4 As 3/2013 — Nejvyšší správní soud

46 A 79/2017- 74 - text pokračování -6- 46 A 79/2017 č. j. 46A 79/2017 – 74 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Olgy Stránské a soudců JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D. a Mgr. Jana Čížka v právní věci žalobců: a) V. T. A., narozeného x, a b) V. M. A., narozené x, příslušníků Vietnamské socialistické republiky, obou zastoupených Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem Příkop 8, 602 00 Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, 170 00 Praha 7, o žalobě ze dne 21. 11. 2016 na ochranu proti nečinnosti žalovaného, t a k t o: I. Žalovaný je povinen rozhodnout o žádostech žalobců o povolení k trvalému pobytu podaných dne 22. 4. 2016 do 30 dní od právní moci tohoto rozsudku. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům a) a b) náhradu nákladů řízení ve výši 16 729,20 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám právního zástupce žalobců Mgr. Marka Sedláka. O d ů v o d n ě n í: Žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 22. 11. 2016, doplněnou dne 8. 12. 2016, která byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2017, č. j. 9 A 204/2016 – 68, postoupena zdejšímu soudu, se žalobci domáhali uložení povinnosti žalovanému rozhodnout o jejich žádostech o udělení trvalého pobytu na území České republiky za účelem sloučení rodiny. Žalobci uvedli, že usilují o povolení k pobytu za účelem sloučení rodiny s matkou, paní N. T. H., narozenou x, státní příslušnicí Vietnamské socialistické republiky, která pobývá na území České republiky na základě povolení k trvalému pobytu. Z toho důvodu se dne 22. 4. 2016 spolu se svým právním zástupcem osobně dostavili na Zastupitelský úřad České republiky v Hanoji (dále jen „zastupitelský úřad“), aby osobně potvrdili svá elektronická podání žádostí o udělení trvalého pobytu na území České republiky za účelem sloučení rodiny z přecházejícího dne. Pracovník konzulárního oddělení však odmítl žalobce vpustit do prostor zastupitelského úřadu užívaných pro příjem žádostí o pobytová oprávnění s tím, že vstoupit mohou pouze žadatelé registrovaní v systému Visapoint. O takovou registraci termínu se neúspěšně pokoušela matka žalobců i jejich právní zástupce, ale při každém pokusu se dle jejich tvrzení pouze objevila informace, že jsou všechny termíny obsazeny. Pracovník konzulárního oddělení dále žalobcům sdělil, že jiná podání (pozn. soudu: jiná než pobytové žádosti) mohou učinit na recepci zastupitelského úřadu skrze podací okénko. Žalobci proto s právním zástupcem přešli na recepci zastupitelského úřadu, kde chtěli své žádosti podat. Pracovnice přijímající podání však jejich zástupci vrátila žádosti s tím, že podle pokynu vedoucí konzulárního úseku zastupitelského úřadu nesmí přijímat jiná podání, než stížnosti. Zástupce žalobců tedy rukou napsal stížnosti na uvedené jednání, k nimž připojil žádosti žalobců o povolení k pobytu, a podal je pracovnici, která podání stížností potvrdila podacím razítkem a vrátila zpět cestovní doklady žalobců. Žalobci tak dle svého mínění přiložením žádostí k osobně podaným stížnostem adresovaným žalovanému, jako orgánu příslušnému podle § 165 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), rozhodnout o žádostech o povolení k pobytu, dostáli své povinnosti podle § 169 odst. 16 zákona o pobytu cizinců, a tudíž bylo dle jejich názoru řízení řádně zahájeno. A to přesto, že zastupitelský úřad obě žádosti o trvalý pobyt vrátil k rukám právního zástupce spolu s přípisy ze dne 10. 6. 2016, v nichž sdělil, že stížnosti žalobců neshledal důvodnými. Ručně psaná poznámka na prvních stranách žádostí žalobců podepsaná vedoucí konzulárního úseku dle žalobců prokazuje, že se žádosti nejpozději přijetím stížností žalobců, jejichž byly přílohami, v recepci zastupitelského úřadu dostaly do dispozice zastupitelského úřadu. Žalobci v této souvislosti poukázali na právní názor Nejvyššího správního soudu vyjádřený v rozsudku ze dne 30. 4. 2015, č. j. 7 Azs 282/2014 – 48, že „[s] ohledem na citovaná ustanovení zákona o pobytu cizinců má Nejvyšší správní soud za to, že na základě žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu, kterou podala účastnice řízení, bylo zahájeno správní řízení. Tato žádost byla podána osobně na zastupitelském úřadě ve státě, jehož je účastnice státním příslušnicí tak, jak vyžaduje ust. § 169 odst. 13 a 14 zákona o pobytu cizinců, neboť žádost zde osobně podala zákonná zástupkyně účastnice řízení (ust. § 32 odst. 1 správního řádu). Je nerozhodné, že účastnice řízení podala žádost formálně jako přílohu jiné žádosti. Naopak podstatné je, že byla v souladu s § 70 odst. 1 zákona o pobytu cizinců podána na úředním tiskopise a dostala se do dispozice příslušného zastupitelského úřadu.