54 Af 29/2019

Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) podanou původně u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) a postoupenou zdejšímu soudu usnesením ze dne 1. 7. 2019, č. j. 10 Af 21/201982, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž žalovaný zamítl její odvolání proti rozhodnutí Celního úřadu pro Středočeský kraj (dále jen „celní úřad“) ze dne 31. 8. 2018, č. j. 214223/2018-610000-11.5. Tímto rozhodnutím celní úřad zamítl žalobkyninu žádost o prominutí antidumpingového cla ve výši 1 070 222 Kč podle čl. 116 odst. 1 písm. c) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013, kterým se stanoví celní kodex Unie (dále jen „nový celní kodex“).

Doměření antidumpingového cla, o jehož prominutí žalobkyně žádala, souvisí s opakovanou kontrolou po propuštění zboží, kterou zahájil Celní úřad pro Královéhradecký kraj (dále jen „celní úřad KHK“) u žalobkyně dne 5. 6. 2017. Kontrola byla zaměřena na ověření původu zboží a vztahovala se ke dvěma jednotným správním dokladům (dále jen „JSD“) ev. č. 12CZ1773001G0RGCV0 ze dne 21. 6. 2012 (jehož se týká nyní posuzovaná věc) a ev. č. 12CZ1703001JWKVYS0 ze dne 24. 9. 2012 [jehož se týká řízení vedené městským soudem pod sp. zn. 10 Af 20/2019, viz dále bod 4].

Po ukončení kontroly Celní úřad pro Královéhradecký kraj doměřil žalobkyni dvěma dodatečnými platebními výměry ze dne 2. 3. 2018 antidumpingové clo ve smyslu nařízení Rady (ES) č. 91/2009 o uložení konečného antidumpingového cla na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky (dále jen „nařízení o antidumpingovém clu“). Pro nyní posuzovanou věc je rozhodný dodatečný platební výměr č. j. 4180-6/2018-550000-51, kterým bylo žalobkyni doměřeno clo ve výši 1 070 222 Kč. Závěry Celního úřadu pro Královéhradecký kraj žalovaný potvrdil rozhodnutím ze dne 12. 2. 2019, č. j. 8290/2019-900000-311. Proti tomuto rozhodnutí žalobkyně brojila žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové, která je tamním soudem projednávána pod sp. zn. 31 Af 13/2019.

Žádostí ze dne 12. 3. 2018 žalobkyně požádala Celní úřad pro Královéhradecký kraj o prominutí antidumpingového cla. Žalovaný určil, že místně příslušným k rozhodnutí o prominutí cla týkajícího se JSD ev. č. 12CZ1773001G0RGCV0 je celní úřad a k rozhodnutí o prominutí cla týkajícího se JSD ev. č. 12CZ1703001JWKVYS0 je Celní úřad pro hl. m. Prahu. Oba celní úřady žalobkyniny žádosti zamítly a žalovaný následně zamítl její odvolání – ve věci JSD ev. č. 12CZ1773001G0RGCV0 nyní napadeným rozhodnutím a ve věci JSD ev. č. 12CZ1703001JWKVYS0 rozhodnutím ze dne 12. 2. 2019, č. j. 8459/2019-900000-311 (žalobu podanou proti posledně uvedenému rozhodnutí žalovaného městský soud zamítl rozsudkem ze dne 28. 11. 2022, č. j. 10 Af 20/2019264).

V nyní posuzované věci celní úřad odůvodnil zamítnutí žádosti o prominutí cla tím, že neshledal žádné pochybení, kterého by se dopustily celní orgány. Na základě Zprávy z šetření Evropského úřadu boje proti podvodům (dále jen „OLAF“) celní orgány dodatečně ověřily původ zboží uvedeného na faktuře č. KCMEK-10616 ze dne 12. 5. 2012, u něhož bylo deklarováno, že pochází z Tchaj-wanu. Na základě této kontroly bylo zjištěno, že zboží ve skutečnosti pocházelo z Číny. Z tohoto důvodu mělo být propuštěno do volného oběhu s celní sazbou A00 ve výši 3,7 % a s antidumpingovou celní sazbou A30 ve výši 85 % podle nařízení o antidumpingovém clu. Clo tedy mělo být vybráno v celkové výši 1 116 809 Kč.

