1 Afs 73/2004 — Nejvyšší správní soud

45 Af 18/2012- 25 - text - 10 - pokračování 45Af 18/2012 45 Af 18/2012 - 25 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jitky Zavřelové a soudců Mgr. Ing. Petra Šuránka a JUDr. Dalily Marečkové ve věci žalobkyně Ing. R. U., zastoupené Mgr. Pavlem Jiříčkem, advokátem se sídlem Studentská 174, 290 01 Poděbrady, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem Masarykova 31, 602 00 Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 16. 4. 2012, č. j. 1340/12-1400-201897, takto: I. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 16. 4. 2012, č. j. 1340/12-1400-201897, a platební výměr Finančního úřadu Praha-západ ze dne 29. 8. 2011, č. j. 364677/11/060962201895, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen žalobkyni zaplatit ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 7.800,- Kč k rukám jejího právního zástupce Mgr. Pavla Jiříčka. O d ů v o d n ě n í Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), podanou u Městského soudu v Praze dne 17. 6. 2012, a postoupenou Krajskému soudu v Praze jako soudu místně příslušnému, domáhá zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 16. 4. 2012, č. j. 1340/12-1400-201897 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto její odvolání proti platebnímu výměru Finančního úřadu Praha-západ (dále jen „finanční úřad“) ze dne 29. 8. 2011, č. j. 364677/11/060962201895, a jímž byl tento platební výměr potvrzen. Platebním výměrem finanční úřad žalobkyni vyměřil darovací daň ve výši 100.454,- Kč. Předmětem darovací daně bylo darování rodinného domu původně vlastněného prarodiči žalobkyně, jež bylo spojeno se zřízením věcných břemen doživotního užívání domu ve prospěch prarodičů žalobkyně za úplatu ve výši 1,- Kč ročně. Jádrem sporu je otázka, zda cenu zmíněných věcných břemen doživotního užívání lze zohlednit při stanovení základu darovací daně či nikoliv. Dne 1. 1. 2013 nabyl účinnosti zákon č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění zákonů č. 458/2011 Sb. a č. 407/2012 Sb., který ustanovením § 19 odst. 1 zrušil mj. i Finanční ředitelství v Praze. Podle § 20 odst. 2 ve spojení s § 5 odst. 1 a § 7 téhož zákona jeho působnost přešla na Odvolací finanční ředitelství se sídlem v Brně. Protože podle § 69 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) je žalovaným správní orgán, na nějž přešla působnost správního orgánu, který rozhodl v posledním stupni, je žalovaným v této věci ze zákona Odvolací finanční ředitelství namísto Finančního ředitelství v Praze. Žalobkyně uvedla, že hodnota jí bezúplatně nabytého majetku činila podle přiloženého znaleckého posudku 222.750,- Kč. Tato hodnota byla stanovena tak, že od hodnoty nabytých nemovitostí byla odečtena hodnota zřízených věcných břemen. Žalovanému pak žalobkyně vytýká nesprávné právní posouzení věci a též nesprávné zjištění skutkového stavu v důsledku nesprávného zhodnocení provedených důkazů, jestliže smluvní ujednání o úplatném zřízení věcného břemene za symbolickou cenu 1,- Kč ročně posoudily i přes zjištění učiněná ze „svědecké výpovědi“ prarodičů žalobkyně jen čistě formálně a na základě gramatického výkladu jako dohodu o zřízení úplatného věcného břemene, jež nelze od základu daně odečíst. Žalobkyně naopak poukazuje na písemnou výpověď svých prarodičů o tom, že žádné platby mezi účastníky smlouvy neprobíhaly a neprobíhají a ani nikdy nebylo řešeno, že by mělo být něco placeno. Navíc, i kdyby nebylo skutečnou vůlí účastníků smlouvy sjednat věcné břemeno bezúplatně, sjednané plnění je ve zjevném nepoměru k hodnotě věcného břemene a mělo být správcem daně posouzeno podle jeho skutečného obsahu a nikoliv podle stavu formálně právního (tj. správce daně měl vyzvat k podání daňového přiznání prarodiče žalobkyně, což však neučinil). Zákon č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění zákona č. 186/2006 Sb. (dále jen „zákon o trojdani“) zejména ve svých ustanoveních § 7 odst. 1 písm. a) a § 6 odst. 1 vychází podle žalobkyně z toho, že zřízení věcného břemene v souvislosti s darováním nemovitostí, ke kterým se vztahuje věcné břemeno, je předmětem daně z převodu nemovitosti pokud bylo zřízeno bezúplatně, přičemž ovšem obdarovaný má možnost hodnotu tohoto „zatížení“ získané nemovitosti zohlednit při danění daní daní darovací. Naopak pokud