1 Azs 349/2016 — Nejvyšší správní soud

49 A 3/2022- 26 - text 15 49 A 3/2022 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Petrem Šuránkem ve věci žalobců: a) A. K., narozený X b) N. K., narozená X oba státní příslušníci Turecké republiky t. č. v X proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 4. 10. 2022, č. j. OAM-305/LE-BE01-BE02-PS-2022 a č. j. OAM-306/LE-BE01-BE02-PS-2022, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 10. 2022, č. j. OAM-305/LE-BE01-BE02-PS-2022 a č. j. OAM-306/LE-BE01-BE02-PS-2022, se zrušují. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Obsah podání účastníků řízení 1. Žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), odeslanou žalovanému dne 3. 11. 2022 a doručenou prostřednictvím žalovaného zdejšímu soudu dne 14. 11. 2022, se žalobci, kteří jsou manželi, společně domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí žalovaného [dále jen „napadené rozhodnutí A“ ve vztahu k žalobci a) a „napadené rozhodnutí B“ ve vztahu k žalobkyni b)], jimiž žalovaný podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) zajistil oba žalobce v Z. p. z. c. B. – J. (v textu též jako „ZZC“) a podle § 46a odst. 5 zákona o azylu stanovil dobu trvání jejich zajištění do 30. 1. 2023. 2. Žalobci namítají, že jsou Kurdové a v zemi původu se potýkali s diskriminací. Konkrétně žalobce a) uvedl, že byl v Turecku asi poslední tři roky členem prokurdské strany HDP a že již předtím byl jejím příznivcem. Chodil na demonstrace proti režimu a byl ve věci práv kurdského obyvatelstva aktivní na sociálních sítích, kde publikoval různé články a příspěvky. Řada jeho příbuzných skončila kvůli svým aktivitám ve vazbě (zejména v roce 2016). Diskriminaci jako Kurd zažíval rovněž v práci. Žalobkyně b) zažívala diskriminaci ve škole. Do Evropy proto zamířili s cílem podat žádost o udělení mezinárodní ochrany ve Francii, což sdělili cizinecké policii hned při prvním kontaktu. Nelze tedy dovozovat, že žádost o mezinárodní ochranu podali výlučně s cílem vyhnout se správnímu vyhoštění. Jejich tvrzením, že se žalobci v zemi původu neměli dobře a že odešli s cílem podat žádost o udělení mezinárodní ochrany ve Francii, se ale žalovaný nijak nezabýval. Obě napadená rozhodnutí jsou proto zatížena vadou nepřezkoumatelnosti a měla by být zrušena. 3. Žalobci obecně namítli, že žalovaný porušil ustanovení § 2 odst. 2 a 4, § 3, § 50 odst. 2 a 3, § 52 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a ustanovení § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Namítají totiž, že nebyly naplněny podmínky pro jejich zajištění. 4. Zaprvé nebyla splněna podmínka, že podali žádost o udělení mezinárodní ochrany pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. 5. Žalobci předně namítají, že neexistoval ani oprávněný důvod se domnívat, že z takového důvodu jejich žádosti byly podány, neboť již do protokolu o podání vysvětlení před cizineckou policií ze dne 27. 9. 2022 uvedli, že v zemi původu jako Kurdové byli diskriminováni. Jejich výpověď však nebyla řádně a kompletně tlumočena. Není pravdou, že by uvedli pouze, že zemi původu opustili, protože se jim tam nežilo dobře a neměli práci a že se do Turecka vrátit nechtějí, neboť by rádi požádali o azyl ve Francii. Tento přepis podle žalobců v žádném případě nereflektuje veškeré rozhodné skutečnosti, které během prvního kontaktu s cizineckou policií uváděli, to však zjistili až během právního poradenství v ZZC. Spolu s odvoláním proti uloženému správnímu vyhoštění, v němž rozvedli důvody pro opuštění země původu, proto zároveň podali stížnost na tlumočení a požádali o provedení doplňujícího pohovoru s tlumočením do jazyka kurdského, při kterém by měli příležitost objasnit výše uvedené skutečnosti. Žalobci se proto domnívají, že žalovaný vyšel při vydání napadeného rozhodnutí z neúplného skutkového stavu věci, který vyžadoval zásadní doplnění. Mají za to, že skutečnost, že relevantní informace nebyly obsahem protokolu o podání vysvětlení, nelze přičítat k jejich tíži, neboť pro absenci znalosti českého jazyka neměli možnost ověřit kvalitu tlumočení dříve než během právního poradenství v ZZC. Je tedy pouze chybou žalovaného, pokud se opakovaně spoléhal toliko na obsah předchozího řízení před cizineckou policií a nečinil žádné vlastní kroky pro zjištění skutečného stavu věci. 6. Z procesní opatrnosti nicméně žalobci dále namítají, že