1 Afs 235/2014 — Nejvyšší správní soud

55 Af 12/2018- 116 - text 21 55 Af 12/1018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Věry Šimůnkové a soudců Mgr. Ing. Petra Šuránka a Mgr. Jana Čížka v právní věci: žalobkyně: P. M. Č., a. s., IČO: X sídlem X zastoupena advokátem Mgr. Ing. Pavlem Bezouškou sídlem Žižkovo nám. 2, 286 01 Čáslav proti žalovanému: Generální ředitelství cel sídlem Budějovická 7, 140 96 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 3. 2018, č. j. 13291-2/2018-900000-04, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 3. 2018, č. j. 13291-2/2018/900000-04, a rozhodnutí Celního úřadu pro Středočeský kraj ze dne 1. 2. 2018, č. j. 26559/2018-610000-12, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 31 768,59 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce, Mgr. Ing. Pavla Bezoušky, advokáta. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), doručenou soudu dne 16. 4. 2018, domáhá zrušení výše označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Celního úřadu pro Středočeský kraj (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 1. 2. 2018, č. j. 26559/2018-610000-12 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobkyni uložen podle § 135zk odst. 2 písm. b) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „zákon o spotřebních daních“) správní trest pokuty ve výši 1 000 000 Kč za správní delikt (od 1. 7. 2017 přestupek) podle § 135zk odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních. Přestupku se žalobkyně dopustila tím, že jednala v rozporu s § 114 odst. 2, ve spojení s odst. 3 a 4 zákona o spotřebních daních a v rozporu s § 2 odst. 3 nyní již zrušené vyhlášky č. 467/2003 Sb., o používání tabákových nálepek při značení tabákových výrobků, ve znění účinném do 14. 2. 2019 (dále jen „vyhláška č. 467/2003 Sb.“), když jako výrobce tabákových výrobků na základě povolení k provozování daňového skladu č. j. 91119-5/2014-610000-11 ze dne 11. 6. 2014 ve svém daňovém skladu ev. č. X na adrese X, řádně neznačila tabákovými nálepkami v tabulce ve výroku uvedená jednotková balení tabáku ke kouření v celkovém množství 151 080 ks, neboť tabákové nálepky byly na jednotkových baleních tabáku nalepeny vertikálně zčásti na těle plechovkového balení a zčásti na samostatném oddělitelném kruhovém plastovém víčku, které bylo možné po běžném odtržení či přerušení protilehlé zajišťovací pásky odklopit a jednotkové balení tabáku ke kouření tak otevřít bez viditelného poškození tabákové nálepky. 2. Žalobkyně napadá rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost a pro vady řízení. Podle žalobkyně je naplněn též liberační důvod dle § 135zzf odst. 1 zákona o spotřebních daních. V prvním žalobním bodu žalobkyně namítá, že odpovědnost za přestupek zanikla s ohledem na znění § 135zzf odst. 2 zákona o spotřebních daních, ve znění účinném do 30. 6. 2017, podle kterého: „Odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže správní orgán o něm nezahájil řízení do 1 roku ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 3 let ode dne, kdy byl spáchán.“. Jednání, v nichž je spatřován přestupek, se žalobkyně dopustila opakovaně mezi 8. 1. a 3. 4. 2015. Jednalo se celkem o celkem 11 zakázek, které žalobkyně realizovala, pokud jde o výrobek X, ve dnech: 8. 1. 2015, 15. 1. 2015, 24. 1. 2015, 12. 2. 2015, 24. 2. 2015 a 3. 4. 2015, a pokud jde o výrobek X pak ve dnech: 8. 1. 2015, 22. 1. 2015, 23. 1. 2015, 11. - 12. 2. 2015, 22. - 23. 2. 2015 a 28. 2. 2015. Řízení o přestupku bylo zahájeno 8. a. 9. 10. 2015, tedy během jednoho roku ode dne, kdy se o něm správní orgán I. stupně dozvěděl (při místních šetřeních ve dnech 14. a 15. 3. 2015), nicméně nebylo pravomocně ukončeno do tří let ode dne, kdy byl správní delikt spáchán (s výjimkou výroby probíhající dne 3. 4. 2015). Podle žalobkyně muselo být o přestupku pravomocně rozhodnuto v objektivní lhůtě tří let. U každé jednotlivé výroby tak došlo k zániku odpovědnosti za správní delikt po uplynutí tří let. 3. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem žalovaného, že její jednání byla trvajícím přestupkem a prekluzivní lhůta počala běžet dnem následujícím po skončení výroby dne 3. 4. 2015. Zákon o spotřebních daních totiž pojem trvající správní delikt neznal a nově je definován s účinností od 1. 