74 Az 8/2026 – Krajský soud v Ostravě

74 Az 8/2026- 38 - text 7 74 Az 8/2026 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Fialovou ve věci žalobce: S. K. státní příslušnost: Ukrajina t. č. pobytem v zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty 234 739 51 Vyšní Lhoty proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky sídlem Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 2. 2026, č. j. X, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 2. 2026, č. j. X se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14a ani § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. 2. Žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany dne 9. 12. 2025 poté, co byl zajištěn. Žalobce je ukrajinské národnosti a státní příslušnosti a hovoří rusky. Posledním místem jeho pobytu ve vlasti byl Mariupol, odkud pochází. Z vlasti vycestoval v lednu 2024, aby unikl nutnosti přijmout ruské občanství, jelikož žil na území Ukrajiny okupované Ruskou federací. Následně žil na území ČR jako osoba s přiznanou dočasnou ochranou. Jelikož však byl odsouzen na území Slovinska k trestu odnětí svobody za organizování/umožnění nelegální migrace k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na více než jeden rok a o svůj pobytový status přišel, byl po svém návratu na území ČR rozhodnutím žalovaného ze dne 10. 12. 2025, č. j. X zajištěn a umístěn do zařízení pro zajištění cizinců, kdy bezprostředně hrozilo jeho vyhoštění. 3. Žalobce jako důvod žádosti o udělení mezinárodní ochrany označil válku na Ukrajině a v této souvislosti také obavu z mobilizace a domněnku, že by na Ukrajině mohl mít problémy kvůli svému dlouhodobému pobytu na okupovaném území a používání pouze ruského jazyka (neumí ukrajinsky). 4. Žalobce úvodem namítl, že byl zkrácen na svých právech, když žalovaný v předcházejícím řízení postupoval v rozporu s § 2 odst. 4, § 3, § 50 odst. 3 a 4 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), dále s § 14a zákona o azylu a také s čl. 3 Úmluvy o ochraně lidský práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). 5. Žalobce předně namítal, že žalovaný chybně posoudil důvody pro udělení mezinárodní ochrany ve formě doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu. Žalobce se domnívá, že mu hrozí skutečné nebezpečí vážné újmy z důvodu dle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu, tedy „vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu.“ Žalovaný sám na několika místech rozhodnutí uvedl, že válečným konfliktem Ruska s Ukrajinou je zasaženo celé území Ukrajiny. Dle žalobce dále není sporná ani skutečnost, že útoky Ruska často míří nejen na čistě vojenské cíle, ale také na civilní objekty. Konflikt dle žalobce nelze lokalizovat pouze do východních oblastí Ukrajiny, kde probíhají přímé pozemní střety. Žalovaný sám v rozhodnutí uvádí, že v roce 2025 ruská armáda zesílila ostřelování ukrajinského území, vč. civilní kritické infrastruktury a že ruské jednotky útočily v průměru 4,4 tis. až 5 tisíci drony nebo balistickými střelami měsičně a že cca 85 % z nich bylo sestřeleno. Důsledkům těch dopadlých 15 % střel se však žalovaný nevěnoval a nadto uvedl, že v západních oblastech Ukrajiny toho mnoho nehrozí. S tímto posouzením situace však žalobce nesouhlasí. Poukázal na několik situací v poslední době, kdy ruské vzdušné útoky zasáhly cíle (v naprosté většině civilní) až v západních částech Ukrajiny. Např. listopadový útok na Ternopil, o kterém Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) reportoval způsobem, že žádná část země není bezpečná. Od začátku roku byla hned několikrát zasažena také přímo Lvovská oblast, žalobce poukázal i na incidenty, kdy ruské drony dopadly až na území Polska. Situace v zemi se tak dle žalobce, a to i v dle žalovaného relativně bezpečných západních oblastech, dle mnoha nezávislých zdrojů naopak zhoršuje. Žalobce odkázal na zpravodajské články a dále dokument Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva „Four years since the full-scale invasion of Ukraine: key facts and findings, February 2026“, dle kterého počet civilních obětí konfliktu byl v roce 2025 o 31 % vyšší než v roce 2024. Žalovaný však situaci popisuje rozdílně, v rozporu s reálnou situací v zemi. Vůbec se nevěnoval situaci energetické nouze