72 A 45/2023 – Krajský soud v Ostravě

72 A 45/2023- 30 - text  15 72 A 45/2023 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní Martinou Rýznarovou ve věci žalobce: Ing. A. B., MBA bytem X zastoupený advokátem Mgr. Igorem Penkou sídlem náměstí Svobody 702/9, 602 00 Brno proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje třída Tomáše Bati 22, 761 90 Zlín o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 10. 2023, č. j. X, ve věci přestupku takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Spor byl o to, jestli napadené rozhodnutí bylo přezkoumatelné, jestli správní orgány žalobci přestupek prokázaly a jestli zde byl opomenutý důkaz. 2. Žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Valašské Meziříčí (dále jen „městský úřad“) ze 7. 9. 2023, č. j. X, kterým městský úřad uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „zákon o silničním provozu“). 3. Žalobce se měl úmyslně dopustit přestupku tím, že 6. 6. 2023 kolem 13:35 h na pozemní komunikaci v obci Lešná poblíž budovy společnosti MONROS č. p. 27 řídil motorové vozidlo značky Škoda, registrační značky X, a při řízení držel v pravé ruce telefonní přístroj; tím porušil § 7 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu. Městský úřad žalobci uložil za přestupek pokutu 2 000 Kč a náhradu nákladů správního řízení 1 000 Kč. 4. Z rozhodnutí městského úřadu o přestupku plyne, že oba zasahující policisté podobně popsali, jak a kdy uviděli žalobce řídit vozidlo a držet v ruce mobilní telefon, že to byl důvod, proč se za žalobcem vydali a provedli silniční kontrolu, že rozhledové podmínky nebyly ničím ztížené a že přestupek viděli přes čelní sklo služebního vozidla. Městský úřad vyhodnotil videozáznam předložený žalobcem tak, že je v horší kvalitě než služební záznam Policie ČR a že nemá vypovídající hodnotu, jelikož byl pořízen na jiném místě, v jiném čase a s jiným sklonem záběru. K námitce žalobce, že držel pouzdro na brýle, městský úřad poukázal na to, že policisté se shodli na tom, že žalobce držel v ruce právě mobilní telefon a ten držel u volantu; rovněž se shodli na tom, že se jednalo o dotykový telefon. Nadto žalobce s verzí pouzdra na brýle přišel až po zahájení řízení a při silniční kontrole takto neargumentoval, a proto policisté nemohli pouzdro řádně zdokumentovat. Žalobce při silniční kontrole pouze konstatoval, že ani neví, kde mobilní telefon má. Skutečnost, že se jeden z policistů v mapě nezorientoval a nezakreslil místo, kde stálo služební vozidlo, nemá vliv na hodnověrnost jeho svědectví. Městský úřad považoval držení telefonu žalobcem při jízdě vozidlem za prokázané z výpovědí svědků, a nikoliv z kamerového záznamu. Záznam z palubní kamery Policie ČR městskému úřadu sloužil zejména k přesnému určení místa, kde přestupku došlo, k posouzení délky doby pozorování (vozidlo žalobce se před kamerou pohybuje po dobu tří sekund), vzdálenosti, odkud svědci pozorovali vozidlo a žalobce a k tomu, že vozidlo svědků stálo kolmo k silnici u jejího okraje, vpravo ve směru jízdy vozidla žalobce a dále podmínek pozorování, tj. že výhled svědků nebyl ničím rušený. Na základě záznamu mohl městský úřad porovnat děj zaznamenaný kamerou s výpověďmi svědků. Výpovědi svědků se v podstatných částech shodovaly a vzájemně doplňovaly a jejich výpověď byla podložena záznamem z palubní kamery služebního vozidla Policie ČR. 5. Žalovaný v rozhodnutí o odvolání zdůraznil, že ze svědeckých výpovědí obou svědků vyplývá, že přestupek žalobce nespatřili náhodně, ale zaměřovali se na tento druh přestupkového jednání. Tomu odpovídá i to, že výpovědi jsou plné detailů. Policisté podle jejich výpovědí stáli se služebním vozidlem u firmy MONROS v Lešné. Místo spáchání přestupku je zřejmé zejména z videozáznamu z palubní kamery. Není proto podstatné, že prap. J. si nepamatoval, kde přesně na parkovišti stáli, a nstržm. R. H. nebyl schopen místo jejich stanoviště zakreslit při ústním jednání do předložené mapky. Tato mapka navíc zabírá poměrně malé území, bez záchytných bodů, takže bez znalosti čísel popisných či bližší znalosti místa si lze toto území snadno splést s jiným místem. 