9 Ads 95/2015 — Nejvyšší správní soud

72 Ad 20/2025- 25 - text  8 72 Ad 20/2025 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní Martinou Rýznarovou ve věci žalobce: R. T. bytem X proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 1, 128 01 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 5. 2025, č. j. X, ve věci podpory v nezaměstnanosti takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. V posuzovaném případě bylo sporné, jestli si v rozhodném období žalobce zachoval při jeho pobytu v Nizozemsku obvyklé bydliště v České republice. 2. Žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Olomouci (dále jen „úřad práce“) z 13. 6. 2024, č. j. X. Úřad práce tímto rozhodnutím nepřiznal žalobci podporu v nezaměstnanosti od 5. 3. 2024. 3. Žalobce v žalobě namítal, že žalovaný posoudil obvyklé bydliště žalobce v rozporu s čl. 1 písm. j) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (dále jen „nařízení č. 883/2004“). 4. Žalobce měl během výkonu práce v Nizozemsku v České republice obvyklé bydliště a doložil k důkazu letenky, lékařské zprávy, potvrzení o nákupech v České republice, český řidičský průkaz a výpisy z účtů včetně plateb dluhů, které byly jediným důvodem odjezdu žalobce do Nizozemska. Přístup správních orgánů byl nerovný a diskriminační, v rozporu s čl. 21 Listiny základních práv EU. Napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné a nezdůvodňuje, proč nestačily předložené důkazy k prokázání obvyklého bydliště žalobce v České republice. Rozhodnutí obsahuje řadu překlepů. Správní řízení trvalo nepřiměřeně dlouho, namísto 30 dnů téměř celý rok. Tím bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces a byla porušena zásada rychlosti a hospodárnosti řízení. Žalobce navrhl k důkazu správní spisy a výpovědi přítelkyně, rodiny a osob, které byly ve stejné situaci a úřad práce jim podporu v nezaměstnanosti přiznal. 5. Žalovaný ve vyjádření k žalobě odkázal na napadené rozhodnutí. Výslechy přítelkyně, rodiny a blíže neurčených osob nemohou věrohodně vypovědět o rozhodovací činnosti úřadu práce. Písařské chyby v napadeném rozhodnutí jsou bagatelní. Napadené rozhodnutí bylo vydáno po lhůtě stanovené správním řádem. Tato lhůta má však pořádkovou povahu a její nedodržení nemůže mít za následek nezákonnost rozhodnutí. Žalobce v rozhodném období nezískal potřebné doby důchodového pojištění podle zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění a nesplňuje podmínku § 39 odst. 1 písm. a) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „zákon o zaměstnanosti“). Jelikož na žalobce jakožto na migrujícího pracovníka dopadá nařízení č. 883/2004, bylo nutné přistoupit k jeho aplikaci. Ne každý, kdo jede za prací za hranice České republiky a Českou republiku považuje nadále za svoji domovinu, kde má přátele a rodinu, je přeshraniční pracovník. 6. Žalobce v replice trval na tom, že si po celou dobu pracovního pobytu v Nizozemsku zachovával osobní i praktické vazby na Českou republiku – měl zde trvalý pobyt, rodinné zázemí a pravidelně docházel v České republice k lékařům a k zubaři. Důvod, proč se žalobce vrátil do České republiky, byla skutečnost, že se po celou dobu pracovního pobytu v Nizozemsku plánoval vrátit. Mnoho lidí odjíždí za prací do Nizozemska na jeden či dva roky a po návratu do České republiky požádají o podporu v nezaměstnanosti. Příslušný nizozemský úřad žalobce informoval, že dávky v nezaměstnanosti mu má vyplatit Česká republika. To může žalobce doložit oficiálním potvrzením a navrhl, aby soud toto potvrzení vyžádal, případně ho může doložit sám. Je třeba, aby soud zohlednil při odmítnutí nároku v České republice za situace, kdy žalobci nebude výplata dávky poskytnuta ani v Nizozemsku, možné porušení principu koordinace systémů sociálního zabezpečení mezi členskými státy. Cílem těchto pravidel je zajistit, aby občan Evropské unie nezůstal bez nároku na dávky pouze proto, že vykonával práci v jiném členském státě a došlo ke sporu o příslušnost mezi úřady. 7. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále „s. ř. s.“), v mezích žalobních bodů a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.). 8. Úřad práce v rozhodnutí z 13. 6. 