2 Afs 24/2007 — Nejvyšší správní soud

48 Af 31/2017- 97 - text 19 48 Af 31/2017 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Věry Šimůnkové a soudců Mgr. Ing. Petra Šuránka a Mgr. Josefa Straky ve věci žalobkyně: L., s.r.o., IČO X sídlem X, zastoupena advokátem JUDr. Martinem Tocikem sídlem Moskevská 1461/66, 360 01 Karlovy Vary proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 25. 9. 2017, č. j. 41374/17/5200-11431-706012, a č. j. 41379/17/5200-11431-706012, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 9. 2017, č. j. 41374/17/5200-11431-706012 a č. j. 41379/17/5200-11431-706012, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 32 684 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce JUDr. Martina Tocika, advokáta. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) odeslanou dne 14. 11. 2017 domáhá zrušení shora označených rozhodnutí žalovaného (v textu rozsudku souhrnně jako „napadená rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím č. j. 41374/17/5200-11431-706012 (dále jen „napadené rozhodnutí č. 1“) bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a byly potvrzeny dodatečné platební výměry Finančního úřadu pro Středočeský kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 21. 12. 2016, č. j. 4879643/16/2121-50521-201012 (dále jen „dodatečný platební výměr č. 1“) a č. j. 4879716/16/2121-50521-201012 (dále jen „dodatečný platební výměr č. 2“), týkající se zdaňovacích období od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2012 a od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, jimiž byla žalobkyni doměřena daň z příjmů právnických osob v celkové výši 1 390 610 Kč, zrušena daňová ztráta z příjmů právnických osob ve výši 6 302 540 Kč a uložena povinnost uhradit daňové penále činící celkem 341 147 Kč. Napadeným rozhodnutím č. j. 41379/17/5200-11431-706012 (dále jen „napadené rozhodnutí č. 2“) žalovaný změnil část výroku dodatečného platebního výměru správce daně ze dne 21. 12. 2016, č. j. 4879735/16/2121-50521-201012 (dále jen „dodatečný platební výměr č. 3“), týkajícího se zdaňovacího období od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2014, jímž byla žalobkyni doměřena daň z příjmů právnických osob ve výši 3 728 750 Kč, tak, že povinnost uhradit penále z částky doměřené daně snížil ze 745 750 Kč na 728 705 Kč (v textu rozsudku souhrnně jako „dodatečné platební výměry“). 2. Žalobkyně v žalobě obecně uvádí, že napadená rozhodnutí (včetně dodatečných platebních výměrů) považuje za nepřezkoumatelná, nesprávná a nezákonná, když žalovaný i správce daně dospěli na základě provedeného dokazování k nesprávně zjištěnému skutkovému stavu věci, zatížili řízení podstatnými vadami a věc nesprávně právně posoudili. Žalobkyně je přesvědčena, že prokázala v daňovém řízení všechny skutečnosti, které je povinna uvádět v přiznání, hlášení vyúčtování nebo k jejichž prokázání byla v průběhu daňového řízení vyzvána. Žalovaný se dle žalobkyně nevypořádal s její argumentací uvedenou v odvolání proti dodatečným platebním výměrům. V daňovém řízení nebylo dle žalobkyně postupováno v souladu se zákonem č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění zákona č. 368/2016 Sb. (dále jen „daňový řád“). Ačkoli důkazní břemeno leželo na žalobkyni, měl správce daně vyvinout maximální úsilí ke zjištění skutečného stavu, a nikoli hodnotit důkazy navržené a předložené žalobkyní zcela jednostranně v její neprospěch. 3. Žalobkyně uvádí, že podala proti dodatečným platebním výměrům odvolání, přičemž na důvodech v něm uvedených setrvává. Správci daně byly dle žalobkyně předloženy nejen faktury, ale zároveň i doklady o platbách, tedy o reálných úhradách za uskutečněné obchody. V tomto smyslu nerozumí obsahu výpovědi JUDr. M. P., který popřel, že by k předmětným obchodům docházelo. Tímto rozporem se však správce daně nezabýval. K odstranění pochybností mohlo dojít během opakovaného výslechu JUDr. P., který však správce daně odmítl, stejně tak jako výslechem J. S., který správce daně odmítl provést s tvrzením, že jde údajně o nevěrohodnou osobu. Žalobkyně trvá na tom, že obchody mezi žalobkyní, JUDr. P. a společností Z. L., spol. s r.o., DIČ X (dále jen „společnost L.“), se uskutečnily. Totéž dle žalobkyně platí i ohledně obchodů mezi žalobkyní, Z. T. a společností L. a obchodů mezi žalobkyní, společností b. c. s.r.o. (dále jen „b. c.