5 Afs 180/2014 — Nejvyšší správní soud

55 Af 2/2021- 36 - text 24 55 Af 2/2021 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D., a soudců Mgr. Lenky Oulíkové a Mgr. Miroslava Makajeva ve věci žalobce: Mgr. J. K., bytem X, zastoupený společností ARIADNA, s.r.o., IČO 64581144, sídlem Nademlejnská 683/5, Hloubětín, Praha, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 11. 2020 č. j. 42935/20/5300-22443-712876, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 11. 2020 č. j. 42935/20/5300-22443-712876, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 11 228 Kč k rukám jeho zástupkyně, společnosti ARIADNA, s.r.o., IČO 64581144, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Vymezení věci a obsah žaloby 1. Žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) se žalobce domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro Středočeský kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 31. 7. 2019, č. j. 4021140/19/2120-50524-109698, kterým byla žalobci za zdaňovací období říjen 2017 vyměřena daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) ve výši 4 200 Kč. 2. Žalobce uvádí, že mu nebyl uznán nárok na odpočet DPH z důvodu neprokázání splnění podmínek dle § 72 a 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění zákona č. 170/2017 Sb. (dále jen „ZDPH“). Dle žalovaného žalobce neunesl důkazní břemeno, pokud jde o přijetí plnění od deklarovaného dodavatele AYN services CZ s.r.o. (dále jen „AYN“). Žalobce namítá, že nárok na odpočet prokázal řádnými doklady a pouze vinou nesprávného postupu správce daně a žalovaného k výzvě správce daně v plném rozsahu neprokázal autentičnost dodavatele předmětných prací. 3. Žalobce v daňovém řízení navrhl provést důkaz svědeckou výpovědí jednatele AYN a osoby jednající za společnost TYKSO s.r.o. (dále jen „TYKSO“). Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že výslech jediného jednatele AYN O. N. se správci daně nepodařilo provést, ač učinil všechny možné kroky k jeho provedení. S tím žalobce nesouhlasí. Podle § 92 odst. 1 daňového řádu dokazování provádí příslušný správce daně nebo jím dožádaný správce daně. Podle § 92 odst. 2 daňového řádu správce daně dbá, aby skutečnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně byly zjištěny co nejúplněji, a není v tom vázán jen návrhy daňových subjektů. Ve výpisu z obchodního rejstříku je jako společník AYN zapsána M. N., narozená dne X, bytem X. Žalobce usuzuje, že jde o matku O. N. Z ničeho neplyne, že by u ní správce daně zjišťoval, kde se zdržuje její syn a co ví o podnikatelských aktivitách své společnosti. 4. K navrženému výslechu osoby jednající za TYKSO žalovaný uvedl, že by nic neprokázala, neboť obchodní spolupráce žalobce a TYKSO se netýkala období října 2017, a nevztahuje se tedy k prověřovanému přijatému plnění. Dle žalobce žalovaný pochybil, když svědeckou výpověď neprovedl, neboť žalobce v daňovém řízení uvedl, že TYKSO byla subdodavatelem AYN. Nešlo tedy o vztah TYKSO a žalobce, ale o vztah AYN a TYKSO. Správce daně poté, co neučinil vše, aby zajistil výslech jednatele AYN, svým nezákonným postupem zmařil i prakticky jedinou šanci žalobce prokázat, že deklarované práce pro něj skutečně zajišťovala AYN, což mohl navržený svědek jakožto jednatel subdodavatele AYN potvrdit. Podle § 86 odst. 2 písm. b) daňového řádu má daňový subjekt právo navrhovat provedení důkazních prostředků, které nemá k dispozici. Tomu musí odpovídat povinnost správce daně návrhu vyhovět, což platí i pro odvolací řízení. Dle žalobce žalovaný porušil jeho právo navrhovat důkazní prostředky. 5. Žalobce namítá, že žalovaný postupoval nezákonně, když navržené svědky nevyslechl, a nezákonný postup měl vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Žalobce dále uvádí, že čestná prohlášení navržená k důkazu v odvolacím řízení nepředložil, neboť následně zjistil, že je jako důkazní prostředky finanční orgány neuznávají, a spolehl se na to, že bude vyhověno jeho návrhu na výslech svědků. 