Celní úřad poznamenal, že čl. 119 nového celního kodexu, o nějž žalobkyně opírá svou žádost, navazuje na čl. 220 odst. 2 písm. b) nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství (dále jen „starý celní kodex“). Aplikace čl. 220 odst. 2 písm. b) starého celního kodexu je podmíněna splněním tří kumulativních podmínek: (1) clo nebylo vybráno následkem chyby ze strany samotných celních orgánů, (2) tato chyba nemohla být osobou povinnou zaplatit clo jednající v dobré víře přiměřeným způsobem zjištěna a (3) osoba povinná zaplatit clo dodržela všechna ustanovení platných právních předpisů týkající se jejího celního prohlášení. Pouze při splnění těchto podmínek má osoba povinná zaplatit clo právo na to, aby clo nebylo vybráno poté, kdy bylo zboží propuštěno. Celní úřad dodal, že v posuzované věci se neuplatní druhý pododstavec zmíněného ustanovení, neboť předmětem dovozu nebylo zboží s preferenčním původem. Celní úřad proto nemohl učinit chybu spočívající ve vydání nesprávného osvědčení o původu zboží (celním orgánem). Žalobkyně dokládala nepreferenční původ zboží certifikátem vydaným Tchajwanskou textilní federací.

Dále celní úřad připomněl, že podáním celního prohlášení vzniká deklarantovi odpovědnost za správnost uvedených údajů [čl. 199 nařízení Komise (EHS) č. 2454/93, kterým se provádí nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství (dále jen „prováděcí nařízení ke starému celnímu kodexu“)]. Celní úřad Mělník přijal celní prohlášení, protože neshledal důvod, pro který by nemohl rozhodnout souhlasně s návrhem deklaranta, a zboží propustil do režimu volného oběhu. Předmětem řízení však nebylo „schválení“ deklarovaného původu zboží. Pokud celní úřad v době propuštění zboží nedisponoval důkazem o skutečném původu zboží, nepochybil vyměřením cla se sazbou 3,7 % (s nepreferenčním původem na Tchajwanu). Následně bylo po dodatečném zjištění skutečného původu dodatečně vyměřeno antidumpingové clo. Tento postup nelze označit za aktivní chybu celních orgánů a není ani v rozporu se zásadou předvídatelnosti a ochrany dobré víry.

Celní úřad nesouhlasil ani s tvrzením žalobkyně, podle kterého došlo k pochybení českých celních orgánů z důvodu jejich pasivity při propouštění zboží do navrženého režimu. Bylo na žalobkyni, aby přijala taková opatření, která by ji ochránila před dodatečným výběrem cla. Soukromoprávní odpovědnost není možné přenášet na celní orgány. Výběr antidumpingového cla již v době propuštění zboží do volného oběhu nebyl možný, neboť toto clo se vztahovalo na dovoz zboží s čínským původem, který však nebyl deklarován.

Celní úřad se neztotožnil ani s argumentací žalobkyně týkající se mezinárodněprávního postavení Tchaj-wanu. Propuštěním zboží do volného oběhu získává zboží celní status zboží EU, přičemž toto propuštění zahrnuje i obchodně-politické opatření. Způsob vyplňování údajů do celního prohlášení byl v době předmětného dovozu stanoven v prováděcím nařízení ke starému celnímu kodexu, které dále odkazovalo na nařízení Komise (ES) č. 1833/2006 o klasifikaci zemí a území pro statistiku zahraničního obchodu Společenství a statistiku obchodu mezi členskými státy (dále jen „nařízení o klasifikaci zemí“). Posledně uvedené nařízení ve znění pro rok 2012 uvádělo samostatně kód „CN“ pro Čínu a „TW“ pro Tchaj-wan.

Odvolání žalobkyně proti rozhodnutí celního úřadu žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 12. 2. 2019. Úvodem konstatoval, že v době od vzniku celního dluhu a propuštění zboží do volného oběhu (v roce 2012) do zahájení kontroly po propuštění zboží (v roce 2017), vydání dodatečného platebního výměru a podání žádosti o prominutí cla (v roce 2018) došlo ke změně celních předpisů. Dnem 1. 5. 2016 nabyl účinnosti nový celní kodex [nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013 ze dne 9. října 2013, kterým se stanoví celní kodex Unie] a další související předpisy. Žádost o prominutí cla vyměřeného podle původních právních předpisů byla podána za účinnosti nových právních předpisů. Její podání je podle žalovaného třeba vnímat jako samostatné (autonomní) právní jednání vedoucí k právním následkům, na rozdíl od právního jednání, na jehož základě vznikl celní dluh. To se týká podmínek pro vyhovění žádosti (např. lhůta pro podání žádosti) a důvodů, na základě kterých je možné clo prominout. Institut prominutí cla ve své podstatě umožňuje prolomit pravomocné rozhodnutí o doměření cla a jedná se o institut procesní povahy, proto je třeba na daný případ aplikovat novou právní úpravu v podobě pravidel upravujících institut prominutí cla obsažených v novém celním kodexu, avšak jednotlivé skutečnosti a jejich význam je třeba hodnotit s ohledem na dobu a účinnost právních předpisů, k níž se hodnocené skutečnosti vztahují.