“) a společností L., které byly dle žalobkyně jednoznačně prokázány listinnými doklady včetně dokladů o provedených platbách a svědeckými výpověďmi Z. T. a M. B.. 4. Dále žalobkyně namítá, že argumentace správce daně a žalovaného, že obchody se fyzicky neuskutečnily, jelikož probíhaly v rámci jednoho dne, přičemž kupující si materiál nevyzvedávali či neodvezli do vlastních skladů, neobstojí, neboť zjištěné skutečnosti nejsou samy o sobě důkazem, že se jednalo o fiktivní obchody. Tento závěr nadto nemá oporu v provedeném dokazování. Při uzavírání kupních smluv mezi podnikateli je běžné, že se smluvní strany dohodnou na tom, že předmět koupě zůstane uskladněn v prostorách prodávajícího. Správci daně byly navíc předloženy nájemní smlouvy o nájmu nebytových prostor uzavřené mezi Z. L. jako pronajímatelem a JUDr. P., společností b. c. a Z. T. jako nájemci. Správce daně ani žalovaný k nim však nepřihlédli a bez zdůvodnění je vyhodnotili jako listiny účelově vystavené. Z tohoto důvodu žalobkyně navrhovala opětovný výslech svědků JUDr. P. a Z. T., které však nebyly provedeny. Ze zjištění správce daně vyplývá, že se obchody uskutečňovaly s maržemi, a to v případě obchodů mezi žalobkyní, JUDr. P. a společností L. v průměrné výši 1,48 %, v případě obchodů mezi žalobkyní, Z. T. a společností L. v průměrné výši 0,5 % a v případě obchodů mezi žalobkyní, b. c. a společností L. v průměrné výši 1,96 %. Z toho vyplývá, že obchody byly prováděny i za účelem zisku, z něhož byly řádně přiznávány a odváděny daně. Tvrzení o ekonomické neopodstatněnosti obchodů je tedy nepodložené. 5. Ačkoli žalobkyně napadá rozhodnutí týkající se daně z příjmů, namítá též, že podle § 13 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném ve sporných zdaňovacích obdobích (dále jen „zákon o DPH“) se dodáním zboží pro účely tohoto zákona rozumí převod práva nakládat se zbožím jako vlastník. Zákon počítá s celou řadou možností, jakým způsobem lze zboží dodat a v jakých případech považuje zákon plnění za uskutečněné. Dle čl. 14 směrnice č. 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty se dodáním zboží rozumí převod práva nakládat s hmotným majetkem jako vlastník. Není tak správný závěr správce daně, že mezi předmětnými daňovými subjekty „pouze obíhaly faktury“, a to vzhledem k tomu, že zúčastněné subjekty nakládaly s předmětným zbožím jako se svým vlastním. Žalobkyně poukazuje i na princip daňové neutrality u daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) a namítá, že žalovaný a správce daně vyloučili žalobkyni nárok na odpočet DPH na vstupu u pořízeného zboží, přestože je musela použít k uskutečnění zdanitelných plnění s vykázanou DPH na výstupu, kterou ponechali. Nebylo tedy popřeno, že by žalobkyně zboží vůbec nepořídila. K tomu odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2017, č. j. 4 Afs 58/2017-78. 6. Žalovaný dle žalobkyně nepochopitelně odmítl uznat provázanost plateb přijatých faktoringovými společnostmi (k pojmu „faktoring“ odkázal žalobce na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2015, č. j. 8 Afs 13/2014-93) z předmětných obchodů navzdory tomu, že byly provedeny důkazy mimo jiné fakturami, výpisy z účtů a dokumentací o postoupení pohledávek faktoringové společnosti [zejm. T. a.s. (dále jen „T.“)]. Postoupil-li subjekt svou pohledávku za třetím subjektem na faktoringové společnosti, došlo sice k přijetí platby coby ceny za převod pohledávky, zároveň je však zřejmé, že na její získání musel vynaložit předmětné daňové náklady. 7. Žalobkyně též uvádí, že je logický nesmysl, aby měla zdanit příjmy z prodeje zboží ve 100 % výši bez jakéhokoli přihlédnutí k nákladům za nákup zboží vynaloženým na získání příjmů z prodeje zboží. V takovém případě by totiž žalovaný musel uznat, že žalobkyně žádné zboží nepořídila, a přesto jí žalovaný zdanil příjmy ve 100 % výši. Zdaněné příjmy jsou určeny přesně a jsou jimi tržby z prodeje zboží. Náklady na zakoupené zboží pořízené na získání těchto příjmů určil žalovaný nepřesně ve výši 0 Kč, zatímco příjmy z prodeje zboží jsou zdaněny ve 100 % výši. Na situaci, kdy je třeba určité skutečnosti pro stanovení daňové povinnosti odhadnout, pamatuje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2017, č. j. 2 Afs 160/2016-38. Žalovaný měl dle žalobkyně přihlédnout k tzv. esenciálním výdajům, tedy určit výdaje, které žalobkyně vynaložila za nákup zboží na získání tržeb z jeho prodeje, neboť na takové náklady na zakoupené zboží nelze zcela rezignovat