2 Ads 58/2003 — Nejvyšší správní soud

25 Ad 5/2024- 48 - text  49 č. j. 25 Ad 5/2024 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Gottwalda a soudců JUDr. Daniela Spratka, Ph. D. a JUDr. Bc. Jany Zonkové, ve věci žalobce: Albert Česká republika, s.r.o., IČ 440 12 373 sídlem Radlická 520/117, 158 00 Praha 5 - Jinonice zastoupený advokátkou Mgr. Renatou Hrdličkovou Fíkovou, sídlem Medunova 2947/1, 155 00 Praha proti žalovanému: Česká obchodní inspekce, Ústřední inspektorát, sídlem Gorazdova 1969/24, 120 00 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 2. 2024, č.j. ČOI 20999/24/O100/Dvo/Št ve věci ochrany spotřebitele takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 2. 2024 č. j. ČOI 20999/24/O100/Dvo/Št se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 9 800 Kč, do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám advokátky Mgr. Renaty Hrdličkové Fíkové, sídlem Medunova 2947/1, Praha. Odůvodnění: Napadené rozhodnutí 1. Žalobou došlou soudu dne 15. 4. 2024 domáhal se žalobce, aby soud vydal rozhodnutí, kterým by zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 2. 2024 č.j. ČOI 20999/24/O100/Dvo/Št, sp. zn. ČOI 38555/23/4000, kterým bylo rozhodnuto o odvolání žalobce proti rozhodnutí České obchodní inspekce, Inspektorátu Olomouckého a Moravskoslezského kraje ze dne 9. 11. 2023 č.j. ČOI 140311/23/3100/R 0507/Vit, sp. zn. ČOI 38555/23/3100, kterým byl žalobce uznán vinným z přestupku dle § 24 odst. 7 písm. l zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, za což mu byla uložena pokuta ve výši 350 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení, věc vrácena k dalšímu řízení správnímu orgánu právního stupně. Žalobní námitky 2. Žalobce namítal, že rozhodnutí je založeno na nesprávném posouzení § 12a ZOS a je proto nezákonné, a to z následujících důvodů: 1. Žalobce je sankcionován za nesplnění neexistujících povinností. 2. Jednání nemůže být přestupkem, protože nebyla naplněna formální stránka přestupku. 3. Jednání nemůže být přestupkem, protože nebyla naplněna materiální stránka přestupku. 4. I pokud by jednání bylo přestupkem, žalobce by byl odpovědnosti za přestupek zproštěn. 5. I pokud by jednání bylo přestupkem, jedná se o trvající přestupek. 6. I pokud by žalobce nebyl zproštěn odpovědnosti za přestupek, uložená pokuta je nepřiměřeně vysoká. 7. Žalovaný nepřihlédl k průzkumu veřejného mínění, který předložil žalobce. 8. Řízení bylo zatíženo procesními vadami. 9. Rozhodnutí není dostatečně odůvodněno a je proto nepřezkoumatelné. Jednotlivé body žalobce odůvodnil následovně: K neexistenci povinností 3. Žalobce byl uznán vinným z přestupku dle § 24 odst. 7 písm. l) ZOS, kterého se dopustí prodávající tím, že „informaci o ceně nebo slevě z ceny poskytuje spotřebiteli v rozporu s § 12 nebo 12a, nebo neposkytne spotřebiteli informace v souladu s čl. 23 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1008/2008“. Žalobce se údajně přestupku dopustil tím, že porušil § 12a odst. 1 písm. a) ZOS, protože spotřebitele pravdivě neinformoval o nejnižší ceně zlevněných výrobků, za kterou tyto výrobky nabízel a prodával v době 30 dnů před poskytnutím slevy („Nejnižší cena“). Žalobci je konkrétně vytýkáno to, že procentuální výši slevy nevztahoval primárně, k Nejnižší ceně, ale k ceně, za kterou zboží běžně nabízí k prodeji („Běžná cena“) a že „nepovinný“ údaj o Běžné ceně byl uveden výrazněji než údaj o Nejnižší ceně. Žalobce však nebyl povinen vztahovat procentuální výši slevy primárně k Nejnižší ceně, jak nesprávně dovozuje žalovaný, jelikož takovou povinnost žalobci nestanoví žádný závazný právní předpis. 4. Obdobně, vzhledem k tomu, že žádný závazný právní předpis nestanoví bližší podmínky pro uvedení informace o Nejnižší ceně, zejména velikost písma, žalobce nebyl povinen uvést informace o Nejnižší ceně výrazněji než informace o Běžné ceně, jak nesprávně dovozuje žalovaný. Přestože žalobce neexistencí vytýkaných povinností argumentoval již v Odvolání, žalovaný se k Odvolání žalobce blíže nevyjádřil a pouze zopakoval názor prvostupňového správního orgánu. Rozhodnutí žalovaného je proto nezákonné, protože žalobce povinnost dle § 12a ZOS splnil, jak je uvedeno dále. Dle § 12a odst. 1 písm. a) ZOS platí, že: „Informace o slevě z ceny výrobku obsahuje informaci o nejnižší ceně výrobku, za kterou jej prodávající nabízel a prodával v době 30 dnů před poskytnutím slevy.