1 Azs 174/2024 — Nejvyšší správní soud

19 Az 53/2025- 37 - text  9 19 Az 53/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Jarmilou Úředníčkovou v právní věci žalobkyně: N. A. státní příslušnost Ukrajina proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky sídlem 170 34 Praha 7, Nad Štolou 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 10. 2025 č. j. OAM-380039-12/DO-2025, ve věci žádosti o udělení dočasné ochrany takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 10. 2025 č. j. OAM-380039-12/DO-2025 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, jímž byla zamítnuta její žádost o udělení dočasné ochrany na území České republiky podle § 5 odst. 7 zákona č. 65/2002 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů, s odkazem na § 10 odst. 1 písm. a) zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, neboť jiný členský stát poskytnul žadatelce dočasnou ochranu. 2. Žalobkyně konstatovala, že dne 16. 5. 2025 podala žádost o udělení dočasné ochrany v České republice. Dne 24. 9. 2025 byla seznámena s podklady pro vydání rozhodnutí. Jejich součástí byla informace z Platformy pro výměnu informací o žadatelích a držitelích dočasné ochrany (Temporary Protection Platform, TPP), z níž vyplývalo, že je stále držitelkou dočasné ochrany, respektive povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v Itálii. K tomu v žalobě dále tvrdila, že předložila správnímu orgánu dokument o ukončení dočasné ochrany v Itálii a vzdání se této ochrany. Žalovaný ve svém rozhodnutí uvádí, že figuruje v platformě TPP jako držitelka dočasné ochrany. Rozpor mezi předloženým dokumentem a údajem v platformě žalovaný nijak neobjasnil a nevysvětlil, proč dává přednost jednomu zdroji před druhým. Žalobkyně oproti tvrzením uvedeným v bodě III. žaloby, v bodě IV. žaloby namítala, že žalovaný v rozporu s ustálenou judikaturou jí odmítá udělit dočasnou ochranu, protože jí dříve měla v Itálii, přitom ona prokázala, že podnikla patřičné kroky k tomu, aby se dočasné ochrany vzdala. V žalobě žalobkyně odkázala na dokumenty, které ovšem nijak nespecifikovala. 3. V další pasáži žaloby žalobkyně obsáhle polemizovala se závěry žalovaného a uvedla, že aktuální judikatura jednoznačně zastává názor, že dočasnou ochranu nelze odmítnout z důvodu, že ji daná osoba dříve měla udělenou v jiném členském státě. Z práva Evropské unie vyplývá právo státních příslušníků Ukrajiny, kteří jsou držiteli dočasné ochrany na základě prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382, na přemístění se do jiného členského státu. Tento členský stát jim musí v souladu s čl. 8 Směrnice o dočasné ochraně udělit povolení k pobytu. Právní úprava nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 65/2002 Sb., je s tímto právem v rozporu, pročež ji nelze použít (rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Azs 20/2024-37, č. j. 1 Azs 174/2024-42, č. j. 1 Azs 366/2024-42). Tento právní názor, který je také obsahem právní věty publikované ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, Nejvyšší správní soud opakovaně potvrdil i v desítkách dalších rozhodnutí, přičemž žalobkyně v žalobě tato rozhodnutí specifikovala. Žalobkyně dále uvedla, že sice zároveň platí, že nelze požívat práv plynoucích z dočasné ochrany (včetně pobytového oprávnění, které je součástí těchto práv) ve více členských státech zároveň, Nejvyšší správní soud ovšem v citovaných rozsudcích podrobně metodicky popsal, jak má žalovaný postupovat, pokud obdrží žádost o poskytnutí dočasné ochrany a zjistí, že ta je již poskytována v jiné členské zemi. Z aktuální judikatury tedy jasně plyne, že pokud žadatel o dočasnou ochranu již nedisponuje oprávněním k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiné zemi a zároveň je vysídlenou osobou a nedopadá na něj ani žádný důvod pro vyloučení, je nutné mu dočasnou ochranu udělit v České republice. Na těchto závěrech nic nemění ani přijetí nového Prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 ze dne 15. 7. 