8 As 257/2018 — Nejvyšší správní soud

65 Ad 2/2024- 72 - text  15 65 Ad 2/2024 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michala Jantoše a soudkyň Mgr. Barbory Berkové a JUDr. Markéty Fialové ve věci žalobce: R. V. bytem X zastoupený advokátem Mgr. Petrem Caletkou sídlem Blahoslavova 71/2, 750 02 Přerov proti žalovanému: Policejní prezident Policie České republiky sídlem Strojnická 27, 170 89 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 11. 2023, č. j. PPR-25926-22/ČJ-2023-990131, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce v březnu 2021 požádal o doplacení neuhrazené části služebního příjmu za období let 2018 a 2019 s odůvodněním, že mu v uvedeném období byly z doby jeho služby nezákonně odečítány přiměřené doby na jídlo a odpočinek ve smyslu § 60 odst. 3 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále „zákon o služebním poměru“), ačkoli tyto se do doby služby započítávají a náleží za ně služební příjem. V předmětném období žalobce vykonával službu jako policejní inspektor na Obvodním oddělení Policie ČR Lipník nad Bečvou (dále „OOP Lipník“) a na Místním oddělení Zličín (dále „MO Zličín“). Žalobce tvrdil, že mu byly sice formálně plánovány klasické přestávky na jídlo a odpočinek podle § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru, avšak tyto nemohly být čerpány, neboť měl žalobce povinnost být i v době přestávek ustrojen, vyzbrojen, být stále k zastižení na vysílačce nebo mobilním telefonu, aby mohl být kontaktován operačním střediskem nebo přijímat oznámení, a současně musel být neustále připraven k okamžitému výjezdu, neboť nebyl během přestávek nikým střídán. K výjezdům na místa událostí byl přitom v daném období během přestávek vysílán, a to i o víkendových směnách. Na neproplácení přestávek si podle svého tvrzení (nejen on) opakovaně, avšak bezvýsledně stěžoval nadřízeným. Dále žalobce vytýkal absenci konkrétního organizačního opatření upravujícího systém střídání příslušníků během přestávek a poukazoval na personální podstav, v jehož důsledku by stejně nemohlo být střídání fakticky realizováno. 2. Ředitel Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje (dále „služební orgán I. stupně“) rozhodnutím ze dne 7. 4. 2022 přiznal žalobci doplatek služebního příjmu za nevyčerpané přestávky ve službě za období od 16. 3. 2018 do 31. 10. 2019 ve výši 25 580 Kč za směny, v nichž žalobce vykonával dozorčí službu nebo zároveň dozorčí službu v noční směně a službu velitele/člena hlídky v denní i noční směně. Ve zbytku služební orgán I. stupně žádost žalobce zamítl. Zamítavé výroky ale žalovaný k odvolání žalobce rozhodnutím ze dne 16. 8. 2022 zrušil a vrátil věc služebnímu orgánu I. stupně k dalšímu projednání a rozhodnutí, neboť dospěl k závěru, že se služební orgán I. stupně dopustil procesních chyb s vlivem na zákonnost rozhodnutí, že nezjistil řádně rozhodný skutkový stav a že neoprávněně považoval část žalobcem uplatněného nároku za promlčený. 3. Služební orgán I. stupně v dalším řízení s ohledem na závazný pokyn žalovaného rozšířil posuzované období, načež po doplnění dokazování vydal dne13. 4. 2023 rozhodnutí, jímž přiznal žalobci doplatek služebního příjmu za nevyčerpané přestávky ve službě na jídlo a odpočinek za období od 1. 12. 2017 do 28. 2. 2018, ve výši 3 172 Kč, a to ve směnách, ve kterých vykonával dozorčí službu nebo dozorčí službu a službu vedoucího/člena hlídky zároveň (výrok I), zamítl žádost žalobce o doplatek služebního příjmu za nevyčerpané přestávky za období od 1. 12. 2017 do 31. 10. 2019, a to za směny, v nichž žalobce vykonával jiné služební činnosti než služební činnosti uvedené ve výroku I (výrok II), a zamítl žádost žalobce o úhradu zákonného úroku z prodlení „z celkové částky nedoplatku náhrady služebního příjmu“ za dobu přestávek ve službě v letech 2018 a 2019, a to od 16. 3. 2021 do jeho úplného zaplacení (výrok III). 4. Žalobce se odvolal proti zamítavým výrokům, tj. výrokům II. a III. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl žalobcovo odvolání proti výroku II. rozhodnutí služebního orgánu I. stupně a tento výrok potvrdil (výrok I napadeného rozhodnutí), zrušil výrok III. rozhodnutí služebního orgánu I. stupně a v tomto rozsahu vrátil služebnímu orgánu I. stupně věc k novému projednání a rozhodnutí (výrok II napadeného rozhodnutí), a dále přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení v poměrné výši 877 Kč (výrok III. napadeného rozhodnutí). II. Shrnutí obsahu podání účastníků Žaloba 5. Žalobce žalobou požadoval zrušení výroků I. a III. rozhodnutí žalovaného, tj. výroku, jímž žalovaný zamítl odvolání žalobce a současně potvrdil rozhodnutí služebního orgánu I. stupně, a dále výroku, jímž žalovaný přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení v poměrné výši. V žalobě uplatnil žalobce následující žalobní body: a) Žalovaný dospěl k nesprávnému závěru, že při výkonu dozorčí služby v denní směně mohl žalobce nerušeně čerpat přestávky, neboť nepřihlédl k té části výpovědí svědků prap. K. a nprap. V., v níž uvedli, že v době přestávek docházelo k jejich kontaktování na vysílačku nebo služební telefon, načež museli přestávku přerušit a splnit služební úkol. Sám žalovaný přitom konstatoval, že v 10 % případů byly zaznamenány změny času přestávek. Lze tak dojít k závěru, že žalobce nebyl při čerpání těchto přestávek opakovaně a pravidelně řádně zastoupen, musel být telefonicky dosažitelný a připraven reagovat na situace, které mu přestávku neumožnily řádně čerpat, popř. které mu čerpání přestávky přerušily (NSS 8 As 257/2018). b) Žalovaný dospěl k nesprávnému závěru, že při výkonu služby ve výjezdové hlídce OOP Lipník (v denních i nočních směnách) mohl žalobce nerušeně čerpat přestávky, neboť z výpovědí svědků plk. H., nprap. V., npor. P., prap. K. a por. D. vyplynulo, že v těchto případech docházelo nepravidelně a nepředvídatelně k narušení přestávek nutností výjezdu k situacím vyžadujícím okamžitý zásah (FHQ), takže žalobce musel být v době přestávek v neustálé připravenosti k výkonu služebních povinností. Tomu odpovídá záznam 11 případů nucené změny přestávek. Žalobce musel být po celou dobu naplánovaných přestávek dosažitelný. c) Žalovaný dospěl k nesprávnému závěru, že při výkonu pomocné dozorčí služby a zároveň činnosti velitele/člena hlídky (v denních i nočních směnách) mohl žalobce nerušeně čerpat přestávky, neboť zpravidla sloužil ve dvoučlenné hlídce společně s dozorčím, který zajišťoval akceschopnost oddělení nepřetržitě, přičemž v těchto případech byli oba společně (dozorčí i pomocník) povinni vyjíždět řešit situace, které nesnesou odkladu, a to i v době „čerpání přestávky“. Není tedy pravdivé tvrzení žalovaného, že byl žalobce v těchto případech zastoupen, tak aby mohl přestávku řádně a nerušeně čerpat. d) Žalovaný dospěl k nesprávnému závěru, že při výkonu služby ve výjezdové hlídce MO Zličín (v denních i nočních směnách) mohl žalobce nerušeně čerpat přestávky, neboť nepřihlédl k tomu, že svědek npor. Roztočil připustil, že služba přináší rozličné situace, a že jsou případy, kdy není možné přestávku ve službě čerpat v plánovaném čase. V této době došlo ve dvou případech k přesunu přestávky žalobce z důvodu plnění služebních úkolů. Také se žalovaný nevypořádal s tvrzením žalobce, že v době, kdy vykonával službu na Pražském hradě, byly přestávky čerpány hromadně, bez možnosti vzdálit se z místa výkonu služby. e) Závěr žalovaného, že měl-li žalobce v době své přestávky služební pojítka, na které reagoval, jednalo se o jeho volbu, nikoliv o rozkaz vedoucího příslušníka, je v rozporu s provedeným dokazováním. Nutnost být na telefonu, aby případně řešil neodkladné úkony, přitom mělo omezující účinek na nakládání s volným časem žalobce, neboť nejistota, která plynula z nepředvídatelnosti přerušení přestávky, ho stavěla do stavu trvalé ostražitosti. Doba, během které žalobce zůstával k dispozici zaměstnavateli, aby mohl zajistit výkon práce na žádost tohoto zaměstnavatele, musí být kvalifikována v plném rozsahu jako pracovní doba (C-107/19). f) Na OOP Lipník nad Bečvou, ani na MO Zličín neexistovalo žádné organizační opatření, které by konkrétně a předvídatelně stanovilo pravidla pro plnohodnotné zastoupení příslušníků v době čerpání přestávky. Pokud by byl žalobce skutečně plnohodnotně zastoupen, jak žalovaný tvrdí, nedocházelo by k situacím, ve kterých musel přestávku přerušit, posunout na jiný čas, anebo nečerpat vůbec. Pokud např. žalobce vykonával službu ve dvoučlenné hlídce, ve které sloužil jako pomocník dozorčího, nemohl být zastoupen pouze dozorčím, který měl nepřetržitě zajišťovat akceschopnost oddělení (v situacích, kdy sloužil dozorčí spolu s pomocníkem noční či denní službu, přitom žalovaný dospěl k závěru, že žalobci při výkonu dozorčí služby neměly být přestávky plánovány). Naplánovanou zákonem zaručenou přestávku nejdéle po 5 hodinách služby tak nešlo nerušeně čerpat, přičemž posouvání této přest