7 Afs 69/2007 — Nejvyšší správní soud

43 Af 22/2018- 35 - text 11 43 Af 22/2018 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Jitky Zavřelové a soudců Mgr. Jana Čížka a Mgr. Lenky Oulíkové ve věci žalobce: S. B., bytem X, zastoupený advokátem JUDr. Zdeňkem Weigem, sídlem Nad Zátiším 586/22, Praha 4, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, sídlem Budějovická 7, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 5. 2018, č. j. 12065-14/2018-900000-311, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), podanou u Krajského soudu v Praze dne 9. 7. 2018, domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 5. 2018, č. j. 1206514/2018-900000-311 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný k odvolání žalobce změnil rozhodnutí Celního úřadu pro Středočeský kraj (dále jen „celní úřad“) ze dne 27. 7. 2017, č. j. 148022/2017-610000-30 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), o vyměření daně z tabákových výrobků ve výši 298 595 Kč za zdaňovací období leden 2016, tak, že žalobci vyměřil spotřební daň z tabákových výrobků, u nichž vznikla povinnost daň přiznat a zaplatit ke dni 26. 1. 2016, ve výši 289 963 Kč. 2. Žalobce nesouhlasí s vypořádáním odvolací námitky spočívající v tom, že mu skladováním předmětného tabáku nemohla vzniknout povinnost přiznat a zaplatit spotřební daň z tabáku, neboť předmětný tabák nevyráběl. Žalobce v odvolání uvedl, že podle § 9 odst. 1 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění zákona č. 382/2015 Sb. účinném do 30. 6. 2016 (dále jen „zákon o spotřebních daních“), povinnost daň ve stanovené lhůtě přiznat a zaplatit vzniká okamžikem uvedení vybraných výrobků do volného daňového oběhu na daňovém území České republiky. Podle § 3 písm. k) bodu 2 zákona o spotřebních daních se uvedením do volného daňového oběhu rozumí každá i protiprávní výroba vybraných výrobků mimo režim podmíněného osvobození od daně, přičemž výrobou se rozumí proces, při kterém vybraný výrobek vznikne nebo z vybraného výrobku, který je předmětem daně, vznikne vybraný výrobek, který je jiným předmětem daně. Vznikla-li osobě, která předmětný tabák vyrobila, povinnost daň přiznat a zaplatit okamžikem výroby tabáku, který logicky musel předcházet okamžiku uskladnění, nemůže již povinnost daň přiznat znovu vzniknout v dalších případech. Žalobce nesouhlasí s žalovaným, že z obsahu spisového materiálnu není zřejmé, kdo předmětné tabákové výrobky vyrobil. Namítá, že žalovaný pomíjí, že žalobce v odvolání označil usnesení Policie České republiky ze dne 18. 4. 2017, č. j. KRPU-26867-136/TČ-2017-040781-71, v němž jsou jednoznačně uvedeny osoby, které předmětný tabák vyráběly. 3. Žalobce dále vytýká žalovanému, že považuje žalobce za skladovatele tabáku pouze na základě skutečnosti, že je vlastníkem nemovitosti, v níž byl tabák skladován. Žalobce namítá, že pronajal předmětnou nemovitost Vietnamci, kterého znal z dřívějška pod jménem D. a s tabákem nikterak nenakládal, neměl jej v detenci, nevykonával nad tabákem faktické panství a ani s ním nenakládal jako s cizím. 4. Žalobce nesouhlasí také se způsobem, jímž se žalovaný vypořádal s odvolací námitkou, že vzorky tabáku nebyly k analýze odebrány za jeho přítomnosti, že žalobce nebyl ani informován o tom, že by vzorky být odebrány měly, a že celní úřad při odběru vzorků postupoval v rozporu se služebním předpisem o postupu orgánů celní správy při odběru vzorků a manipulaci s nimi za účelem jejich zkoumání a analýzy, ačkoli z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že pro správní orgán je postup dle interního předpisu právně závazný. Nesouhlasí s odůvodněním, že celní úřad byl v tomto případě v postavení policejního orgánu v rámci trestního řízení a že žalobce měl povinnost vydat vzorky dle ustanovení § 78 odst. 1 trestního řádu. Namítá, že postup celního orgánu nelze podřadit pod žádnou z výjimek uvedenou v článku 1 odst. 2 interního předpisu. Dále namítá, že z povinnosti vydat věc v rámci trestního řízení zakotvené v ustanovení § 78 odst. 1 zákona č. 141/1961, o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“), nelze dovozovat právo odebírat vzorky. Z ustanovení § 1 odst. 2 a § 8 odst. 2 písm. b) zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, vyplývá, že celní úřad zůstává orgánem celní správy, i když je v postavení policejního orgánu dle § 12 trestního řádu. 5. V závěru žalobce namítá, že žalovaný neprovedl žalobcem navržený důkaz o tom, že lze předmětný tabák kouřit, zkouškou kouřením provedenou za přítomnosti žalobce ze vzorků odebraných za jeho přítomnosti jako důkaz ohledáním dle § 93 odst. 1 daňového řádu, při němž bude zjišťováno, zda konečný spotřebitel je schopen naplnit cigaretovou dutinku tabákovým výrobkem bez náročnější manipulace, zapálit ho a vdechovat vznikající kouř a zda výrobek plynule doutná i při přerušení tahu. Poukázal na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 2. 