1 Afs 183/2014 — Nejvyšší správní soud

22 Af 26/2024- 47 - text  9 22 Af 26/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a JUDr. Petra Hluštíka, Ph.D., ve věci žalobce: COME vending s. r. o., IČO 47666960 sídlem Masarykova třída 342/39, 746 01 Opava zastoupený advokátem JUDr. Zdeňkem Kramperou sídlem Kořenského 1107/15, 150 00 Praha 5 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 7. 2024 č. j. 20627/24/5300-22442-713383, ve věci daně z přidané hodnoty takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 7. 2024 č. j. 20627/24/5300-22442-713383, kterým byla zamítnuta odvolání žalobce a bylo potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 23. 10. 2023 č. j. 4055578/23/3216-50521-803344 a dále byla změněna rozhodnutí Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 15. 11. 2023 č. j. 4157756/23/3216-50521-806256, č. j. 4157826/23/3216-50521-806256 a č. j. 4157864/23/3216-50521-806256 způsobem specifikovaným ve výroku napadeného rozhodnutí. Označenými rozhodnutími Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj byly žalobci doměřeny daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období září, říjen, listopad a prosinec 2019. 2. Ke skutkovému stavu žalobce uvedl, že za předmětná zdaňovací období podal řádná daňová přiznání v r. 2019 a 2020 a následně dodatečná daňová přiznání (dále jen „DDP“), a to ve dnech 26. 8. 2022 a 21. 9. 2022. Důvodem podání DDP, jimiž žalobce snížil hodnotu zdanitelného plnění, byl zejména rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 11. 2020 č. j. 22 Af 18/2019-43 (dále jen „Původní rozsudek“), který se týkal zdaňovacích období roku 2012. Na základě podaných DDP proběhlo u správce daně dne 19. 10. 2022 ústní jednání a správce daně poté podle ust. § 144 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, v platném znění (dále jen „daňový řád“) konkludentně daň doměřil a nové platební výměry za zdaňovací období září-prosinec 2019 poznamenal do spisu. 3. Ve věci zdaňovacích období roku 2012 následně vydal Krajský soud v Ostravě nový rozsudek ze dne 22. 11. 2023 č. j. 22 Af 18/2019-81, jímž změnil své stanovisko učiněné v Původním rozsudku a žalobu žalobce v rámci jiného daňového řízení (zdaňovací období roku 2012) zamítl (dále jen „Nový rozsudek“). Nový rozsudek byl vydán na základě rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) č. j. 5 Afs 5/2021-29. 4. Správce daně v důsledku Nového rozsudku zaslal žalobci dne 3. 10. 2023 výzvy k podání DDP za zdaňovací období roku 2019, na které žalobce reagoval nesouhlasně. Následně vydal správce daně dodatečné platební výměry ze dne 23. 10 2023 a ze dne 15. 11. 2023, jimiž žalobci doměřil DPH za zdaňovací období září, říjen, listopad, prosinec 2019. Proti těmto dodatečným platebním výměrům podal žalobce odvolání, o němž bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím žalovaného. 5. V další části žaloby žalobce odkázal na dotčená zákonná ustanovení a relevantní judikaturu. Pokud jde o zákonná ustanovení žalobce poukázal na § 8 odst. 1, § 78 odst. 1 a 3, § 79 odst. 1 a 4, § 89 odst. 1, § 91 odst. 1, § 92 odst. 2 a 5, § 99 odst. 1, § 108 odst. 1, § 117 odst. 1 a 2, § 134 odst. 1, § 141 odst. 2, § 143 odst. 1, § 144 odst. 1 a § 145 odst. 2 daňového řádu. Relevantní judikaturou jsou z pohledu žalobce rozsudky NSS sp. zn. 5 Afs 27/2017, sp. zn. 5 Afs 48/2019, sp. zn. 5 Afs 57/2021, sp. zn. 1 Afs 141/2008, sp. zn. 1 Afs 162/2015, sp. zn. 8 Afs 94/2005 a sp. zn. 4 Afs 149/2023 a dále usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2939/07. 6. V další části žaloby žalobce vymezil tyto žalobní body: 1) Napadené rozhodnutí je nesprávné a nezákonné, neboť správce daně nebyl oprávněn na základě Nového rozsudku vyzvat žalobce k podání DDP a při nesouhlasu žalobce vydat dodatečné platební výměry. Žalobce podal DDP již v r. 2022, a i když správce daně sdělil, že s takovým postupem nesouhlasí, vydal konkludentně dodatečné platební výměry podle § 144 odst. 1 daňového řádu. Žalobce proto nesouhlasí se závěrem žalovaného, že ve vztahu k Novému rozsudku mohl žalobce předpokládat, že daň bude doměřena. Žalobce také nesouhlasí s tvrzením, že žalovaný byl při rozhodnutí o DDP z r. 2022 vázán právním názorem krajského soudu učiněným v Původním rozsudku (bod 29 napadeného rozhodnutí). Uvedené je v rozporu s daňovým řádem a judikaturou, když v ust. § 144 daňového řádu se neuvádí, že by se měl správce daně při konkludentním doměření daně odchýlit od klasického postupu. K tomu, aby správce daně dospěl k závěru, že daň tvrzená daňovým subjektem v daňovém přiznání odpovídá její skutečné výši, je nezbytné, aby správce daně tvrzení daňového subjektu přezkoumal. Pokud správce daně na tento postup rezignuje, jedná se o postup v rozporu s daňovým řádem, který nelze klást k tíži žalobce. Byl-li správce daně přesvědčen, že dodatečná daňová přiznání žalobce jsou nesprávná, měl k tomu zaujmout náležitý postoj, což neučinil. 