25 Af 26/2024 – Krajský soud v Ostravě

25 Af 26/2024- 37 - text  6 25 Af 26/2024 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Gottwalda a soudců JUDr. Zory Šmolkové a JUDr. Miroslavy Honusové ve věci žalobce: JMB-STEEL s. r. o. sídlem Zámecké nám. 42, 738 01 Frýdek – Místek, zastoupen advokátem JUDr. Alfrédem Šrámkem sídlem Českobratrská 1403/2, 702 00 Ostrava proti žalovanému: Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj sídlem Na Jízdárně 3162/3, 709 00 Ostrava o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 7. 2024, č. j. 2834781/24/3207-51521-802655, ve věci úroku z neoprávněného jednání správce daně, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Žalobní námitky a stanovisko žalovaného: 1. Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 25 Af 47/2019-67 zrušil rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství o odvolání proti dodatečným platebním výměrům na daň z příjmu právnických osob za zdaňovací období 2012 a 2013. Žalobce požádal o přiznání úroku z neoprávněného jednání správce daně spočívajícího v tom, že po zrušení tohoto rozhodnutí nedošlo k vrácení jistiny daně z příjmu právnických osob. Žalovaný uvedené považoval za námitky a napadeným rozhodnutím je zamítl. Mezi účastníky je spor o to, zda se finanční prostředky, které finanční orgány drží po zrušení rozhodnutí o odvolání, stávají v okamžiku právní moci rozsudku krajského soudu přeplatkem, a při jeho nevrácení zakládají nárok na úrok z neoprávněného jednání správce daně. 2. Žalobce v žalobě uvedl, že žalovaným vytvořená konstrukce, podle které dodatečné platební výměry po kasačním zásahu ze strany krajského soudu vůči rozhodnutí o odvolání sice nejsou splatné, ale současně finanční prostředky, které finanční orgány drží, nejsou přeplatkem, je formalistická a nezákonná. Pokud finanční orgány nemají k dispozici právní titul, na jehož základě by mohly držet finanční prostředky, nelze dovozovat, že by finanční prostředky držely v souladu se zákonem. Prvostupňové rozhodnutí o stanovení daně nebylo sice správním soudem zrušeno, nicméně věc se procesně vrátila do stavu po podaném odvolání a doměřenou daň správce daně po žalobci nemohl vymáhat, neboť doměřená daň nebyla splatná. Žalobce analogicky poukázal na civilní řízení, kdy v případě zrušení pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu dovolacím soudem a současně nezrušení rozhodnutí soudu prvého stupně dochází k tomu, že jakékoliv plnění, které bylo poskytnuto na základě rozhodnutí obecných soudů v předcházejícím řízení, jsou strany si povinny vrátit jako takzvané bezdůvodné obohacení. Ačkoliv odvolání nemá formálně odkladný účinek, nelze po jeho podání nahlížet na rozhodnutí o doměření daně optikou fikce správnosti a nezměnitelnosti rozhodnutí. Dále žalobce poukázal na to, že prekluzivní lhůty pro doměření daně vyplývající z § 148 daňového řádu značí, že je nutné před jejich uplynutím stanovit daň pravomocně. 3. Dále žalobce namítl procesní pochybení. Žalobce nepodal námitky, ale žádost. Správce daně měl vydat vyrozumění o nepředepsání úroku z neoprávněného jednání správce daně podle ustanovení § 251 a odstavec 3 daňového řádu. Proti tomuto teprve mohl žalovaný žalobce podat námitky. Žalovaný však již žádost žalobce považoval za námitky a takto o nich rozhodl. 4. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že nepopírá, že by přeplatek existoval, nicméně tento nevznikl v důsledku zrušení rozhodnutí o stanovení daně a tedy nebyla zde povinnost jej žalobci automaticky vrátit ve smyslu ustanovení § 254 odstavec 4 ve spojení s odstavcem 3 daňového řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2020. Žalovaný nesouhlasil s příměrem s občanskoprávním řízením. Lhůta k plnění vymezená prvoinstančním rozhodnutím nemá charakter lhůty náhradní. V rámci občanského řízení jde o lhůtu prvotní, kdy případná dřívější hmotněprávní povinnost stran plnit vzniká mimo toto řízení, na rozdíl od původní lhůty splatnosti daně, která je již součástí daňového řízení. 5. Dále žalovaný poukázal na to, že zrušení rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí o stanovení daně z náhradní lhůtou splatnosti vytváří stav, který ze své podstaty není definitivní, protože o odvolání musí být znovu rozhodnuto. Daňovému subjektu proto nenáleží úrok z neoprávněného jednání správce daně, když výše daně je nejistá a může se ukázat správnou v takové výši, jak byla stanovena prvostupňovým rozhodnutím. V tomto je nutno spatřovat zásadní rozdíl od zrušení popř. změny prvostupňové rozhodnutí, což vede k překážce věci rozhodnuté, bránící v řízení pokračovat a daň stanovit najisto. Názor zastávaný žalobcem by v důsledku připouštěl situaci, kdyby za totožný časový úsek daňovému subjektu náležela kompenzace v podobě úroku z neoprávněného jednání správce daně a zároveň by mu vznikla povinnost úroku z prodlení v důsledku opožděné úhrady daně. Takový důsledek nepochybně nebyl úmyslem zákonodárce. 