6. Oba policisté seděli ve služebním vozidle, které stálo čelně k silnici, po které žalobce projížděl. Je pravdou, že se policisté neshodli na vzdálenosti od pozorovaného děje ani na délce pozorování. Je však třeba vnímat, že odhad vzdálenosti a délky pozorování jsou pouze orientační a poplatné subjektivnímu vnímání policistů, nemusí tedy odpovídat zcela skutečnosti. Důležité sdělení z jejich odhadu vzdáleností je, že tato vzdálenost nebyla nijak velká a že na projíždějící vozidlo dobře viděli. Místo jejich stanoviště, průjezd vozidla a jeho vzdálenost od stanoviště policistů navíc dokumentuje videozáznam z palubní kamery. Je zřejmé, že vozidlo policistů stálo na parkovišti přiléhajícím k vozovce, po které žalobce projížděl v jízdním pruhu přivráceném ke stanovišti policistů. Videozáznam dobře dokumentuje i výhledové podmínky policistů včetně počasí. 7. Oba policisté bez jakýchkoliv pochybností tmavý předmět viditelný na videozáznamu z palubní kamery považovali za mobilní telefon. Skutečnost, zda řidič vozidla drží v ruce hovorové zařízení, je objektivně vnímatelná lidským zrakem. Žalovaný nehodlá nijak aprobovat neomylnost policistů, kteří se stejně jako ostatní lidé mohli splést, mohli se přehlédnout atp. Výpovědi policistů jsou však v podstatných rysech vzájemně souladné, konzistentní a nevykazují žádné logické rozpory či nejasnosti. Každý člověk vnímá subjektivně a všímá si jiných detailů. Je proto zcela přirozené, že nabíječky si všiml pouze policista H. a policista J. nikoliv. 8. Tvrzení, že žalobce v ruce držel pouzdro na brýle, se prvně objevuje až v jeho vyjádření z 6. 8. 2023, a to až poté, co si 18. 7. 2023 převzal kopii videozáznamu z palubní kamery a měl možnost se s ním seznámit. Je s podivem, že žalobce o pouzdru na brýle při silniční kontrole nic neuvedl. Naopak z výpovědí policistů vyplývá, že žalobce při silniční kontrole nic takového nezmínil a pouze tvrdil, že ani neví, kde mobilní telefon má a hledal ho v tašce. Policisté ho zastavili až v následující vesnici a žalobce měl tedy časový prostor dát mobilní telefon do tašky. Pokud žalobce skutečně v ruce držel pouzdro na brýle, a nikoliv mobilní telefon, je otázkou, proč ho policistům neukázal, bylo-li umístěno na magnetu na středovém panelu, jak tvrdí. V tom se žalovaný zcela shodoval s městským úřadem. Jednalo by se totiž o zcela očekávatelnou reakci člověka, který v ruce držel diář, peněženku, kalkulačku, pouzdro na brýle či jakoukoliv jinou věc, kterou by si policisté mohli splést s mobilním telefonem. 9. A co víc, jeví se být jako nanejvýš přirozené, že osoba, které je vytýkáno protiprávní jednání, o kterém je přesvědčena, že ho nespáchala, se bezprostředně proti takovému obvinění ohradí nejjednodušším způsobem, který se v tu chvíli nabízí. Pokud by tedy žalobce držel v ruce diář, bylo by naprosto přirozenou reakcí člověka, který se ničeho nedopustil, aby toto sdělil policejní hlídce již na místě silniční kontroly a případně ho policistům ukázal – srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) č. j. 2 As 52/2011-47 nebo č. j. 2 As 129/2011-113. 10. Žalobce měl právo dokládat tvrzení a důkazy i v průběhu správního řízení, měl možnost zvolit si procesní strategii. S ní se však pojí i odpovědnost obviněného a pokud některé argumenty či důkazy sdělí v pozdějších fázích řízení, podlamuje to celkovou věrohodnost jeho příběhu (viz rozsudky NSS č. j. 10 As 318/2016-46 a č. j. 1 As 83/2013-60, bod 37). Pravdivá skutečnost má totiž na rozdíl od verzí dodatečně vykonstruovaných tu jedinečnou vlastnost, že existuje sama o sobě od počátku, a proto je tak snadné ji zcela bezprostředně prezentovat. Žalovaný konstatoval, že v tomto smyslu bylo od žalobce možno prezentaci pravdivou verze na místě silniční kontroly oprávněně očekávat s odkazem na § 4 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a každý to od ní může v právním styku důvodně očekávat. 11. Verze prezentovaná žalobcem je tedy i díky výše předestřené argumentaci zásadně nevěrohodná. Naopak výpovědi policistů jsou vzájemně v podstatných rysech konzistentní a v souladu s prvotními podklady rozhodnutí, technicky velmi věrohodné a bez logických rozporů, což o verzi žalobce nelze říci, neboť obsahuje zásadní logické mezery. 12. Žalovaný se shodl s názorem městského úřadu, že videozáznam, který předložil žalobce, nemá příliš velkou vypovídající hodnotu vzhledem k projednávanému přestupku, je v horší kvalitě, na jiném místě, z jiné vzdálenosti