2) Správce daně vydal dodatečné platební výměry z r. 2023 s odkazem na Nový rozsudek, kdy se dle jeho názoru aplikuje ust. § 99 odst. 1 daňového řádu, což je však v rozporu se shora citovanými zákonnými ustanoveními a judikaturou. Správce daně se uchýlil k doměření daně žalobci z moci úřední, když žalobce nesouhlasil s výzvami, resp. jim nevyhověl (§ 143 odst. 3 písm. b) daňového řádu). Správce daně by byl oprávněn žalobci zaslat výzvy v případě, že by bylo možné důvodně předpokládat, že daň bude doměřena (§ 145 odst. 2 daňového řádu). Správce daně však oproti již skončenému daňovému řízení, jehož výsledkem bylo vydání konkludentních dodatečných platebních výměrů, nedisponoval žádnou novou skutečností či důkazem, na základě kterých by mohl žalobce k podání DDP vyzvat. Závěr učiněný v Novém rozsudku nemůže mít za následek novou skutečnost či nový důkaz, když ode dne podání DDP nedošlo k žádné nové skutečnosti nebo ke zjištění nového důkazu. Pokud tedy správce daně za stejné skutkové i důkazní situace změnil svůj názor, žalovaný tuto nezákonnost v napadeném rozhodnutí neodstranil. S žalovaným lze souhlasit, že pravomocným vyměřením/doměřením daně daňová řízení fakticky skončit nemusí, pokud se objeví nějaká nová skutečnost či důkaz, na základě kterých správce daně znovu zahájí doměřovací řízení. Žalovaný však opomněl, že tato skutečnost či důkaz musí představovat určitou novost oproti předchozímu stavu. Tuto novost nelze spatřovat v obsahu odůvodnění Nového rozsudku, který se vztahuje ke zcela jinému daňovému řízení. Dodatečné platební výměry z r. 2023 byly vydány na základě shodných skutečností, podle kterých rovněž správce daně konkludentně rozhodl o DDP žalobce z r. 2022. 3) S odkazem na bod 40 napadeného rozhodnutí žalobce souhlasí s žalovaným, že v dané věci nelze aplikovat ust. § 124a daňového řádu, neboť původní rozhodnutí, rozsudek NSS ze dne 5. 5. 2023 č. j. 5 Afs 5/2021-29 (dále jen „Kasační rozsudek“) i Nový rozsudek se týkaly zcela jiného daňového řízení. Žalobce však nesouhlasí s žalovaným v tom, že ze strany prvostupňového správce daně nedošlo k aplikaci § 124a daňového řádu na předmětnou věc, jelikož ten v dodatečných platebních výměrech z r. 2023 uvedl odkaz na toto ustanovení. Z toho žalobce usuzuje, že prvostupňový správce daně ustanovení § 124a v prvostupňovém rozhodnutí aplikoval, o čemž svědčí i skutečnost, že správce daně považuje Nový rozsudek za důvod vydání dodatečných platebních výměrů z r. 2023. Žalovaný v napadeném rozhodnutí tuto nezákonnost neodstranil. 7. Žalovaný ve vyjádření uvedl, že ve věci je nespornou otázkou, že žalobci z předmětných plnění náleží nárok na odpočet daně na vstupu a že je povinen z přijatých úplat odvést daň na výstupu. Hmotněprávní posouzení věci tak, jak bylo učiněno v Kasačním rozsudku a navazujícím Novém rozsudku krajského soudu žalobce v žalobě nikterak nezpochybnil. NSS v rozsudku ze dne 26. 10. 2017 č. j. 5 Afs 27/2017-51 výslovně uvedl „daňové řízení trvá po celou dobu existence daňové povinnosti, tedy po dobu, po kterou lze daň stanovit (vyměřit a doměřit, a to i opakovaně) a vybrat“. 8. Podle žalovaného jsou ve věci sporné dva aspekty postupu správce daně. Za prvé, jak měl správce daně postupovat poté, co žalobce podal dne 26. 8. 2022 a dne 21. 9. 2022 DDP, a tedy zda měl podle nich konkludentně stanovit daň, a za druhé, zda po vydání Nového rozsudku krajského soudu existoval důvodný předpoklad doměření daně k tomu, aby správce daně dle § 145 odst. 2 daňového řádu vyzval žalobce k podání DDP. 9. K první otázce žalovaný uvedl, že v době před vydáním Kasačního rozsudku a Nového rozsudku neměl správce daně jinou možnost než konkludentně stanovit daň podle tvrzení žalobce v předmětných DDP (tedy bez daně na výstupu). Situace byla totiž taková, že žalovaný zrušil rozhodnutími o odvolání ze dne 27. 1. 2022, ze