6. Žalobce též nesouhlasí s tím, jak se žalovaný vypořádal s jeho návrhem na zbavení povinnosti mlčenlivosti společnosti TYKSO a AYN ze strany Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“). Žalovaný s odkazem na § 52 odst. 2 daňového řádu uvedl, že požadavek není v jeho kompetenci, navíc není známo, že by AYN a TYKSO jednaly přímo s ministerstvem, a byly tak zavázány mlčenlivostí, ani že by šlo o společnosti, jež se mohly na této zakázce podílet. Žalobce uvádí, že návrhem na zbavení povinnosti mlčenlivosti mířil na § 96 odst. 3 daňového řádu. Žalovanému je z daňového spisu známo, že činnost žalobce pro ministerstvo podléhala povinnosti mlčenlivosti z důvodu utajení, a stejnou mlčenlivostí byli logicky vázáni i jeho dodavatel a poddodavatelé, které nemohl zbavit mlčenlivosti žalobce, ale pouze ministerstvo. O zbavení či částečném zbavení jejich mlčenlivosti mohl jednat jen jiný státní orgán s uvedením konkrétních důvodů, proč a v jakém rozsahu je třeba mlčenlivost prolomit. 7. Žalobce dále uvádí, že žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že bylo pochybením žalobce, že si nezajistil věrohodnou a o faktických skutečnostech vypovídající auditní stopu složenou z na sebe vzájemně navazujících a vzájemně se doplňujících důkazních prostředků, kterými by osvědčil oprávněnost jím uplatněného nároku na odpočet, a že nebyl dostatečně obezřetný, když si nezajistil dostatek důkazů a neověřil si u svého dodavatele, zda nevykazuje rizikové znaky jako nezveřejňování účetních závěrek či virtuální sídlo. K tomu žalobce namítá, že žalovaný nevzal v úvahu, že poskytoval ministerstvu služby v režimu přísně tajné, a z tohoto důvodu nemohl zajišťovat úplnou auditní stopu. Žalobce ani jeho dodavatelé si nesměli kromě formálních listinných důkazů s ohledem na mlčenlivost a utajení ponechávat téměř žádné důkazní prostředky o provedené práci a prakticky všechny hmotné důkazní prostředky (zhotovené dílo) má v držení ministerstvo. Jako další důkazní prostředky připadají v úvahu jen výpovědi svědků; předávací protokol k akci předložilo ministerstvo. 8. Žalobce si dodavatele prověřil způsobem, který považuje za dostatečný i judikatura Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) a správních soudů, a to z veřejných zdrojů. K tomu žalobce cituje rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 30. 7. 2010 č. j. 8 Afs 14/2010-195, v němž je jako příklad přijetí dostatečných opatření uvedena situace, kdy se dodavatel předtím, než vstoupí do obchodních vztahů s pořizovatelem, přesvědčí o jeho důvěryhodnosti např. prověřením daňového identifikačního čísla, zápisu do obchodního rejstříku a solventnosti a vyžádá si informace o přepravci zboží od dodavatele k příjemci. Žalobce se domnívá, že skutečnost, že dodavatel má virtuální sídlo, nemá zveřejněn bankovní účet a neukládá do obchodního rejstříku účetní závěrky, je třeba posuzovat z hlediska proporcionality. Je povinností finančních orgánů, aby při znalosti údajných rizik dodavatele kontrolovaly a zjednaly nápravu. S ohledem na zásadu proporcionality nemůže daňový subjekt nést důsledky toho, že finanční orgány neplní svou kontrolní povinnost. Nepřípustnost virtuálního sídla z hlediska zákona o dani z přidané hodnoty, neukládání příslušných dokladů do obchodního rejstříku a nezveřejňování bankovních účtů mají v gesci finanční orgány, které zanedbávají své povinnosti a nepřípustně se snaží důsledky přenést na daňové subjekty. Žalobce spoléhal na to, že finanční orgány plní své povinnosti a nepřipouštěl si, že by měl svou aktivitou nahrazovat povinnosti finančních orgánů. V této souvislosti žalobce s odkazem na rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech C-80/11 a C-142/11 poukazuje na to, že důkazní břemeno ohledně vědomosti o podvodu tíží správce daně. Daňový orgán obecně nemůže požadovat, aby osoba povinná k dani, která chce uplatnit nárok na odpočet DPH, ověřovala, zda se subjekty na vstupu nedopustily nesrovnalostí či podvodu. Je totiž na daňových orgánech, aby u osob povinných k dani provedly nezbytné kontroly za účelem odhalení nesrovnalostí a podvodů na DPH a uložily sankce osobě povinné k dani, která se jich dopustila. Nemohou přenášet své vlastní kontrolní úkoly na osoby povinné k dani a odmítnout jim přiznat nárok na odpočet z důvodu, že tyto úkoly nesplnily. 9. Dále žalobce uvádí, že žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že smlouvy jsou obecné bez konkrétních detailů a nebylo dle nich postupováno, neboť nebyly vyhotovovány předávací protokoly předpokládané ve smlouvě a žalobce nepředložil dodací list, ačkoli dílo mělo být předáno převzetím a potvrzením dodacího listu, a že žalobce kvůli absenci těchto smluvně ujednaných základních d