2025 o prodloužení dočasné ochrany zavedené Prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382. Ani nové prováděcí rozhodnutí nic nemění na dosavadních závěrech Nejvyššího správního soudu, plyne z něj toliko to, že práv plynoucí z dočasné ochrany nelze požívat ve dvou státech současně. Závěry Nejvyššího správního soudu ohledně možnosti ukrajinských uprchlíků přemístit svůj pobyt do jiné, jimi zvolené členské země, se významně opírá zejména o společné prohlášení členských států o vyloučení čl. 11 Směrnice o dočasné ochraně. Žalobkyně namítala, že závěr žalovaného, že postupuje podle zákona, který mu znemožňuje udělit dočasnou ochranu v případě, že žadatel ji dříve měl v jiné zemi a judikatura podle žalovaného není obecně závazná, je v rozporu se závěry Nejvyššího správního soudu v rozsudcích č. j. 2 Afs 15/2017-23, č. j. 1 Azs 111/2025-34). K tomu dále uvedla, že právní stát je založen i na zásadě právní jistoty, která lidem zaručuje předvídatelnost rozhodnutí státních orgánů. Judikatura Nejvyššího správního soudu přispívá k této předvídatelnosti tím, že sjednocuje výklad zákonů. Pokud žalovaný jedná v rozporu s touto judikaturou, narušuje právní jistotu jednotlivců (viz závěrečné stanovisko Veřejného ochránce práv sp. zn. 585/2025/VOP). V daných souvislostech žalobkyně rovněž citovala z rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 1 Azs 126/2025. 4. Žalovaný v písemném vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Obsáhle zrekapituloval celý průběh řízení o žádosti o poskytnutí dočasné ochrany, kterou žalobkyně podala dne 16. 5. 2025 a která byla žalovaným vyhodnocena jako nepřijatelná z důvodu uvedeného v § 5 odst. 1 písm. d), zákona č. 65/2002 Sb., neboť žalobkyně ještě předtím, než požádala o udělení dočasné ochrany v České republice, získala oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany v Itálii. Především však žalovaný obsáhle polemizoval se závěry Nejvyššího správního soudu zejména v rozsudcích č. j. 1 Azs 174/2024-42, č. j. 1 Azs 336/2024-42. 5. Žalovaný uvedl, že v citovaných rozsudcích Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že ze Směrnice 2001/55/ES nevyplývá právo osob, které již požívají dočasné ochrany v jiném členském státě na získání stejného pobytového oprávnění v jiném členském státě (s výjimkou sloučení rodiny či humanitárních důvodů a situaci přemístění podle čl. 26 téže Směrnice). Toto právo podle žalovaného nevyplývá z textu Směrnice č. 2001/55/ES ani implicitně. Svědčí o tom, již samotná textace čl. 8 odst. 1 Směrnice 2001/55/ES, kdy má každý členský stát povinnost přijmout opatření za účelem zajištění povolení k pobytu vůči „osobám požívajícím dočasné ochrany“ (čl. 8 odst. 1 Směrnice 2001/55/ES). Tímto termínem Směrnice 2001/55/ES obecně označuje osoby, na něž se vztahuje prováděcí rozhodnutí Rady přijaté podle čl. 5 této Směrnice. Ovšem tuto povinnost nemohou členské státy logicky mít vůči osobám, kterým již bylo oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany některým členským státem vydáno. Ustanovení čl. 8 odst. 1 Směrnice č. 2001/55/ES, když stanoví povinnost přijmout opatření, jejichž výsledkem má být vydání povolení k pobytu na území členského státu, totiž používá množného čísla. Tato povinnost je jim Směrnicí stanovena společně a nerozdílně. Tedy ten členský stát, který takové pobytové oprávnění osobě požívající dočasnou ochranu vydal, tuto povinnost splnil i za ostatní členské státy. Byl tím naplněn cíl tohoto ustanovení. Cílem tedy je, aby osobě, na niž se vztahuje prováděcí rozhodnutí Rady podle čl. 5 bylo vydáno povolení k pobytu na území některého členského státu a je tedy po dobu trvání dočasné ochrany oprávněna pobývat mimo zemi, ze které byla vysídlena. Pokud by toto ustanovení mělo dopadat i na osoby, které již toto pobytové oprávnění získaly v jiném členském státě, muselo by znít jinak, a především by nesměla být součástí Směrnice již zmíněná ustanovení čl. 15 a čl. 26. Směrnice 2001/55/ES totiž pro označení osob, kterým již členským státem bylo vydáno povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany, používá termínu: „osoby požívající dočasné ochrany na území členského státu“. Jde například o články 10, 11, 15 nebo čl. 26 Směrnice 2001/55/ES. Tohoto označení Směrnice používá vždy tam, kde reguluje postup členských států vůči osobě, jíž bylo již jedním členským státem pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany vydáno. Povinnost vydat povolení k pobytu osobě, která je již držitelem povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě, Směrnice 2001/55/ES omezuje pouze na případy uvedené v § 15 odst. 6 a také v čl. 26 odst. 4. 6. Žalovaný dále připomenul, že ani z vnitrostátního práva nevyplývá cizinci právo na získání oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany v případě, že již pobytové oprávnění ze stejného titulu získal v jiném členském státě. Naopak z ustanovení §