2024 posoudil doby trvání pobytu v Nizozemsku a četnost návštěv České republiky a dospěl k závěru, že Česká republika nebyla bydlištěm žalobce ve smyslu čl. 65 odst. 2 nařízení č. 883/2004. Přímo použitelné nařízení č. 883/2004 je nadřazené národním předpisům a jeho základním pravidlem je, že migrující pracovníci spadají pod sociální systém toho státu, na jehož území pracují. Opačné pravidlo platí pro migrující pracovníky (přeshraniční pracovníky), kteří pracují v jiné zemi, než ve které bydlí. Typicky jde o pracovníky, kteří pravidelně dojíždějí přes hranice do zaměstnání v jiném státě (tzv. pendleři) a vracejí se do svého bydliště alespoň jednou týdně a centrum zájmu zůstává zachováno v původním státě. To nebyl případ žalobce, který se zdržoval v Nizozemsku od 28. 8. 2021 do 25. 2. 2024. Návraty do České republiky nedosahovaly takové četnosti, aby bylo možné žalobce považovat za příhraničního pracovníka. Žalobce se v průběhu výdělečné činnosti zdržoval mimo Českou republiku a tam se také soustředily jeho příjmy. Zaměstnání a ubytování byly na dobu neurčitou a stabilní. Žalobce v dotazníku uvedl, že zamýšlel pobývat mimo Českou republiku pět let. Výjimka podle čl. 65 odst. 5 písm. a) nařízení č. 883/2004 je určena zejména pracovníkům, kteří do členského státu odjedou na předem známou omezenou dobu s tím, že až tato doba uplyne, vrátí se zpět do státu bydliště. 9. Žalovaný v napadeném rozhodnutí doplnil, že žalobce v dotazníku uvedl, že se do České republiky vracel několikrát ročně, a to jedenkrát v roce 2022 a v roce 2024 jednou za dva měsíce. Žalobce neuvedl, jaké byly důvody návratu do České republiky. Žalobce v dotazníku uvedl, že si není vědom, že jeho bydliště v minulosti posuzovala nějaká instituce. Žalobce doložil sdělení příslušné instituce, že může poté, co se 25. 2. 2024 stal nezaměstnaným, žádat o dávky v nezaměstnanosti. Podle přehledu české zdravotní pojišťovny byl žalobce u ní veden jako osoba bez zdanitelných příjmů od 28. 8. 2021 do 6. 9. 2021, od 1. 6. 2022 do 16. 9. 2022 a od 1. 3. 2024 do 4. 3. 2024. Dle doloženého formuláře E 104 byl žalobce zdravotně pojištěn v Nizozemsku od 7. 9. 2021 do 30. 5. 2022 a od 17. 9. 2022 do 29. 2. 2024, neboť pojištění se hradí tam, kde je vykonáváno zaměstnání a nikoliv tam, kde má osoba trvalé bydliště. Ošetření žalobce u zubaře v České republice nesvědčí o tom, že by zde měl po dobu výkonu zaměstnání v Nizozemsku bydliště, ale spíše o tom, že to pro něj bylo ekonomicky výhodnější. Ani výpisy z účtů a získání řidičského průkazu v České republice neprokazují, že by žalobce v době výkonu práce v Nizozemsku obvykle bydlel v České republice, ale pouze to, že se žalobce sporadicky do České republiky vracel, hradil zde nákupy atd. K námitce žalobce, že jeho dva kamarádi ve stejném věku po návratu z Nizozemska obdrželi podporu v nezaměstnanosti, žalovaný uvedl, že žalobce námitku nijak nekonkretizuje a nedokládá své tvrzení. Nejde o diskriminaci, protože správní orgány postupovaly vůči žalobci stejně jako k ostatním uchazečům o zaměstnání. 10. Soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 11. Soud nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí žalované neshledal. Ve správním řízení tvoří rozhodnutí obou stupňů jeden celek – srovnej již ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“), například rozsudek č. j. 6 As 161/2013-25. 12. Z napadeného rozhodnutí žalovaného a úřadu práce jakožto jednoho celku je zřejmé, že obsahuje nosnou argumentaci. Je zjevné, jakými úvahami se oba správní orgány řídily, z jakého důvodu nepovažovaly za důvodnou právní argumentaci žalobce, proč považovaly námitky za liché, mylné, vyvrácené nebo nepřípustné a proč subsumovaly skutkový stav pod vybrané právní normy. Z rozhodnutí je zjevné, jak úřad práce a žalovaný rozhodl, v jaké věci, výrok odpovídá odůvodnění a rozhodnutí neobsahuje vnitřní rozpory. Z odůvodnění vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. 13. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného může podle judikatury plynout též z toho, že se jako odvolací orgán nezabýval všemi odvolacími námitkami, tedy že nevyčerpal celý rozsah odvolání [srov. rozsudky NSS č. j. 3 As 51/2007-84 a č. j. 8 Afs 66/2008-71]. Neznamená to ovšem, že by odvolací správní orgán musel ke každé odvolací námitce podrobně odůvodnit své stanovisko a vypořádat každý dílčí argument odvolatele. Námitky lze vypořáda