7. 2017 v § 8 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“). Žalobkyně však žádný protiprávní stav neudržovala, předmětné výrobky vyráběla pouze v určité dny mezi 8. 1. 2015 a 3. 4. 2015, nikoli kontinuálně. Protiprávní stav byl odstraněn vždy ukončením výroby dané zakázky, která nikdy netrvala déle než 2 dny po sobě jdoucí. Jednání žalobkyně nevykazuje ani znaky pokračování v přestupku ve smyslu § 7 zákona o odpovědnosti za přestupky. Dle žalobkyně je to vyloučeno přinejmenším proto, že o záměru lze hovořit pouze u jednání úmyslných, nikoli nedbalostních a tím méně u jednání, u nichž se zavinění nevyžaduje vůbec. V této souvislosti žalobkyně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 8 Tz 97/2012. Jednání žalobkyně tak nebylo jednáním trvajícím či pokračováním, ale jednáním opakovaným. Každé jednání tedy mohlo skutkovou podstatu přestupku naplnit jedině samostatně a šlo tedy o jejich vícečinný souběh. 4. Další argumentace žalobkyně směřuje k časové působnosti právních norem v souvislosti s nabytím účinnosti zákona o odpovědnosti za přestupky, konkrétně ve vztahu k přechodným ustanovením v jeho § 112. Žalobkyně se domnívá, že je třeba vykládat § 112 odst. 4 zákona o odpovědnosti za přestupky tak, že řízení o správním deliktu mělo být dokončeno podle právních předpisů účinných do 30. 6. 2017, a to včetně aplikace § 135zzf odst. 2 zákona o spotřebních daních ve znění účinném do 30. 6. 2017. K zániku odpovědnosti za správní delikt tedy ve smyslu § 135zzf odst. 2 zákona o spotřebních daních došlo postupně mezi daty 8. 1. 2018 a 28. 2. 2018. Pokud by soud tento názor nesdílel a aplikoval by § 112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky, šlo by dle žalobkyně o nepravou retroaktivitu a namítá protiústavnost tohoto ustanovení. Soud dále neuvádí související argumentaci žalobkyně o protiústavnosti tohoto ustanovení, neboť Ústavní soud svým nálezem ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 15/19, publikovaným pod č. 54/2020 Sb., zrušil pro rozpor s ústavním pořádkem ustanovení § 112 odst. 2 věty prvé zákona o odpovědnosti za přestupky, když dospěl k závěru, že jak úprava promlčení trestní odpovědnosti, tak promlčení odpovědnosti za přestupek, jsou součástí vymezení trestnosti ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) s tím, že smyslem uvedeného ustanovení je chránit obviněného před tím, aby na něj dopadlo zpřísnění právní úpravy trestnosti a ukládání trestu v době po spáchání činu. Současně však Ústavní soud poukázal i na větu druhou ustanovení čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, která obviněnému naopak zaručuje, že bude těžit i z budoucího zmírnění úpravy trestnosti činu. Článek 40 odst. 6 Listiny tak dle Ústavního soudu nejen, že upravuje zákaz retroaktivity v neprospěch pachatele, ale současně i příkaz retroaktivního působení pozdějšího zákona, je-li pro pachatele příznivější. Mimo jiné i v reakci na uvedený nález Ústavního soudu dospěl zdejší soud k závěru, že klíčové (zbývající) ustanovení § 112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky je v rozporu s ústavním pořádkem a proto v jiné své věci (sp. zn. 48 A 144/2017) podal k Ústavnímu soudu návrh na zrušení § 112 odst. 2 (původní věty druhé) zákona o odpovědnosti za přestupky. Ústavní soud o tomto návrhu rozhodl nálezem ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 4/20, tak, že setrval na svých dříve vyslovených závěrech v nálezu ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 15/19) a rovněž tuto část původního ustanovení § 112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky pro rozpor s ústavním pořádkem, konkrétně ustanovením čl. 40 odst. 6 Listiny, zrušil. Třebaže by závěry zmíněných nálezů Ústavního soudu mohly mít v souvislosti s nyní projednávanou věcí relevanci, soud se touto otázkou, která v dané věci není klíčovou, blíže nezabýval, neboť shledal důvodnou jinou žalobní námitku a zrušení napadeného rozhodnutí z tohoto důvodu je pro žalobkyni výhodnější, jak bude vysvětleno níže. 5. Žalobkyně namítá, že se správního deliktu proti značení tabákovými nálepkami nedopustila. Ve dnech 8. 1. 2015 až 3. 4. 2015 byla vyráběna plechovková balení řezaného tabáku. Tabák byl balen do kulatých plechovek, které byly opatřeny plastovým víčkem. V průbě