závěr, že žádost o mezinárodní ochranu podali výlučně s cílem vyhnout se správnímu vyhoštění, nebylo možné zaujmout ani na základě skutečností, které obsahem spisu byly. 7. K argumentu, že přicestovali na území bez platných cestovních dokladů a pobytových oprávnění, žalobci uvádí, že uvedené tvrzení nepopírají, ale hájí se tím, že ani neměli jinou možnost a že taková situace není pro uprchlíky nijak neobvyklá, což vyplývá i z čl. 31 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951, publikované pod č. 208/1993 Sb. (dále jen „Ženevská úmluva“). Žalobci potvrzují, že je sice pravdou, že nepřicházeli přímo z území, kde by byly jejich svobody ohroženy (neboť se před příchodem do České republiky zdržovali například v Srbsku), a že se sami nepřihlásili úřadům a o mezinárodní ochranu požádali až po kontrole cizineckou policií, nicméně důraz kladou na to, že s českými správními orgány spolupracovali. Svou skutečnou identitu před správními orgány nijak netajili a vysvětlili důvody pro nezákonný vstup. Relevantní také je, že žalobci nebyli seznámeni s platným právním řádem a nebyli si vědomi toho, že byli povinni podat žádost o udělení mezinárodní ochrany v první bezpečné zemi. Správnímu orgánu přitom sdělili, že měli v plánu svůj pobyt legalizovat konkrétně ve Francii, kde chtěli podat žádost o azyl. Žalobci jsou tudíž toho názoru, že nebylo na místě jim vyčítat nezákonný vstup na území České republiky, aniž by byl posouzen jejich případ v celkovém kontextu motivů, které k jejich jednání vedly. Stěžejní je, že coby občané Turecka čelili v zemi původu diskriminaci, a měli pouze omezené možnosti získat legální vízum, neboť část rodiny žalobce a) byla dokonce ve vězení. I z mezinárodního uprchlického práva přitom vyplývá, že uprchlík často nemá jinou možnost, než vstoupit do bezpečné země v rozporu s platnými předpisy. Samotný fakt neregulérního vstupu proto nemůže být dostatečným důkazem o účelovosti podaných žádostí o mezinárodní ochranu. 8. K argumentu, že žalobci nepožádali o mezinárodní ochranu dříve, žalobci uvádí, že neexistuje povinnost požádat o mezinárodní ochranu okamžitě při vstupu do České republiky, nýbrž že žádost může být podána fakticky kdykoliv, pokud pro její podání objektivně existují důvody (k tomu citovali z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 4. 2020, č. j. 60 Az 62/2019-44). Žalobci přitom nerozumí tomu, kdy dříve měli podle žalovaného žádost o mezinárodní ochranu podat – žalobci byli kontrolováni cizineckou policií dne 26. 9. 2022, zajištěni v ZZC byli dne 27. 9. 2022 a žádost o mezinárodní ochranu podali dne 30. 9. 2022, tedy o pouhé tři dny později. Žalobci tak žádost o mezinárodní ochranu podali v podstatě při první příležitosti a zejména v zachované zákonné lhůtě 7 dní. Prodlení několika dní je logické i s ohledem na to, že žalobci nehovoří českým jazykem a neorientují se v českém právním řádu, nelze proto po nich ani spravedlivě požadovat, aby se sami ihned zorientovali ve své právní situaci a možnostech jejího řešení. Z důvodu zajištění jim byly navíc zabaveny mobilní telefony a měli jen omezený přístup k právnímu poradenství. Žalobci jsou proto toho názoru, že není na místě, aby jim bylo vyčítáno, že žádost o mezinárodní ochranu podali s několikadenním zpožděním (navíc jde o skutečně minimální prodlevu), a že skutečnost, že požádali o mezinárodní ochranu s určitým časovým odstupem, nelze bez dalšího považovat za důkaz o účelovosti jejich žádostí o mezinárodní ochranu. Jejich situace je tedy zásadně odlišná od případů, kdy se cizinec na území České republiky pohybuje bez dokladů a potřebných pobytových oprávnění několik měsíců či let. 9. K argumentu, že není důvod žalobcům věřit, že zůstanou na území České republiky, neboť jejich cílovou zemí je Francie, žalobci uvádí, že nepopírají, že před správním orgánem uvedli, že mířili do Francie, kde měli v úmyslu požádat o mezinárodní ochranu. To ale svědčí o tom, že se nesnažili zatajit své skutečné úmysly, což by jim mělo jít jen ve prospěch, nikoliv k tíži. Nicméně podstatné je, že v době prvotního kontaktu s cizineckou policií nebyli seznámeni s pravidly pro pohyb státních příslušníků třetích zemí po Evropské unii. Žalobci tehdy nebyli poučeni o tom, že mají povinnost podat žádost o mezinárodní ochranu v první bezpečné zemi. Až díky právnímu poradenství byli poučeni o své povinnosti setrvat na území