“. Žalobci na základě toho uzavřeli, že se dne 22. 4. 2016 osobně dostavili s právním zástupcem zmocněným jejich matkou a podali žádosti o povolení k trvalému pobytu, které se dostaly do dispozice zastupitelského úřadu, a řízení o nich tudíž bylo zahájeno. Žalobci na závěr uvedli, že k případné argumentaci žalovaného, že matka žalobců nebyla osobně přítomna, odkazují na právní názor Městského soudu v Praze v rozsudku ze dne 24. 11. 2016, č. j. 8 A 157/2016 – 37 a Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 14. 9. 2016, č. j. 6 Azs 25/2016 – 34. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že řízení o žádostech žalobců o povolení k trvalému pobytu nevede, protože žádosti dne 22. 4. 2016 u zastupitelského úřadu podány nebyly. Podle vyrozumění o vyřízení stížnosti ze dne 10. 6. 2016, č. j. 1104/2016-HANOI-I a č. j. 1104/2016-HANOI-II, byli u zastupitelského úřadu přítomni pouze nezletilí žalobci a jejich právní zástupce. Žalobci ovšem vzhledem k věku nejsou podle § 178 zákona o pobytu cizinců procesně způsobilí k úkonům podle tohoto zákona. Jako takoví musí být podle § 32 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zastupováni zákonným zástupcem. Tím je podle čl. 22 odst. 3 Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Vietnamskou socialistickou republikou o právní pomoci ve věcech občanských a trestních ve spojení s čl. 73 odst. 1 zákona o manželství a rodině přijatého Národním shromážděním Vietnamské socialistické republiky dne 19. 6. 2014 rodič dítěte. Zletilosti a plné svéprávnosti nabývají občané Vietnamu stejně jako občané České republiky v 18 letech věku. Za procesně nezpůsobilého cizince je tedy dle žalovaného žádost o povolení k dlouhodobému či trvalému pobytu povinen osobně podat některý z jeho rodičů. To dle žalovaného potvrdil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 8. 9. 2016, č. j. 10 Azs 163/2016 – 37. Jelikož z vyjádření žalobců i výše označeného vyrozumění zastupitelského úřadu plyne, že zákonná zástupkyně žalobců na místě nebyla přítomna, nemohlo dojít k osobnímu podání žádosti žalobců ve smyslu § 169 odst. 16 zákona o pobytu cizinců, a řízení tudíž nebylo zahájeno (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2012, č. j. 5 Ans 9/2012 – 35). Osobní přítomnost žalobců a jejich právního zástupce přitom dle žalovaného není ve vztahu k povinnosti osobního podání žádosti relevantní. Pro úplnost žalovaný dodal, že osobní potvrzení žádosti podané jiným způsobem podle § 37 odst. 4 správního řádu není v případě žádostí podávaných u zastupitelského úřadu použitelné. Zákon o pobytu cizinců obsahuje v § 169 odst. 16 zvláštní právní úpravu, která v případě faktické nemožnosti či zvláštních obtíží umožňuje upustit od povinnosti podat žádost osobně. Na základě uvedených skutečností má žalovaný za to, že není nečinný, protože řízení, v nichž mělo dle žalobců k nečinnosti dojít, nebyla vůbec zahájena, a proto navrhl, aby soud žalobu zamítl. Krajský soud v Praze na základě včas podané žaloby přezkoumal důvodnost tvrzení žalobců o nečinnosti žalovaného, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu k okamžiku vydání tohoto rozhodnutí (viz. § 81 odst. 1 s. ř. s.). Soud v dané věci podle § 51 odst. 1 s. ř. s. rozhodl bez nařízení jednání, neboť účastníci takový postup soudu akceptovali. V posuzované věci soud vyšel z následně uvedené právní úpravy: Podle § 169 odst. 16 zákona o pobytu cizinců „[ž]ádost o povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu je cizinec povinen podat osobně. Zastupitelský úřad může v odůvodněných případech od povinnosti podle věty první upustit.“ Podle § 169d odst. 2 zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném od 15. 8. 2017, „[o]sobním podáním žádosti se rozumí úkon žadatele, při kterém se žadatel osobně dostaví ke správnímu orgánu, u kterého má být žádost podána, a osobě přímo se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu určené k přijetí žádosti podá žádost v době určené pro jednotlivé druhy a účely pobytových oprávnění a ve formě a způsobem, který stanoví tento zákon. Povinnost osobního podání žádosti se vztahuje i na zákonného zástupce. Podmínka osobního podání žádosti se považuje za splněnou v