2 As 34/2006 — Nejvyšší správní soud

48 A 124/2017- 24 - text 12 48 A 124/2017 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Šimůnkové a soudců Mgr. Ing. Petra Šuránka a Mgr. Jana Čížka ve věci žalobce: T. M. bytem X zastoupen advokátem Mgr. Václavem Voříškem sídlem Ledčická 649/15, 184 00 Praha 8 proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje sídlem Zborovská 81/11, 150 21 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 7. 2017, č. j. 137816/2015/KUSK-DOP/KOR, takto: I. Rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 25. 7. 2017, č. j. 137816/2015/KUSK-DOP/KOR, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), odeslanou do datové schránky soudu dne 2. 10. 2017, domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 7. 2017, č. j. 137816/2015/KUSK-DOP/KOR (dále jen „napadené rozhodnutí“), a rozhodnutí Magistrátu města K. (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne 3. 9. 2015, č. j. DP/1890/15. Magistrát města K. naposledy uvedeným rozhodnutím uložil žalobci pokutu ve výši 1 500 Kč za spáchání správního deliktu podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „zákon o silničním provozu“), jehož se měl dopustit tím, že jako provozovatel motorového vozidla V. S. registrační značky X nezajistil dne 8. 5. 2015, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem, čímž porušil ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu. Žalobci byla rovněž uložena povinnost uhradit náklady řízení stanovené paušální částkou ve výši 1 000 Kč. Žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně a toto rozhodnutí v celém rozsahu potvrdil. 2. Žalobce v žalobě uvedl řadu námitek. Předně namítl nezákonnost rozhodnutí žalovaného z důvodu neexistence správního deliktu dle ustanovení § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, neboť v době rozhodování správního orgánu I. stupně sice existoval „správní delikt provozovatele vozidla“, ovšem novelou zákona o silničním provozu provedenou zákonem č. 183/2017 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a zákona o některých přestupcích (dále jen „zákon č. 183/2017 Sb.“), byl nahrazen „přestupkem provozovatele vozidla“. Žalobce je toho názoru, že pro posouzení důvodnosti žalobní námitky pak není relevantní posuzovat, jestli mohl být žalobce uznán vinným z přestupku provozovatele vozidla, ale podstatné je, že skutková podstata „správního deliktu provozovatele vozidla“ již v době rozhodování žalovaného neexistovala; jedná se tak o změnu zákona ve prospěch žalobce. Rozhodnutí žalovaného je proto nezákonné, neboť žalobce byl potrestán za jednání, které v době rozhodování žalovaného již právní předpisy neoznačovaly za trestné. 3. Žalobce dále brojil proti napadeným rozhodnutím s poukazem na to, že článek CCLVII, dle kterého sporná novela měla nabýt účinnosti dnem 1. 7. 2017, byl v rozporu s § 3 odst. 3 zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, ve znění zákona č. 24/2017 Sb. (dále jen „zákon o Sbírce zákonů“), a dovozuje tudíž, že zákon mohl nabýt účinnosti nejdříve 15. den po jeho vyhlášení, tedy dne 13. 7. 2017. V případě nepodnikající fyzické osoby tak bylo v období od 1. 7. 2017 do 13. 7. 2017 s odkazem na ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „přestupkový zákon“), znakem správního deliktu podle § 125f zákona o silničním provozu též zavinění. Požaduje proto, aby bylo napadené rozhodnutí včetně rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušeno a provedeno nové řízení, kde bude posuzována odpovědnost žalobce včetně zavinění. Odmítl, že by správní delikt zavinil, neboť učinil vše možné k tomu, aby porušení silničního zákona zabránil. 4. Dále žalobce konstatoval, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, neboť nelze přezkoumat zákonnost uložené sankce, když ve výroku rozhodnutí není uvedeno, podle jakého ustanovení byla pokuta ukládána. Správní orgán odkázal pouze na ustanovení § 125f odst. 3 zákona o silničním provozu a v případě výroku o nákladech řízení na příslušnou vyhlášku. Žalobce argumentoval tím, že dispozice právní normy stanovující výši sankce je blanketní, proto musí být ve výroku rozhodnutí konkrétně specifikována též právní norma, na kterou tato blanketní právní norma odkazuje; poukázal přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2016, č. j. 9 As 263/2015-34, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 9. 