“ 5. Aniž by to § 12a ZOS (nebo jiný závazný právní předpis) stanovil, žalovaný sám dovozuje, že „je pro naplnění požadavků ust. § 12a odst. 1 písm. a) ZOS nutné, nejen aby (i) byla uvedena nejnižší cena, (ii) případně uváděné jiné referenční ceny byly řádně vysvětleny a nebyly uváděny způsobem, který by byl pro spotřebitele matoucí, nebo by snižoval pozornost spotřebitele, pokud jde o nejnižší cenu, ale také aby (iii) případně uváděné procentuální vyjádření slevy bylo odvozeno z nejnižší ceny. Všechna tato pravidla musí být podle žalovaného dodržena, aby bylo vyhověno platné právní úpravě. 6. Jazykový výklad § 12a ZOS je však jednoznačný a výklad žalovaného s ním je v rozporu. Z § 12a ZOS (a to i ve spojení s § 12 ZOS, na který odkazuje žalovaný) je zřejmé, že: U zlevněných výrobků musí být uvedena informace o Nejnižší ceně, což žalobce splnil, jak je patrné přímo z Rozhodnutí. 7. Nemusí být uvedeno procentuální vyjádření slevy vzhledem k Nejnižší ceně, což žalobce přesto uvedl, jak je patrné přímo z Rozhodnutí. Není zakázáno uvádět jiný referenční údaj než Nejnižší cenu a vztahovat k němu procentuální výši slevy, což uznává i žalovaný. Způsob uvedení informace o Nejnižší ceně není blíže upraven, je proto nutné respektovat pouze obecná pravidla poskytování informací spotřebitelům, která žalobce respektoval, což nerozporuje ani žalovaný. Proto je možné vztahovat slevu primárně k jinému referenčnímu údaji než k Nejnižší ceně, jelikož právní předpisy takový postup nezakazují. Též je možné uvést informace o jiném referenčním údaji výrazněji než informace o Běžné ceně, jelikož právní předpisy takový postup nezakazují. 8. Je jednoznačné, že povinnost dle § 12a ZOS je splněna, pokud je u zlevněného výrobku uvedena též informace o Nejnižší ceně, a to v souladu s obecnými pravidly informování spotřebitelů o cenách. Žalobce tedy povinnosti dle § 12a ZOS splnil už jen tím, že u zlevněného výrobku řádně uvedl informaci o Nejnižší ceně. Jiné povinnosti § 12a ZOS neukládá. Procentuální vyjádření slevy se proto nemusí vztahovat primárně k Nejnižší ceně, ale žalobce je oprávněn vztahovat výši slevy primárně k Běžné ceně. Žalobce naopak není povinen uvést informace související s Nejnižší cenou výrazněji než informace související s Běžnou cenou. Tyto povinnosti žalobci neukládá § 12a ZOS ani žádný jiný závazný právní předpis a ani sám žalovaný na žádný takový předpis neodkazuje. 9. Žalovaný povinnost uvádět procentuální vyjádření slevy primárně z Nejnižší ceny a uvádět informace o Nejnižší ceně určitým způsobem dovozuje z výkladových pokynů ke Směrnici vypracované Evropskou Komisi, konkrétně ze Sdělení komise C/2021/9328 — Pokyny k výkladu a uplatňování článku 6a směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/6/ES o ochraně spotřebitelů při označování cen výrobků nabízených spotřebiteli. Pokyny však nejsou závazným pramenem práva. To ostatně plyne i z čl. 23 Metodických pokynů pro zajišťování prací při plnění legislativních závazků vyplývajících z členství České republiky v Evropské unii (schválené́ usnesením vlády ze dne 12. října 2005 č. 1304, ve znění pozdějších změn), dle kterého: „V implementačních předpisech se zohledňují doporučení nebo jiné právně nezávazné́ předpisy sekundárního práva, které́ doplňují nebo vykládají závazné́ předpisy sekundárního práva implementované́ do těchto předpisů. Implementace ostatních doporučení nebo jiných nezávazných předpisů sekundárního práva se ponechává na rozhodnutí gestora.“ 10. Pokud tedy nebyly pokyny reflektovány v ustanovení § 12a ZOS, nelze je dle výše uvedených metodických pokynů vlády bez dalšího činit pramenem českého práva. Dále se pokyny vztahují ke Směrnici, u níž samotné je vyloučen přímý účinek ve vztahu k soukromým subjektům včetně žalobce (viz. např. rozsudek SDEU ze dne 26. 2. 1968 ve věci 152/84). I pokyny ale výslovně umožňují uvádět jinou referenční hodnotu než Nejnižší cenu a vztahovat k ní výši poskytnuté slevy, což je uvedeno přímo v Rozhodnutí. Ani pokyny však blíže neupravují, jakým způsobem by měly být informace o Nejnižší ceně uvedeny – zejména, že by měly být uvedeny určitou velikostí písma nebo výrazněji než informace o jiné referenční hodnotě. Žalovaný neodkázal ani na žádný nezávazný dokument, ze kterého tuto povinnost dovozuje. 11. V souladu s ustálenou judikaturou platí, že nelze vycházet pouze z jazykového (gramatického) výkladu příslušné právní normy, ale je nezbytné objasnit a ujasnit si smysl a účel takové normy (Srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/97, ze dne 17. 12. 1997). Ani na základě