6. Žalovaný poukázal rovněž na to, že žalobce netvrdí žádnou újmu na veřejných subjektivních právech tím, že žalovaný rozhodl o jeho žádosti jako o námitkách. 7. Žalobce v duplice uvedl, že již rozhodnutí „o námitkách“ zasáhlo svým obsahem do práv žalobce, protože se týkalo jeho uplatněného nároku na přiznání úroku z neoprávněného jednání správce daně. Zjištění ze správního spisu: 8. Sporná otázka žalobcem v žalobě předložená je otázkou právní a mezi účastníky není spor o skutkovou stránkou věci. Krajský soud proto ze správního spisu připomíná pouze skutečnosti relevantní pro zodpovězení žalobcovy otázky. 9. Žalobci byla dvěma dodatečnými platebními výměry ze dne 20. 3. 2018 doměřena daň z příjmu právnických osob za zdaňovací období roku 2012 a roku 2013. Rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne 4. 6. 2019 Odvolací finanční ředitelství tyto dodatečné platební výměry částečně změnilo, když daň včetně penále částečně snížilo. Proti jeho rozhodnutí se žalobce úspěšně bránil u Krajského soudu v Ostravě, který rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství zrušil dne 4. 3. 2020 pod č. j. 25 Af 47/2019-67. Kasační stížnost proti tomuto rozsudku zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 2 Afs 105/ 2020-105 dne 13. 12. 2023. 10. O předmětných dodatečných platebních výměrech rozhodlo Odvolací finanční ředitelství po kasačním zásahu krajského soudu opětovně dne 4. 12. 2023 tak, že dodatečné platební výměry změnilo v části týkající se penále, když tento výrok vypustilo, ve zbývajícím je ponechalo nezměněny. 11. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 49 T 3/ 2019-7182 byl žalobce uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odstavec 1, odstavec 2 písmeno a), písmeno c) trestního zákoníku mimo jiné též za neoprávněné snížení základu daně z příjmu právnických osob za zdaňovací období roku 2012 a roku 2013, a to dne 21. 12. 2020. Rozsudek byl v této části potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci č. j. 3 To 22/ 2021-7325 dne 24. 11. 2021. 12. Dne 18. 4. 2024 požádal žalobce o vyplacení úroku z neoprávněného jednání správce daně. V něm uvedl, že platební povinnosti stanovené platebním výměrem ze dne 20. 3. 2018 za zdaňovací období 2012 a 2013 uhradil dne 3. 4. 2018. Na základě rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 4. 6. 2019 došlo k snížení doměřené jistiny a snížení doměřeného penále, což bylo žalobci vráceno dne 20. 06. 2019. V důsledku výše cit. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 3 2020 ve spojení s cit. rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2023 byla definitivně postavena najisto nezákonnost doměření daně z příjmu právnických osob za rok 2012 a 2013. Správce daně přesto držel přeplatek na dani z příjmu právnických osob za rok 2012 a a 2013 včetně neprominuté části poníženého penále a úroku z prodlení. Žalobce proto požádal o předepsání a vyplacení vyplacení úroku z neoprávněného jednání správce daně z tohoto přeplatku. 13. Toto podání posoudil žalovaný nyní napadeným rozhodnutím jako námitku podle § 251a odstavec 4 daňového řádu. Tuto neshledala důvodnou a zamítl ji. K námitce nesprávnosti posouzení vlivu zrušení odvolacího rozhodnutí na vznik nárok na úrok 14. Žalobce v okruhu námitek týkající se nesprávnosti závěrů žalovaného ohledně jeho práva na úrok z neoprávněného jednání správce daně tvrdil, že po zrušení odvolacího rozhodnutí zdejším soudem mu vznikl přeplatek, který žalovaný drží nezákonně. 15. Námitka se míjí s důvody napadeného rozhodnutí. Žalovaný nevyhověl žalobci, protože nebyly splněny předpoklady pro vznik požadovaných úroků z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 odst. 1 daňového řádu, neboť nedošlo ke zrušení rozhodnutí o stanovení daně (odstavce 9 a 12-14 napadeného rozhodnutí), nikoliv proto, že by žalobci nevznikl přeplatek; otázce přeplatku se napadené rozhodnutí vůbec nevěnuje. 16. Podle § 254 odst. 1 daňového řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2020, tedy v době, za kterou měly být úroky předepsány, „[d]ojde-li ke zrušení, změně nebo prohlášení nicotnosti rozhodnutí o stanovení daně z dů