postihující celé území Ukrajiny a způsobující potíže s dostupností zdravotní péče a výpadky signálu a internetu, tedy i nemožnosti použití systému včasného varování. I tento důsledek je přitom zásadní pro posouzení situace a důvodů pro udělení doplňkové ochrany. Žalovaný tak nedostatečně zjistil skutkový stav věci. Dle žalovaného v případě návratu žalobce do vlasti neexistuje skutečné nebezpečí vážné újmy. Dle žalobce je však třeba v souladu s judikaturou NSS zapotřebí tzv. přiměřené pravděpodobnosti, která je dána tehdy, bývá-li dotčený důsledek v případech obdobných případu žadatele nikoli ojedinělý. Žalobce se po celou dobu řízení nacházel v detenčním zařízení jeho možnosti opatření důkazů o aktuální situaci v zemi původu jsou výrazně omezené, pročež důkazní břemeno co do posouzení informací o zemi původu leželo na žalovaném, který jej však neunesl. 6. Žalobce dále poukázal na to, že v případě individuálního rozhodnutí v jeho věci žalovaný porušil princip legitimního očekávání dle § 2 odst. 4 správního řádu. ČR poskytuje občanům Ukrajiny ochranu pomocí institutu dočasné ochrany, který není nijak územně omezen. Vychází z premisy, že ochranu zasluhují osoby z celého území Ukrajiny. Žalobce do rozsahu této ochrany z časových důvodů nespadá, což však neznamená, že je pro něj situace v zemi původu nějak odlišná. Důvody, pro které byla dočasná ochrana poskytnuta, stále trvají. Nadto důvody, pro které byla ochrana osobám z Ukrajiny udělena, korespondují s důvody pro udělení mezinárodní ochrany podle § 14a zákona o azylu. Na základě závazného stanoviska vydaného žalovaným dne 20. 5. 2022 vycestování státních příslušníků Ukrajiny není možné. V případě všech občanů Ukrajiny existuje překážka vycestování dle § 179 zákona o pobytu cizinců, neboť by jim v případě návratu do vlasti mohlo hrozit skutečné nebezpečí porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Pokud tedy v tomto individuálním případě žalovaný rozhodl v rozporu se svým předchozím právním názorem na situaci na Ukrajině, je nutné, aby dostatečně odůvodnil, v čem spatřuje odlišnost tohoto individuálního případu od obecně deklarovaného postoje. Taková pasáž však v napadeném rozhodnutí chybí. Dle žalobce je proto rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné. 7. Dále žalobce namítal, že závěr žalovaného o tom, že žalobce podal svou žádost s jediným cílem, a to legalizovat svůj pobyt v ČR, je zcela mylný. Žalobce by skutečně rád svůj pobyt na území legalizoval a pracoval zde, avšak jeho primárním cílem je nevracet se do země, kde bude vystaven závažnému nebezpečí. Žalobce v této souvislosti odkázal na judikaturu NSS, dle které snaha o legalizaci pobytu je samozřejmě obsažena v každé žádosti o mezinárodní ochranu a nemůže být dávána žadateli k jeho tíži. 8. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby jako nedůvodné. Uvedl, že napadené rozhodnutí je zákonné, přezkoumatelné a označení postupu žalobce za snahu o legalizaci pobytu má opěrné body s ohledem na jeho pobytovou historii. Při posouzení důvodnosti žádosti žalobce o mezinárodní ochranu vycházel žalovaný z řádně zjištěného stavu věci, který nesvědčí o přítomnosti důvodů, pro které by mu měla být udělena mezinárodní ochrana v jakékoliv její formě. Žalovaný posoudil jeho příběh, porovnal s informacemi o zemi původu a s přiměřenou mírou pravděpodobnosti vyvrátil i budoucí pronásledování či hrozbu vážné újmy. Co se týká obav z nástupu do armády a zhodnocení návratu do vlasti z pohledu ustanovení § 14a zákona o azylu, žalovaný v podrobnostech odkázal na napadené rozhodnutí. 9. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), s korekcí podle § 32 odst. 9 zákona o azylu. V souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. rozhodl soud ve věci bez jednání. 10. Jako první soud ke vznesené námitce nepřezkoumatelnosti uvádí, že tuto neshledal důvodnou. Rozhodnutí žalovaného v obecné rovině splňuje zákonné a judikaturní požadavky na přezkoumatelnost rozhodnutí, neboť je z něj seznatelné, z jakých skutečností vycházel a na základě jakých důvodů žalobci mezinárodní ochranu neudělil v žádné její formě. V konkrétní rovině soud neshledal naplnění této námitky ani ve vztahu k namítanému porušení zásady legitimního očekávání. Tato se obecně vztahuje na ustálenou