daňového subjektu daň neodvést, a to rovněž ke dni uskutečnění zdanitelného plnění. Na takový úmysl však nelze usuzovat pouze z příjmu daňového subjektu, aniž by byla posouzena jeho výdajová stránka, resp. prověřena jeho celková ekonomická situace. Pokud správní orgány úmysl daňového subjektu daň nezaplatit dovodily výlučně a izolovaně z jeho příjmu, postupovaly chybně. - Je třeba vzít v potaz okamžik, kdy se daňový subjekt dověděl o výši své daňové povinnosti za jednotlivé měsíce – červenec, září, říjen a listopad 2019. Daňový subjekt podal daňové přiznání k DPH za měsíc červenec 2019 až dne 2. 9. 2019, za měsíc září 2019 až dne 31. 10. 2019, za měsíc říjen 2019 až dne 25. 11. 2019 a za měsíc listopad 2019 až dne 11. 2. 2020. Přitom již od září 2019 byla správcem daně vedena proti daňovému subjektu daňová exekuce a příkazem ze dne 11. 9. 2019 byl postižen účet daňového subjektu u FIO banky, a.s. Za měsíc srpen 2019 daňový subjekt splnil daňovou povinnost v plném rozsahu. - Daňový subjekt nemohl úmysl neuhradit daň pojmout dříve než v okamžiku, kdy mu byla daňová povinnost známa, což bylo nejpozději ke dni podání daňových přiznání, a současně mu nemohla být známa dříve než po skončení měsíce, k němuž se tato povinnost váže. Za stavu, kdy byla proti daňovému subjektu vedena daňová exekuce, nelze jeho příjmy vnímat jako příjmy, jež jsou k dispozici pro úhradu daňové povinnosti. K řádné objektivizaci možnosti daňového subjektu daň uhradit by bylo zapotřebí provést zevrubnou ekonomickou analýzu a posoudit jeho výdajovou stránku a dopady daňové exekuce na jeho finanční disponibilitu. - Podle žalobce neuhrazení daně daňovým subjektem za měsíce červenec, září, říjen a listopad 2019 mělo dvě příčiny, a to chování pojišťovny Kooperativa a.s. (dále jen „pojišťovna“), která odmítla daňovému subjektu vyplatit očekávané pojistné plnění, a dále přístup správce daně, jenž zamítl žádost daňového subjektu o posečkání daně a povolení splátek. I v případě, kdy pojišťovna pojistné plnění odmítla vyplatit, by byl daňový subjekt schopen daňovou povinnost uhradit, ovšem ve splátkách. Žádost o splátky správce daně zamítl a bez dalšího přistoupil k daňové exekuci. Podle žalobce jde o typický příklad „zakleknutí“ správce daně na daňový subjekt, jenž nemohl postup pojišťovny ani postup správce daně nijak ovlivnit. - Odlišný postup zvolila Okresní správa sociálního zabezpečení (dále jen „OSSZ“) a Revírní bratrská pokladna (dále jen „RBP“), které daňovému subjektu povolily hradit závazky ve splátkách dle splátkového kalendáře a daňový subjekt sjednané splátkové kalendáře plnil. - Daňový subjekt tedy neměl ke dni uskutečnění zdanitelných plnění úmysl neodvést DPH, a proto nelze vědomost o tomto neexistujícím úmyslu dovozovat ke dni uskutečnění zdanitelných plnění ani u žalobce. Zákonná podmínka vzniku ručení za daňový nedoplatek ve smyslu ust. § 109 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění pro rozhodná období (dále jen „ZDPH“) naplněna nebyla. 2) V případě realizace zástavního práva k vozidlům ke splnění uhrazovací funkce dluhu zástavního práva, který měl daňový subjekt vůči žalobci, má žalobce pochybnost o existenci samotné daňové povinnosti. Realizace zástavního práva jednou ze zákonných forem není ničím jiným než prostou úhradou dluhu, v důsledku čehož zástavnímu dlužníkovi (daňovému subjektu) fakticky nevzniká žádný zdanitelný příjem. Daňový subjekt při realizaci zástavního práva k úhradě jeho dluhu vůči žalobci fakticky žádné zdanitelné plnění neobdržel. 