Dále žalovaný připomněl, že podle ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) představuje vrácení nebo prominutí cla výjimku z běžného režimu, a proto je třeba ustanovení týkající se těchto institutů vykládat restriktivně.

Žalovaný poukázal také na skutečnost, že se již v řízení o odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru zabýval tím, zda byly splněny podmínky čl. 220 odst. 2 písm. b) starého celního kodexu pro to, aby bylo upuštěno od zaúčtování cla v důsledku chyby celních orgánů, kterou žalobkyně nemohla rozumným způsobem zjistit. Argumentaci žalobkyně, která byla velmi podobná nyní uplatněným námitkám, však neshledal důvodnou, neboť dospěl k závěru, že celní orgány se ve vztahu k žalobkyni žádné chyby nedopustily. Podmínky pro nezaúčtování cla z důvodů pochybení celních orgánů podle starého celního kodexu a podmínky pro vrácení či prominutí cla podle nového celního kodexu jsou prakticky totožné. Jestliže v řízení o doměření cla nebylo zjištěno a prokázáno pochybení celních orgánů, a tím ani splnění podmínek pro nezaúčtování cla, nelze očekávat, že v řízení o prominutí toho samého cla podle nových právních předpisů bude splnění těchto podmínek shledáno. Žalovaný konstatoval, že nenalezl důvody, aby se od svého dřívějšího rozhodnutí ve věci doměření cla jakkoliv odchýlil, přesto z důvodů opatrnosti a právní jistoty přezkoumal rozhodnutí celního úřadu o neprominutí cla jak z pohledu samotného čl. 119 nového celního kodexu, tak v souladu s čl. 121 odst. 2 nového celního kodexu přezkoumal odůvodněnost žádosti ve vztahu ke všem důvodům pro prominutí cla uvedeným v čl. 116 odst. 1 téhož předpisu.

K argumentaci právním postavením Tchaj-wanu žalovaný zdůraznil, že žalobkynin výklad (podle kterého se jedná o součást Číny, a proto měly celní orgány vyměřit antidumpingové clo již v okamžiku propuštění zboží do volného oběhu) je v rozporu s dosavadní praxí členských států i orgánů EU, včetně Komise a Soudního dvora. Ačkoliv je Tchaj-wan součástí Číny, má de facto postavení nezávislého demokratického státu se samostatnou proexportní ekonomikou. Vlastní ekonomika a obchodní politika jsou hlavními důvody odlišného přístupu EU k Číně a k Tchajwanu. Výrobky na Tchaj-wanu vznikají a jsou vyváženy za zcela jiných podmínek než výrobky z Číny, což bylo potvrzeno antidumpingovým šetřením předcházejícím vydání antidumpingových nařízení. Právě proto antidumpingové clo dopadá na spojovací materiál s původem v Číně, a nikoliv na spojovací materiál s původem na Tchaj-wanu. Unijní normotvůrce reguluje mezinárodní obchod se zbožím především s ohledem na obchodní politiku EU, ochranu vnitřního trhu a bezpečnost. Neřídí se při tom striktně mezinárodně právní teorií státnosti.

Veškeré celní předpisy, které byly platné a účinné v době přijetí celního prohlášení, rozlišovaly původ z Číny a původ z Tchaj-wanu, a to včetně předpisů upravujících vyplnění celních prohlášení a nařízení o antidumpingovém clu (srov. např. body 37, 88 a 89 tohoto nařízení). Článek 23 starého celního kodexu („Za zboží pocházející z určité země se považuje zboží, které bylo zcela získáno nebo vyrobeno v této zemi.“) nelze vykládat tak, že by se slovem „země“ musel vždy nutně myslet svrchovaný státní celek. Celní předpisy EU často pracují s termínem „celní území“. Domnívala-li se žalobkyně, že Tchaj-wan není zemí ve smyslu citovaného čl. 23, měla v celním prohlášení uvést kód CN, a nikoliv TW. Tvrzení žalobkyně, že celní orgány měly vyměřit antidumpingové clo i při deklaraci kódu TW, je s ohledem na výše uvedené nesprávné.