2015, č. j. 15 Af 78/2011-57, v němž soud sice konstatoval, že provádí-li zkoušku kouření tabáku celně technická laboratoř, nejedná se o důkaz ohledáním a účastník daňového řízení nemá právo být této zkoušce přítomen, současně však uvedl, že nesouhlasí-li účastník daňového řízení se závěry uvedenými v protokolu o zkoušce vyhotoveném celně technickou laboratoří, může navrhnout jiné důkazy, včetně důkazu zkouškou kouření tabáku. V takovém případě by zkoušku prováděl přímo celní orgán jako důkaz ohledáním a v přítomnosti účastníka řízení. 6. Žalovaný navrhuje zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě poukazuje na to, že, žaloba v převážné části kopíruje odvolací námitky, které byly vypořádány v napadeném rozhodnutí, na něž odkazuje. K námitce žalobce, že mu v daném případě nevznikla povinnost přiznat a zaplatit spotřební daň z titulu skladování předmětných tabákových výrobků, uvádí, že není pravdou, že žalobce v odvolacím řízení odkázal na usnesení Policie České republiky ze dne 18. 4. 2017, č. j. KRPU-26867-136/TČ-2017-040781. Žalobce odkázal pouze na usnesení Policie České republiky č. j. KRPU-26867-208/TČ-2017-040781-71, a to za účelem prokázání nesprávně zjištěné hmotnosti předmětných tabákových výrobků. Namítané usnesení není obsahem daňového spisu a žalovaný neměl možnost se s ním seznámit. Pokud usnesení skutečně obsahuje to, co uvádí žalobce, pak je v něm též výslovně uvedeno, že předmětné tabákové výrobky byly žalobcem uváděny do volného daňového oběhu ve smyslu ustanovení § 3 písm. k) bod 2 a 4 zákona o spotřebních daních, aniž by podle § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních prokázal, že se jedná o výrobky pro osobní spotřebu, nebo že se jedná o vybrané výrobky zdaněné, nebo jejich nabytí oprávněně bez daně, čímž podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebních daních vznikla povinnost daň přiznat a zaplatit u místně příslušného správce daně. Z usnesení na druhou stranu není zřejmé, kým byly předmětné tabákové výrobky vyrobeny. Navíc se jedná pouze o usnesení o zahájení trestního stíhání, které nebylo dosud pravomocně skončeno. 7. Žalovaný ve svém vyjádření dále zdůrazňuje, že žalobce nepopírá, že předmětné tabákové výrobky skladoval, což je doloženo protokolem o domovní prohlídce ve spojení s úředními záznamy o podaném vysvětlení žalobce a jeho manželky v trestním řízení, v němž žalobce uvedl, že výrobky byly uskladněny s jeho výslovným souhlasem a za úplatu na základě ústní dohody s osobou jménem D., kterého žalobce blíže nezná. Tvrzení žalobce o tom, že Vietnamci jménem D. ústní smlouvou pronajal nemovitost, považuje žalovaný za ryze účelové. Poukazuje na to, že nekoresponduje s výše uvedeným vyjádřením žalovaného v trestním řízení, a navíc se poprvé objevuje až v podané žalobě. V daňovém řízení žalobce tento argument nevznesl. Ohledně výkladu pojmu „skladování“ žalovaný odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2009, č. j. 7 Afs 69/2007-85, v němž se uvádí, že pojem skladování by měl být vykládán spíše ve smyslu detence, a dále na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2010, č. j. 9 Afs 11/2010-71, dle nějž je detentorem osoba, která vykonává faktické panství nad věcí, avšak nakládá s věcí jako s cizí. V dané věci přitom nebyla jiná osoba, která by jako skladovatel měla k předmětným výrobkům kvalifikovanější vztah než právě žalobce. Dle žalovaného je logické, že každému skladování tabákových výrobků musí předcházet jejich výroba, nicméně ani případná znalost osoby výrobce neznemožňuje vyměřit spotřební daň skladovateli tabákových výrobků za předpokladu, že daň již předtím nebyla vyměřena výrobci. 8. K námitkám žalobce ohledně postavení celního úřadu při provádění domovní prohlídky a jeho oprávnění odebrat v jejím průběhu vzorky odkázal žalovaný na odůvodnění svého rozhodnutí. 9. Žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí též ohledně