3. Žalovaný ve vyjádření uvedl, že žalobce se v podané žalobě soustředí na otázku existence úmyslu neodvést daň na straně společnosti Toro, ale nerozporuje závěry správce daně a žalovaného týkající se otázek existence neuhrazené daně za šetřená zdaňovací období a výše, do níž za daň ručí (body 15 – 18 napadeného rozhodnutí), týkající se otázky neúspěšnosti vymáhání této dlužné daně u společnosti Toro, ani týkající se otázky existence personální provázanosti obou subjektů nabývající takového charakteru a dosahující takové intenzity, že by záměr neodvést daň, pokud by byl u společnosti Toro dán, najisto minimálně mohl a měl být znám také žalobci (body 23 a 24 napadeného rozhodnutí). Tuto majoritní část závěrů napadeného rozhodnutí tedy je nutno vnímat jako nespornou. 4. K žalobnímu bodu 1) žalovaný odmítl argumentaci, kterou žalobce úmysl daňového subjektu neuhradit daň váže k okamžiku, kdy je mu známa daňová povinnost, resp. ne dříve než po uplynutí zdaňovacího období, k němuž se daňová povinnost vztahuje. Žalovaný poukázal na znění § 109 odst. 1 písm. a) ZDPH, jež váže vědomost ručitele k okamžiku uskutečnění zdanitelného plnění a už z tohoto důvodu podle něj postrádá úvaha žalobce zákonný poklad. Akceptováním žalobcem formulované argumentace by byla v praxi aplikace § 109 odst. 1 písm. a) ZDPH fakticky vyloučena. Dále žalovaný poukázal na charakter samotné DPH, kdy fakticky její tíhu nese až koncový spotřebitel, DPH nijak reálně nezatěžuje majetek plátců a fakticky představuje v této sféře „průběžnou položku“, jejíž výše prakticky kopíruje výsledky ekonomické činnosti plátců, kteří s cenou uskutečňovaných zdanitelných plnění od svých odběratelů vybírají DPH. Plátcům, kteří DPH takto vybírají, pak nesvědčí jakýkoliv nárok, aby si namísto následného odvedení do státního rozpočtu ponechali finanční částku odpovídající vybrané DPH ve své dispozici a použili ji k jiným účelům, nebo takto nabyté finanční prostředky zkonzumovali na úhradu jiných závazků, využili na tvorbu záloh apod. I kdyby se plátce dostal do ekonomických potíží, např. způsobených nárůstem výdajů, není možné takovou situaci řešit tím, že přestane odvádět průběžně vybíranou DPH a tyto prostředky použije k „zalátání“ nastalých ztrát. Reálné počínání společnosti Toro bylo ve vztahu k DPH jí inkasované za předmětná zdaňovací období v rozporu s výše předestřeným předpokladem. Žalovaný odkázal na analýzu shrnutou v bodech 20–22 napadeného rozhodnutí, z níž správní orgány při posouzení úmyslu nezaplatit DPH vycházely a jež se neomezila na zkoumání příjmů společnosti Toro inkasovaných jako úhrady od žalobce, nýbrž komplexně hodnotila její ekonomickou činnost v r. 2019 s tím závěrem, že společnost v zásadě fungovala stabilně a průběžně činila zdanitelná plnění v nekolísavých hodnotách. Tyto závěry žalobce žádným konkrétním způsobem nerozporoval. Společnost Toro současně průběžně přijímala za svá plnění úhrady od svých odběratelů, včetně DPH a žalobce, jakožto téměř výhradní odběratel v r. 2019 (90 % objemu zdanitelných plnění společnosti Toro) a osoba nadstandardně personálně propojená (viz bod 23 napadeného rozhodnutí) v tomto směru netvrdí opak. Navzdory optimálnímu stavu společnost Toro využila finanční prostředky k