Pokud jde o splnění samotných podmínek pro prominutí cla lze podle žalovaného vycházet z judikatury vztahující se k čl. 220 odst. 2 písm. b) starého celního kodexu, zejm. rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 10. 2007, Agrover, C-173/06, či rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 30. 7. 2008, č. j. 1 Afs 27/200896, č. 1701/2008 Sb. NSS. Z této judikatury vyplývá požadavek na splnění tří kumulativních podmínek, které již zmínil celní úřad (viz výše bod 6). Byť čl. 119 odst. 1 nového celního kodexu neobsahuje výslovně požadavek na dodržení všech platných právních předpisů (3. podmínka), je tato podmínka nepochybně zahrnuta v požadavku na dobrou víru deklaranta.

Ze zmíněné judikatury dále jednoznačně plyne, že (až na restriktivně aplikované výjimky) se musí jednat o chybu v důsledku aktivního jednání celních orgánů. Žalovaný se ztotožnil s celním úřadem, že české celní orgány se svým aktivním jednáním chyby nedopustily. Kontrolované celní prohlášení totiž neobsahovalo všechny náležitosti nezbytné pro aplikaci celních předpisů. Při následné opakované kontrole po propuštění zboží byly jednoznačně ztotožněny údaje z JSD s podklady z mise OLAF o překládkách čínského zboží, čímž bylo prokázáno, že JSD obsahoval nesprávné (nepravdivé) údaje o původu zboží. Pokud žalobkyně deklarovala u zboží tchajwanský původ, celní úřady nepochybily nevyměřením antidumpingového cla již při propuštění zboží do volného oběhu. Na skutečnosti, že žalobkyně deklarovala nepravdivý údaj o původu zboží, se celní orgány nijak nepodílely. Oprávněnou důvěru osoby povinné zaplatit clo mohou vyvolat pouze chyby přičitatelné aktivnímu jednání celních orgánů.

Při propuštění zboží do volného oběhu nejsou celní orgány povinny deklarované údaje prověřovat. Je tomu tak proto, aby nebyl narušován nebo omezován mezinárodní obchod. Celní orgány nemohly v okamžiku propuštění předmětného zboží do volného oběhu nepravdivý údaj o původu zboží odhalit. Nesnadnost ověření nepreferenčního původu je zřejmá mimo jiné z praktik, které byly používány k jeho zastření, i z průběhu šetření OLAF, kdy až opakovaná mise přímo na Tchajwanu odhalila skutečný původ veškerého dotčeného zboží.

Žalovaný připustil, že za chybu celních orgánů lze výjimečně považovat i jejich pasivitu. Výše zmíněná judikatura však zdůrazňuje, že se jedná o výjimku z pravidla. V žalobkyní odkazovaném rozsudku Soudního dvora ze dne 1. 4. 1993, Hewlett Packard France, C-250/91, se jednalo o velké množství dovozů stejného zboží během dlouhého časového období, během něhož zůstaly celní orgány v nečinnosti. Krom toho, v odkazované věci byla celní prohlášení úplná a výslovně poskytovala takový popis zboží, že bylo možné bez dalšího odhalit jeho nesprávné sazební zařazení. Tento rozsudek však ve vztahu k posuzované věci není přiléhavý, neboť se jednalo o zcela jinou situaci. Nejednalo se o velké množství dovozů během dlouhého časového období, ale o dvě celní prohlášení z června a září 2012 (viz výše bod 2).

V případě první kontroly se jednalo o čtyři dovozy během pouhých dvou měsíců (červen a červenec 2012). První kontrola byla zahájena hned v následujícím roce po propuštění zboží. Mise OLAF, jejíž výsledky měl Celní úřad KHK k dispozici při první kontrole, nebyla ve vztahu k doložení původu zboží uvedeného v předmětném JSD úspěšná. Výsledek první kontroly byl založen na závěrečné zprávě OLAF č. OF/2011/0978/B1 (THOR(2014)19006 – 09/07/2014) (dále jen „závěrečná zpráva OLAF 2014“), která obsahovala soupis čísel kontejnerů a souvisejících celních prohlášení, k nimž se vztahovala. Kontejnery, k nimž se vztahoval nyní relevantní JSD, v této zprávě uvedeny nebyly. Ze zprávy bylo rovněž zřejmé, že vyšetřování zásilek kontejnerů, které ještě nebyly identifikovány, pokračuje. Z důvodu absence podkladů pro doměření cla v rámci první kontroly Celní úřad KHK doměřovací řízení zastavil.

