9 As 34/2008 — Nejvyšší správní soud

43 A 53/2019- 79 - text 17 43 A 53/2019 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jana Čížka a soudců JUDr. Bc. Kryštofa Horna a Mgr. Ing. Lenky Bursíkové ve věci žalobce: T. H. bytem X zastoupený advokátkou Mgr. Miluší Pospíšilovou sídlem Paprsková 1340/10, Praha 4 proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 4. 2018, č. j. MSP-837/2017-OSV-OSV/3, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podle hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), podanou dne 17. 1. 2019 k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“), domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl žalobcovo odvolání a potvrdil rozhodnutí městského soudu ze dne 29. 9. 2017, sp. zn. Si 1424/2017 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým byla částečně odmítnuta žalobcova žádost o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění účinném do 23. 4. 2019 (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“). Žalobce se domáhá rovněž zrušení prvostupňového rozhodnutí. Vedle toho žalobce navrhuje, aby soud posoudil, zda je právo na informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím právo veřejné nebo soukromé povahy a aby případně předložil věc k rozhodnutí zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zákon o rozhodování kompetenčních sporů“). 2. Věc byla usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2019, č. j. Nad 40/2019 - 59, přikázána k projednání zdejšímu soudu. Obsah správního spisu, rekapitulace dosavadních řízení 3. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobce podal dne 15. 9. 2017 podle § 13 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím k městskému soudu žádost o informace. Žalobce konkrétně požádal o zaslání kopie rozsudku městského soudu ze dne 27. 11. 2015, sp. zn. 57 T 1/2013, vydaného v trestní věci proti celkem 11 obžalovaným, žalobcem explicitně vyjmenovaným (Ing. R. K., M. P., A. Z., I. H., T. P., J. K., J. S., R. N., J. R., A. K., I. S.). Žalobce výslovně požádal o ponechání jmen a příjmení všech obžalovaných v kopii tohoto rozsudku (dále také jen „trestní rozsudek“), kterou požadoval zaslat na svoji mailovou adresu. 4. Dne 27. 9. 2017 městský soud požadovaný rozsudek žalobci zaslal. Současně městský soud uvedl, že musel provést nezbytnou anonymizaci textu, a že žalobci proto doručí rozhodnutí o částečném odmítnutí žádosti dle § 8a a § 15 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. 5. Dne 29. 9. 2017 bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, kterým byla žádost žalobce částečně odmítnuta. Městský soud uvedl, že žalobci zaslal požadovaný rozsudek po částečné anonymizaci provedené v souladu s § 8a zákona o svobodném přístupu k informacím a § 81 až 90 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“). Dále uvedl, že uplatnil princip proporcionality – poměřil na jedné straně veřejný zájem na zpřístupnění informací, na straně druhé právo na ochranu osobnosti a osobních údajů. Na základě testu proporcionality dospěl městský soud k závěru, že v textu rozsudku ponechá pouze jména a příjmení osob, která byla dohledatelná ve veřejných rejstřících, kdy „je zde souvislost mezi tímto zápisem a jejich aktivitami popsanými v rozsudku“, a dále jména a příjmení osob, které jsou příjemci veřejných prostředků dle § 8b odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. Naproti tomu městský soud přistoupil k znečitelnění příjmení dvou obžalovaných, kteří dle městského soudu nespadali ani do jedné z uvedených kategorií, a vyjádřil názor, že i pouhé jméno a příjmení jsou osobními údaji, a to zejména ve spojení s dalšími v soudních rozhodnutích uvedenými podrobnostmi. Dále městský soud uvedl, že v inkriminovaném rozsudku znečitelnil další údaje, které jsou způsobilé napomoci identifikovat subjekty údajů, a které jsou tudíž rovněž osobními údaji, a to data narození, rodná čísla, bydliště třetích osob, telefonní a faxová čísla, e-mailové adresy, registrační značky vozidel, den a způsob úmrtí třetích osob a místo splatnosti směnky, které je současně bydlištěm jednoho ze subjektu údajů. Městský soud při rozhodování postupoval v souladu s instrukcí žalovaného ze dne 24. 7. 2009, č. j. 13/2008-SOSV-SP, kterou se provádějí některá ustanovení zákona o svobodném přístupu k informacím (dále jen „instrukce žalovaného“ nebo „instrukce“). 6. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce dne 25. 10. 2017 odvolání. V jeho doplnění žalobce namítl, že nikoliv u všech údajů, které byly anonymizovány, provedl městský soud anonymizaci důvodně. Dle žalobce nelze za osobní údaj ve smyslu definice uvedené v § 7 písm. a) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění účinném do 23. 4. 2019 (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“) považovat jméno a příjmení fyzické osoby, stejně jako například registrační značku vozidla či místo splatnosti směnky. Anonymizace příjmení dvou obžalovaných „v široce medializovaném trestním případu“ je dle žalobce absurdní. 7. Napadeným rozhodnutím ze dne 24. 4. 2018 bylo odvolání žalobce zamítnuto a prvostupňové rozhodnutí bylo potvrzeno. Žalovaný dospěl v souladu s městským soudem k závěru, že jméno a příjmení je třeba v kontextu s dalšími informacemi uvedenými v poskytnutých textech považovat za osobní údaj. Dle žalovaného právo na informace nezahrnuje automaticky právo na poskytnutí údajů, které identifikují účastníky řízení, svědky či osoby poškozené. V každém konkrétním případě je nutné zkoumat, zda lze v dané věci shledat legitimní zájem na tom, aby se takové údaje staly součástí veřejné diskuse – např. v případech, kdy osoby veřejně činné vystupují v soudním řízení v souvislosti se svou veřejnou funkcí, nebo je-li znalost jejich účasti v daném řízení relevantní skutečností pro tvorbu veřejného názoru o kvalitách osoby, která vykonává veřejnou funkci nebo usiluje o její výkon. K tomu žalovaný odkázal na rozsudek zdejšího soudu ze dne 4. 7. 2011, č. j. 44 A 73/2010 - 112. S poukazem na rozsudek zdejšího soudu ze dne 27. 6. 2012, č. j. 45 A 4/2012 - 76, pak žalovaný uvedl, že důležitou otázkou je to, zda je daný osobní údaj součástí výlučně soukromí subjektu údajů, nebo zda náleží též do veřejné sféry a je na jeho znalosti veřejný zájem. Žalovaný uvedl, že z prvostupňového rozhodnutí vyplývá, že si je městský soud vědom toho, že střet dvou základních lidských práv musí řešit za pomoci poměřování toho, zda je v tom kterém případě zájem na zveřejnění požadované informace, nebo zda převažuje zájem na ochraně osobních údajů a soukromí dotčené osoby. Žalovaný se s postupem městského soudu, který dospěl k závěru, že v případě dvou obžalovaných převážil zájem na ochraně jejich osobních údajů, ztotožnil. K tomu žalovaný dodal, že informace o odsouzení konkrétní osoby za trestný čin je považována za citlivý osobní údaj a že ze spisového materiálu nevyplývá, že by v případě obžalovaných, jejichž jména městský soud anonymizoval, byl dán některý z důvodů, který by opravňoval případné zpracování citlivých údajů. Dále žalovaný uvedl, že dle jeho názoru odpovídá smyslu práva na informace spíše zjišťování a kontrola toho, jak určitý soud rozhoduje v řízeních týkajících se podobných či blízkých trestných činů, nikoli toho, jak soud rozhodl v případě toho kterého obžalovaného. Odkázal též na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. II. ÚS 516/02 (patrně míněno usnesení sp. zn. III. ÚS 156/02), v němž měl Ústavní soud upozornit na to, že právo na informace nelze chápat jako neomezené právo člověka na uspokojení osobní zvědavosti či zvídavosti, neboť je to právo na informaci v politickém slova smyslu, tj. takovou, kterou člověk žijící ve státě potřebuje k tomu, aby v prakticky dosažitelné míře znal, co se děje na veřejnosti a v jeho okolí. Žalovaný se ztotožnil rovněž s postupem městského soudu, který v textu rozsudku znečitelnil místo plnění směnky, neboť to bylo současně bydlištěm subjektu údajů, a tedy osobním údajem. Osobním údajem spjatým s konkrétním subjektem údajů je dle názoru žalovaného rovněž registrační značka, a proto městský soud dle žalovaného znečitelnil i tento údaj důvodně. Žalovaný dále uvedl, že ze samotné skutečnosti, že jsou soudní rozhodnutí vyhlašována veřejně, nelze ex post dovodit právo kohokoli na zaslání písemného vyhotovení takových rozhodnutí. Připomněl přitom nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 2/10, v němž měl Ústavní soud dojít k závěru, že „legitimním cílem veřejné diskuse je veřejná kontrolovatelnost konání spravedlnosti, souzení za bílého dne, nikoli v temnu neveřejného soudního řízení.“ V této souvislosti žalovaný připomněl též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2011, č. j.