2 Aps 1/2005 — Nejvyšší správní soud

46 A 91/2015- 89 - text - 5 - 46A 91/2015 – 89 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Olgy Stránské a soudců Mgr. Ing. Petra Šuránka a Mgr. Jana Čížka v právní věci žalobce: P. D., nar. x, bytem x, zastoupeného Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou se sídlem Burešova 615/6, Brno, proti žalovanému: Výchovný ústav, střední škola a školní jídelna, se sídlem Obořiště 1, Obořiště, zastoupenému JUDr. Vladimírem Kyselákem, advokátem se sídlem Zahradnická 140, Příbram I, o žalobě proti nezákonnému zásahu, takto: I. U r č u j e s e, že postup žalovaného, který nechal žalobce odejít z Výchovného ústavu, střední školy a školní jídelny, Obořiště 1, aniž by měl zajištěné přiměřené bydlení a materiální zdroje pro zajištění základních potřeb v období bezprostředně následujícím po odchodu a aniž by žalobci poskytl alespoň jednorázový peněžitý příspěvek ve výši dostatečné pro zajištění přiměřeného bydlení a základních potřeb v období bezprostředně následujícím po odchodu, byl n e z á k o n n ý. II. Ve zbylé části se žaloba z a m í t á. III. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í: I. Žaloba a vyjádření žalovaného Žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením podle § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), podanou dne 7. 4. 2015 u Krajského soudu v Praze se žalobce domáhal určení, že způsob zajištění výkonu ústavní výchovy žalobce ve Výchovném ústavu, střední škole a školní jídelně, Obořiště 1 (dále též „Výchovný ústav Obořiště“) po celou dobu jeho pobytu od 28. 8. 2012 do 18. 6. 2015, který v rozporu se stanoveným smyslem a účelem ústavní výchovy nastavoval v zařízení přísný kázeňský režim, byl nezákonným zásahem do jeho práv. Dále se domáhal určení, že postup žalovaného, který nechal žalobce odejít z Výchovného ústavu Obořiště bez zajištění přiměřeného bydlení a materiálních zdrojů pro zajištění základních potřeb v období bezprostředně následujícím po odchodu z výchovného ústavu, aniž by žalobci poskytl alespoň jednorázový peněžitý příspěvek ve výši dostatečné pro zajištění přiměřeného bydlení a základních potřeb v období bezprostředně následujícím po odchodu, byl nezákonným zásahem do jeho práv. V rozsáhlé a argumentačně propracované žalobě uvedl, že mu byla v jeho dvanácti letech nařízena ústavní výchova. S přechodem na střední školu byl přemístěn do Výchovného ústavu Obořiště, kde setrval i po dovršení zletilosti až do dokončení střední školy dne 18. 6. 2015. Ve Výchovném ústavu Obořiště se musel podrobit velmi přísnému, až kázeňskému režimu. Všichni chlapci byli na základě vnitřních předpisů rozřazeni do tzv. „kategorií výhod podle chování“, od něhož se odvíjely podmínky pobytu, včetně rozsahu samostatných vycházek či možnosti přijímat návštěvy. Žalobce byl zařazen v kategorii výhod podle chování 1, v níž měl možnost vycházek v rozsahu 4 hodin týdně a celodenní vycházky o víkendu, vždy s povolením pedagogického pracovníka. Denní harmonogram byl velmi detailně upraven ve vnitřní směrnici č. 5. Tento plošně nastavený a velmi restriktivní režim zařízení je v rozporu s právem na ochranu rodinného a soukromého života a právem na osobní svobodu podle čl. 5 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vyhlášené pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) a odporuje právu na zohlednění nejlepšího zájmu dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte vyhlášené pod č. 104/1991 Sb. (dále jen „Úmluva o právech dítěte“). Z čl. 3 odst. 1 a čl. 20 odst. 1 a 3 Úmluvy o právech dětí vyplývá povinnost, aby se ústavní výchova, která představuje odnětí dítěte z péče rodičů ve smyslu čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, přibližovala vytvoření přirozeného prostředí a podmínek pro celostní rozvoj dítěte, a to v maximální možné míře. Účelem ústavní výchovy je nahrazení rodinného prostředí dítěte, které bylo zbaveno svého přirozeného prostředí, a tato skutečnost se musí promítnout do podmínek, ve kterých je ústavní výchova realizována. V případě žalobce však smysl a účel ústavní výchovy nebyly respektovány. Děti s nařízenou ústavní výchovou byly fakticky zbaveny osobní svobody a podrobeny kázeňskému režimu, což dokládá především vnitřní řád Výchovného ústavu Obořiště a na něj navazující vnitřní směrnice. Dále uvedl, že sociální smysl a účel ústavní výchovy se musí odrážet v