Opakovaná kontrola byla provedena až poté, kdy OLAF dokončil misi na Tchajwanu v prosinci 2016 a zjistil původ zbývajícího spojovacího materiálu. Konkrétní a důkazně podložené informace byly ze strany OLAF doručeny tuzemským celním orgánům až v první polovině roku 2017.

Žalovaný zdůraznil, že celní orgány nemohou vyměřit clo na základě pouhého podezření, že i v jiných případech než těch, které byly doloženy, byl možná nepravdivě deklarován původ zboží, byť byly jako odesílatelé deklarovány subjekty zapojené do překládek čínského zboží. Celní orgány jsou povinny rozhodovat na základě co nejúplněji zjištěného stavu věci a ten zde až do ukončení opakované kontroly nebyl. Nelze proto tvrdit, že by celní orgány byly pasivní a z toho vyplývala jejich chyba. Jak plyne i ze zpráv OLAF, české celní orgány s OLAF spolupracovaly. Celnímu úřadu nelze klást k tíži, že nevyzval OLAF k dalšímu šetření, neboť bylo zřejmé, že OLAF v šetření pokračuje.

Žalovaný se neztotožnil ani s žalobkyniným výkladem rozsudku Soudního dvora ze dne 10. 12. 2015, Veloserviss, C-427/14. Podle žalovaného se jedná o srovnatelnou situaci. Tuzemské celní orgány sice mohly mít podezření, ale nemohly při první kontrole s jistotou vědět, že v případě nyní posuzovaného JSD se jednalo o čínský spojovací materiál. Pro takový závěr neměly žádné relevantní podklady. Obdobně i lotyšské celní orgány ve zmiňovaném rozsudku mohly mít podezření, ale teprve až na základě šetření OLAF se toto podezření stalo podloženým věděním.

Dále žalovaný poukázal na to, že k úniku antidumpingového cla došlo již v roce 2012, kdy bylo zboží propuštěno do volného oběhu na základě nepravdivých informací uvedených v JSD. Této deklaraci nepředcházela žádná chyba celních orgánů, která by žalobkyni utvrdila v tom, že deklarovala původ zboží správně nebo že nevyměření antidumpingového cla z dovezeného čínského zboží při deklaraci tchajwanského původu bylo v souladu s právními předpisy. Žádné další postupy celních orgánů po přijetí celního prohlášení již nemohly mít žádný vliv na víru žalobkyně ve správnost údajů deklarovaných již v roce 2012, a tedy ani na případnou aplikaci čl. 220 odst. 2 písm. b) starého celního kodexu v rámci doměřovacího řízení, resp. čl. 119 odst. 1 nového celního kodexu v rámci nynější řízení o prominutí cla. Jestliže se celní orgány nedopustily chyby, nemohla mít taková (neexistující) chyba vliv na legitimní očekávání deklaranta a jeho dobrou víru ve správnost vyplnění celního prohlášení v době, kdy tak učinil. Dodatečné zaúčtování cla bylo podle žalovaného zcela oprávněné, a není zde žádný důvod jej promíjet.

Žalovaný dodal, že podle rozsudku Soudního dvora ze dne 27. 6. 1991, Mecanarte, C-348/89, nemůže jít o chyby celních orgánů, pokud byly uvedeny v omyl nesprávnými informacemi uvedenými v celním prohlášení obchodníka (či jeho zástupce) a pokud povinnost platnost takových informací neměly povinnost kontrolovat ani hodnotit. Přesně tak tomu bylo v nyní posuzované věci.

Podle žalovaného se žádné chyby nedopustily ani tchajwanské celní orgány. Z podkladů, které měl k dispozici, žádné takové pochybení nevyplývá. Osvědčení původu zboží předložené spolu s celním prohlášením, které není nijak ověřitelné v rámci běžných postupů (nejde o dokument založený na mezinárodním či unijním právu), nebylo vystaveno tchajwanskými celními orgány. Subjekt označený jako „Taiwan Textile Federation“, který toto osvědčení vystavil, není celním orgánem ve smyslu čl. 119 odst. 1 nového celního kodexu. Dané osvědčení není ani důkazem preferenčního původu, na který by se vztahoval odstavec 3 téhož ustanovení. U nepreferenčního původu se obvykle doložení původu nevyžaduje (až na výjimky v čl. 26 starého celního kodexu). Celní orgány by s nejvyšší pravděpodobností akceptovaly deklarovaný tchajwanský původ dovezeného zboží i bez tohoto osvědčení. Lze se domnívat, že vystavení tohoto osvědčení mělo zakrýt skutečný původ zboží tím, že tuzemské celní orgány přesvědčí a doloží tchajwanský původ. Až do doby, kdy celní orgány obdržely výsledky mise OLAF z prosince 2016, však tuzemské celní orgány neměly k dispozici jediný podklad, kterým by bylo možné zpochybnit a vyvrátit pravdivost údajů uvedených v tomto osvědčení a souvisejícím celním prohlášení.