4. 2015, č. j. 60 A 10/2014-33, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí NSS pod č. 3282/2015. 5. V dalším žalobním bodu žalobce namítal, že správní orgán vůbec nezohlednil možnost mimořádného snížení sankce tak, jak to umožňuje § 44 přestupkového zákona. Odkázal přitom na ustanovení § 112 odst. 3 téhož zákona, podle něhož se na určení druhu a výměry sankce za dosavadní přestupky a jiné správní delikty ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona použijí ustanovení o určení druhu a výměry správního trestu, je-li to pro pachatele výhodnější. Žalobce je toho názoru, že byly dány důvody pro mimořádné snížení výměry pokuty, neboť ve věci nebyly zjištěny žádné přitěžující okolnosti, a sankce tak byla svým charakterem preventivní. Vzhledem k tomu, že správní orgán dospěl k závěru, že již působením sankce uložené na spodní hranici zákonné sazby lze dosáhnout jejího účelu a smyslu, jsou dle přesvědčení žalobce naplněny podmínky § 44 odst. 1 písm. a) přestupkového zákona, tedy, že bylo možné uložit pokutu v nižší částce, než jaká je zákonem stanovená dolní hranice sazby pokuty, neboť vzhledem k okolnostem případu a osobě pachatele lze důvodně očekávat, že i tak lze jeho nápravy dosáhnout. 6. Žalobce rovněž shledává rozhodnutí nesrozumitelným pro absentující popis místa protiprávního jednání ve výroku rozhodnutí, neboť z výroku rozhodnutí nelze vůbec seznat, kde mělo k protiprávnímu jednání dojít, a nelze tudíž ani dovodit, zdali bylo takové jednání na daném úseku komunikace protiprávní či nikoliv. V této souvislosti žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2015, č. j. 2 As 111/2015-42. 7. Dále žalobce uvedl, že výrok rozhodnutí je nepřezkoumatelný, neboť z výroku není zřejmé pro jaké protiprávní jednání je žalobce postižen a jaká konkrétní právní povinnost byla porušena, když výrok neobsahuje odkaz na ustanovení zákona, jehož porušením došlo k porušení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, který obsahuje právní normu s blanketní dispozicí. I zde poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2016, č. j. 9 As 263/2015-34, a rovněž na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 9. 4. 2015, č. j. 60 A 10/2014-33, č. 3282/2015 Sb. NSS. 8. V posledním žalobním bodu žalobce namítal, že výrok rozhodnutí neobsahuje popis protiprávního jednání žalobce tak, jak obligatorně předepisuje § 77 přestupkového zákona, a není tak zřejmé, jakého konkrétního protiprávního jednání se měl žalobce dopustit. 9. Závěrem žalobce požadoval též anonymizaci svých údajů a údajů svého zástupce na webu Nejvyššího správního soudu i anonymizaci rozhodnutí ve věci. 10. Žalovaný ve vyjádření shrnul průběh správního řízení, přičemž poukázal na skutečnost, že na výzvu k uhrazení určité částky žalobce reagoval prostřednictvím společnosti F. C. s.r.o. a označil pana L. Y., narozeného ..., který měl údajně vozidlo řídit, avšak správnímu orgánu prvního stupně je z jeho úřední činnosti známo, že označená osoba není v registru obyvatel evidována, na uváděné adrese nebydlí, nemá na území ČR pobyt, neboť mu byl ukončen 10. 11. 2005, a je tak uváděna čistě obstrukčně. Žalovaný dále uvedl, že veškeré námitky uplatnil žalobce až v rámci podané žaloby. Ve správním řízení podal toliko blanketní odvolání, a přestože požádal o lhůtu k doplnění odvolacích důvodů, ničeho nedoplnil. Žalovaný proto posoudil pouze soulad rozhodnutí správního orgánu I. stupně s právními předpisy a v této souvislosti odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2015, č. j. 2 As 215/2014-43, a ze dne 27. 4. 2016, č. j. 7 As 10/2016-47. Žádný důvod pro to, že by rozhodnutí bylo nesprávné, však neshledal. 11. Námitku žalobce týkající se neexistence skutkové podstaty správního deliktu pokládá vzhledem k přechodným ustanovením zákona č. 183/2017 Sb. za nedůvodnou. Ve vztahu k žalobcem namítanému zavinění citoval ustanovení § 125f odst. 3 zákona o silničním provozu v aktuálním znění, dle něhož se k odpovědnosti fyzické osoby za přestupek