obsahu individuálního plánu pro poskytování péče konkrétnímu dítěti (program rozvoje osobnosti dítěte), který musí být zaměřen na rozvoj samostatnosti dítěte, motivovat ho k takovým činnostem, které nevedou k dlouhodobému setrvání nebo prohlubování nepříznivé sociální situace, a posilovat jeho sociální začleňování. Program rozvoje osobnosti by měl být navázán na individuální plán ochrany dítěte zpracovávaný orgánem sociálně-právní ochrany dětí, žalovaný však ve svém vnitřním řádu i na něj navazujících vnitřních směrnicích existenci individuálního plánu ochrany dítěte zcela ignoruje v rozporu s § 1 odst. 4 zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 109/2002 Sb.“). Poskytování péče je nastaveno spíše jako kázeňský režim, jehož účelem je převýchova. K tomuto cíli navíc používá žalovaný nevhodně nastavený motivační systém založený na plnění formálních povinností, v jehož rámci jsou jako nástroje odměny využívána zcela neoprávněně práva dítěte. Kontakt dětí s jejich přirozeným prostředím je omezen nastavením režimu samostatných vycházek, návštěv dětí v zařízení, jakož i požívání různých telekomunikačních prostředků. Samostatné vycházky dětí s nařízenou ústavní výchovou jsou ve výchovném ústavu organizovány na povolovacím a odměňovacím principu. Organizace vycházek odporuje zákonu č. 109/2002 Sb., ale i smyslu a účelu ústavní výchovy. Zbavuje děti umístěné ve výchovném ústavu osobní svobody a zamezuje navazování přirozených kontaktů se světem mimo zařízení. Izolaci dětí s nařízenou ústavní výchovou prohlubují i pravidla používání telekomunikačních prostředků, především mobilních telefonů, a přijímání návštěv třetích osob. Podle vnitřního řádu a navazující vnitřní směrnice má dítě svůj mobilní telefon u skupinového vychovatele po celou dobu pobytu, přičemž má možnosti si ho vyžádat pouze v době od 19.30 hod. do 21.00 hod. a při odjezdu na „dovolenku“. Podobně jsou nastavena i pravidla přijímání návštěv jiných osob, než osob odpovědných za výchovu a jiných blízkých osob. Návštěvy třetích osob jsou také součástí systému odměn a trestů v rámci hodnocení dítěte. Děti zařazené v kategorii výhod 1 mohou přijímat návštěvy pouze v době od úterý do neděle od 15:00 do 18:00. Dítě však podle žalobce má právo na přijímání návštěv i jiných osob, než osob odpovědných za výchovu dítěte a osob dítěti blízkých a toto právo lze omezit pouze opatřením ve výchově nebo v případě, že návštěva ohrožuje zdraví nebo bezpečnost dítěte. Žalobce dále uvedl, že s ohledem na dobu, po kterou byl těmto podmínkám vystaven, lze zacházení ze strany žalovaného kvalifikovat jako špatné zacházení ve smyslu čl. 3 Úmluvy a narušení lidské důstojnosti a integrity, které je v rozporu s čl. 8 Úmluvy. Žalobce dále spatřuje nezákonný zásah ve skutečnosti, že mu při odchodu z Výchovného ústavu Obořiště nebyla poskytnuta dostatečná pomoc a podpora podle § 33 zákona č. 109/2002 Sb., která by mu zajišťovala přiměřenou ochranu před relevantními sociálními riziky. Bylo mu poskytnuto pouze odchodné ve výši 2.000,- Kč, ačkoliv muselo být žalovanému známo, že žalobce neměl žádné finanční prostředky ani zajištěné bydlení a jedinou sociální dávkou, kterou v době odchodu pobíral, byl přídavek na dítě ve výši 700,- Kč. Pomoc a podpora v otázkách zajištění bydlení a materiálních zdrojů byla žalobci odepřena. Mladý dospělý má při odchodu ze školského zařízení právo na podporu v rovině materiální a osobní. Materiální pomoc představuje věcná pomoc nebo jednorázový peněžitý příspěvek v hodnotě až 25.000,- Kč, osobní pomoc spočívá v povinnosti poskytnout ve spolupráci s orgánem sociálně-právní ochrany dětí poradenskou pomoc se zajištěním bydlení a práce. Jedná se o zákonné promítnutí základního práva na sociální zabezpečení a přiměřenou životní úroveň, které vyplývá z čl. 9 a čl. 11 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech vyhlášeného pod č. 120/1976 Sb. (dále jen „Pakt“), čl. 26 a čl. 27 Úmluvy o právech dítěte a čl. 30 odst. 2 Listiny. Mladí dospělí představují zvlášť zranitelnou skupinu a mají právo na takovou sociální pomoc a podporu, která jim poskytne přiměřenou ochranu před relevantními sociálními riziky jako je bezdomovectví a nedostatek materiálních zdrojů. Pokud mladý dospělý nemá dostatek zdrojů, aby si mohl zajistit bydlení a pokrýt své základní potřeby, je povinností zařízení poskytnout věcnou pomoc nebo jednorázovou finan