Skutečnost, že tchajwanské orgány vycházely z počítačové evidence dovozů a vývozů, automaticky neznamená, že konkrétní zásilku dopravenou do EU je možné okamžitě a bez problémů identifikovat s ohledem na množství dat a zvláště tehdy, pokud je deklarována tak, že její směrování neodpovídá realitě (vývoz do EU byl tchajwanským orgánům deklarován jako vývoz do Singapuru).

Vzhledem k tomu, že nebyla splněna již první podmínka čl. 119 odst. 1 nového celního kodexu (existence chyby celních orgánů) nebylo třeba již zkoumat splnění podmínky druhé (nelze totiž zkoumat zjistitelnost neexistující chyby).

Žalovaný dodal, že nařízení o antidumpingovém clu vstoupilo v platnost již v roce 2009, obezřetný a pečlivý hospodářský subjekt jej tedy musel zaregistrovat. Pokud žalobkyně tvrdí, že Tchaj-wan je součástí Číny, pak si měla být vědoma povinnosti výběru antidumpingového cla. Pokud svá současná tvrzení považuje za pravdivá a svůj postup označuje za legitimní a v dobré víře, měla v celním prohlášení deklarovat původ zboží kódem CN. Byla to však ona, nikoliv celní orgány, kdo se dopustil chyby. Nelze tvrdit, že údaj o tchajwanském původu žalobkyně vyplnila na základě předchozího jednání celních orgánů.

Dále se žalovaný na základě čl. 121 odst. 2 nového celního kodexu zabýval z úřední povinnosti tím, zda není splněn některý jiný důvod pro prominutí nebo vrácení cla. Takový důvod však neshledal.

V žalobě žalobkyně úvodem poukázala na rozsudek Soudního dvora ze dne 9. 3. 2006, Beemsterboer, C-293/04, podle kterého je čl. 220 odst. 2 písm. b) starého celního kodexu hmotněprávním ustanovením. Vzhledem k nejistotě, zda měla žalobkyně podat žádost o prominutí cla podle zmíněného článku nebo podle čl. 119 nového celního kodexu, učinila tak paralelně jak v řízení o odvolání proti platebnímu výměru, tak v nyní posuzované věci.

I pro výklad čl. 119 odst. 1 nového celního kodexu je podle žalobkyně využitelná judikatura vztahující se k čl. 220 odst. 2 písm. b) starého celního kodexu. Žalobkyně v této souvislosti obsáhle citovala z rozsudku NSS ze dne 26. 2. 2015, č. j. 6 Afs 132/2014-30, a již výše zmíněného rozsudku č. j. 1 Afs 27/200896.

Podle žalobkyně se celní orgány dopustily chyby spočívající v jejich aktivním jednání při propuštění zboží do volného oběhu tím, že již v roce 2012 muselo být Celnímu úřadu KHK známo, že Tchajwan je součástí Číny. Žalobkyně setrvala na své argumentaci uplatněné již v odvolání, podle níž je rozhodné postavení Tchaj-wanu z hlediska mezinárodního práva veřejného. Je proto třeba zohlednit základní předpoklady státnosti podle dohody z Montevidea z roku 1933, uznání jinými státy a samotný postoj Tchaj-wanu. I státy EU, včetně ČR, považují Tchaj-wan z diplomatického hlediska za součást území Číny. Koncepci „jedné Číny“ uznalo i OSN ve svých rezolucích.

Nový celní kodex v čl. 60 rozlišuje mezi zemí a územím („Zboží zcela získané v jediné zemi nebo na jediném území se považuje za zboží pocházející z této země nebo z tohoto území.“). Článek 23 starého celního kodexu, který byl účinný v době dovozu zboží, takové rozlišení neobsahoval a hovořil pouze o „zemi“, kterou je podle žalobkyně třeba chápat jako synonymum pro „stát“. Nařízení o klasifikaci zemí, na které odkazoval žalovaný, neurčovala mezinárodně právní postavení zemí, ale pouze klasifikaci zemí a území pro statistiku obchodu EU a statistiku obchodu mezi členskými státy. Uvedené nařízení označuje Tchaj-wan za „samostatné celní území“, což potvrzuje, že jej nepovažuje za samostatný stát. Obdobně ani skutečnost, že je Tchaj-wan od 1. 1. 2002 členem Světové obchodní organice (WTO) jako „samostatné celní území“, nebylo možné s ohledem na čl. 23 starého celního kodexu považovat dotčené zboží za zboží s původem na Tchaj-wanu. Žalobkyně proto trvá na tom, že celní orgány měly již v roce 2012 posoudit dotčené zboží jako zboží s původem v Číně a měly bez ohledu na deklarovaný tchajwanský původ již tehdy uplatnit antidumpingové clo.