by se jednalo o případ úplatného zřízení věcného břemene, tj. situace, kdy „zatížení“ nemovitosti je obdarovanému kompenzováno adekvátní finanční sumou, tj. dárce si zřizované věcné břemeno plně zaplatí, musel by obdarovaný zaplatit darovací daň z celé hodnoty daru. Zákonodárce byl tedy podle žalobkyně veden při stanovování způsobu danění v dané situaci pouze skutečností, zda se obdarovanému dostalo plné reálné finanční kompenzace „zatížení“ nemovitosti či nikoliv. Žalobkyni přitom nelze nijak vytýkat skutečnost, že prarodiče žalobkyně oprávnění ze zřízeného věcného břemene přiznání k dani z převodu nemovitostí nepodali. Nesplnění povinnosti někým jiným než poplatníkem nemůže mít vliv na hodnocení obsahu právního úkonu. Žalobkyně též poukázala shodně jako v předchozím daňovém řízení na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 10 Ca 139/2002, publikovaný v systému ASPI pod i.č. JUD26096CZ, jenž řeší principiálně totožný případ. Podle tohoto judikátu je pro daňové řízení podstatné skutečné chování, jednání účastníků ohledně předmětu daňového řízení, nikoliv takové, které je pouze formálně sjednáno, ale nenaplňováno. S ohledem na uvedené žalobkyně navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný se bránil tím, že darovací smlouva výslovně uvádí, že věcné břemeno se zřizuje jako úplatné a tutéž skutečnost potvrzuje jak výpis z katastru nemovitostí, v němž se uvádí, že nemovitost je zatížena úplatně zřízeným věcným břemenem, tak i znalecký posudek, jenž také uvádí, že věcné břemeno je zřízeno pro plátce za úplatu. Věcná břemena, která vznikla na základě písemné smlouvy podléhají při své úplatnosti zásadě smluvní volnosti. Obsah právního úkonu je zaznamenán v daném případě písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, tj. darovací smlouvy, věcné břemeno bylo zapsáno i vkladem do katastru nemovitostí. S ohledem na to posoudil žalovaný věcné břemeno jako úplatné. Zmiňovaný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích se týkal odlišné situace (věcné břemeno, jež nemohlo být využíváno a jež do tří měsíců od svého vzniku dohodou stran bylo zrušeno) a jeho závěry tak nelze aplikovat na případ žalobkyně. Úplatné věcné břemeno přitom nepodléhá dani darovací ani dani z převodu nemovitostí, a proto nebyl důvod k zahájení řízení o vyměření darovací daně ani daně z převodu nemovitostí. Příjem fyzické osoby z úplatně zřízeného věcného břemene je však zdanitelným příjmem podle § 10 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů). Úplatné zřízení věcného břemene podle žalovaného nelze považovat za cenu jiných povinností, které se váží k předmětu daně dle ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona o trojdani a které mohou snižovat cenu bezúplatně nabytého majetku. Podle žalovaného tak základem daně byla cena darované nemovitosti nesnížená o hodnotu věcných břemen, tj. částka 7.630.200,- Kč. Žalovaný též poukázal na skutečnost, že pokud by přisvědčil názoru žalobkyně o bezúplatnosti věcného břemene, bylo by již právo vyměřit daň z převodu nemovitostí prarodičům žalobkyně prekludováno. Tvrzení žalobkyně o tom, že nebylo rozhodováno na základě skutečného obsahu právního úkonu, ale na základě zastřeného stavu, stavu pouze formálně právního, považuje žalovaný za účelové, a to s jediným cílem, snížit cenu majetku, která je předmětem daně darovací. Navrhl proto žalobu zamítnout. Účastníci řízení souhlasili s tím, aby soud o žalobě rozhodl bez nařízení jednání (v případě žalobkyně na základě domněnky zakotvené v § 51 odst. 1 větě druhé s. ř. s., žalovaný souhlasil výslovně). Soud proto jednání nenařizoval. Ze správního spisu soud zjistil, že 4. 6. 2007 žalobkyně podala u Finančního úřadu Praha-západ přiznání k dani darovací, v němž celkovou hodnotu bezúplatně nabytého majetku vyčíslila částkou 222.750,- Kč. K přiznání přiložila úředně ověřenou kopii darovací smlouvy ze dne 19. 3. 2007, jejímž předmětem bylo darování rodinného domu (bez pozemků) prarodiči žalobkyně žalobkyni. V čl. III odst. 1 a 2 žalobkyně jako obdarovaná zřídila oběma dárcům věcné břemeno bydlení a užívání celého darovaného domu s tím, že dárci se zavázali po tu dobu hradit náklady na údržbu a opravy darované nemovitosti a cenu energií a služeb spojených s užíváním domu. Podle čl. III. odst. 3 darovací smlouvy: „Věcné břemeno je