Clo tedy nebylo správně vyměřeno v důsledku aktivního jednání správce cla. K chybě v důsledku aktivního jednání celních orgánu může dojít i nesprávným výkladem nebo nesprávným použitím právních předpisů (viz rozsudek Soudního dvora Mecanarte, bod 21). Žalobkyně v této souvislosti navrhuje provedení důkazu důvodovou zprávou k novému celnímu kodexu, která by ozřejmila rozšíření terminologie „země“ na „území“.

Ve vztahu k výše popsané chybě celních orgánů žalobkyně doplňuje, že byla splněna i další podmínka pro prominutí cla – žalobkyně není profesionálem v oblasti celního řízení, a proto nemohla tuto chybu žádným způsobem zjistit. Spoléhala na správnost údajů vyplněných v JSD přímými i nepřímými zástupci. Spoléhala také na to, že pokud v JSD deklarovala původ zboží kódem TW, celní orgány posoudí s ohledem na čl. 23 starého celního kodexu a mezinárodní právo, zda se jedná o původ z Tchaj-wanu nebo Číny. Žalobkyně se s ohledem na složitost dané otázky domnívá, že jí svědčí dobrá víra. Třetí podmínku již čl. 119 odst. 1 nového celního kodexu nestanoví. I pro případ, že by ale byla stále relevantní, má ji žalobkyně za splněnou, neboť poskytla celním orgánům všechny nezbytné informace stanovené právními předpisy pro dovoz zboží. Žalobkyně byla v dobré víře v osvědčení o prostém původu zboží, které vystavila Tchajwanská textilní federace. Pokud na základě něj vyplnila kód TW, nelze takový postup považovat za rozporný s právními předpisy.

Dále žalobkyně tvrdí, že došlo k chybě z důvodu pasivního jednání celních orgánů, a to (1) k chybě v období 2011-2012 před propuštěním zboží do volného oběhu a (2) k chybě v období od 7. 8. 2013 do 20. 3. 2015 během první kontroly.

K prvnímu období žalobkyně uvádí, že ze závěrečné zprávy OLAF 2014 vyplývá, že OLAF měl již na podzim roku 2011 podezření, že spojovací materiál čínského původu je odesílán přes Tchajwan, čímž zřejmě dochází k obcházení antidumpingového cla. Členské země byly o tomto podezření informovány na schůzkách konaných dne 29. a 30. 11. 2011 a dne 14. 3. 2012 a sdělením AM 2012/010 ze dne 27. 6. 2012. Ze zprávy je rovněž zřejmé, že již v roce 2011 byla OLAF a členským zemím známa jména tchajwanských vývozců, kteří údajně participovali na reexportu spojovacího materiálu z Číny přes Tchaj-wan. Česká celní správa tedy měla informaci o podezření a jména vývozu a názvy zemí, jichž se dané dovozy týkaly. Podle žalobkyně lze spatřovat pasivitu celních orgánů ve vztahu k dovozům spojovacího materiálu z Tchaj-wanu, neboť mohly ve spolupráci s OLAF provést ověření celních prohlášení již při dovozu první zásilky, tj. JSD č. 12CZ1773001D8LGPI4, na základě níž bylo zboží propuštěno do volného oběhu dne 7. 6. 2012 (žalobkyně dále připojila tabulku, z níž vyplývá, že ve vztahu ke zmíněnému JSD bylo clo doměřeno při první kontrole, zatímco ve vztahu k nyní posuzovanému JSD až při opakované kontrole). Podle žalobkyně je mezi popsanou chybou a nezaúčtováním cla příčinná souvislost.

Podle žalobkyně tak došlo k chybě v důsledku pasivního jednání celních orgánů ve smyslu rozsudku Soudního dvora Hewlett Packard France. Vzhledem k tomu, že celní orgány byly o reexportu z Číny předem informovány, nebylo nutné, aby se jednalo o velké množství dovozů během dlouhého časového období. Žalobkyně je přesvědčena, že JSD obsahoval všechny nezbytné náležitosti pro aplikaci celních předpisů.

Popsanou chybu celních orgánů nemohla žalobkyně žádným způsobem zjistit, neboť nemá k dispozici informace z interní komunikace s OLAF. Byla proto v dobré víře, že u dovozu spojovacího materiálu nebyly ze strany celních orgánů žádné pochybnosti. Dobré víry by se žalobkyně nemohla dovolávat pouze tehdy, pokud by ji celní orgány na podezření OLAF upozornily. Žalobkyně vznikla teprve dne 9. 3. 2012 a neměla s dovozem žádné zkušenosti. Ohledně původu zboží pak disponovala osvědčením o prostém původu, u něhož není právní úprava tak přísná jako u preferenčního původu.

K druhému období, během nějž mělo dojít k chybě celních orgánů, žalobkyně uvádí, že pasivita celních orgánů nastala i během první kontroly, která byla zahájena dne 7. 8. 2013 a byla ukončena dne 20. 3. 2015. Během této kontroly správce cla zkontroloval i JSD, který je rozhodný pro nyní posuzovanou věc.

V této souvislosti žalobkyně nejprve poukázala na závěr žalovaného vyjádřený v rozhodnutí ze dne 12. 2. 2019 o odvolání proti dodatečným platebním výměrům, podle kterého čl. 48 nového celního kodexu ani čl. 78 starého celního kodexu nezamezují opakování následných kontrol. Žalobkyně nicméně výslovně uvedla, že v této žalobě nebrojí proti tomu, že nemohla být zahájena opakovaná kontrola (tuto námitku uplatnila v řízení týkajícím se dodatečných platebních výměrů), ale poukazuje na pasivitu celních orgánů a možnost dovolávat se legitimního očekávání a dobré víry. Tato pasivita má však stejný základ (průběh první kontroly) jako argumenty, jimiž v jiném řízení zpochybňovala splnění podmínek pro opakování kontroly. Jinými slovy, pokud byla zahájena opakovaná kontrola (nezákonně), pak se v důsledku chyby celních orgánů dovolává žalobkyně dobré víry.

Předmětem první kontroly bylo 18 JSD, u nichž bylo prověřováno sazební zařazení zboží, původ zboží a celní hodnota. Dne 20. 3. 2015 bylo zastaveno doměřovací řízení ve vztahu k nyní posuzovanému JSD a JSD uvedenému výše v bodu 2, neboť u těchto celních prohlášení „nebylo shledáno žádné pochybení v deklarovaných údajích“. Clo však bylo doměřeno ve vztahu k jiným čtyřem JSD, přičemž jako důkaz byly použity zprávy OLAF: zpráva z mise č. 1 (která proběhla od 24. 9. 2013 do 3. 10. 2013), zpráva z mise č. 2 (která proběhla od 17. 5. 2014 do 24. 5. 2014) a závěrečná zpráva.

Žalobkyně v této souvislosti opakuje poznatky ze závěrečné zprávy OLAF uvedené již výše v bodu 37. Již před uskutečněním mise OLAF požádal členské státy, aby poskytly údaje o dovozech týkajících se 21 tchajwanských společností. ČR tak učinila dne 1. 10. 2012. V srpnu 2013 zaslal OLAF e-mailem tabulku s čísly kontejnerů, názvy odesílatele a přepravce na tchajwanské Celní vyšetřovací oddělení. Z 2 600 kontejnerů označených členskými státy EU tchajwanské Generální ředitelství cel identifikovalo 1 100 kontejnerů, které byly do EU vyvezeny z Tchaj-wanu 34 společnostmi (808 zásilek). Z těchto 1 100 kontejnerů bylo 143 přepraveno z Číny, přičemž dovozy uskutečnilo 8 logistických společností, mezi něž patřily Fortune Rainbow Co Ltd, TR Logistic Co Ltd a J. Shine International Logistic Co Ltd. Zpráva z mise č. 1 uzavírá, že „zbývající kontejnery nebyly ještě identifikovány, šetření ještě probíhá“.

V rámci mise č. 2 OLAF požadoval informace o dalších 1 800 kontejnerech vyvezených z Číny, u nichž bylo podezření, že byly přeloženy před dovozem do EU. Po dokončení mise zaslaly tchajwanské celní orgány OLAF dopis, v němž uvedly, že na Tchaj-wan bylo dovezeno 226 zásilek z Číny, které byly následně vyvezeny do 18 členských států EU. Do ČR mělo být dovezeno 42 zásilek. Zpráva z mise č. 2 uzavírá, že „vyšetřování [tchajwanských celních orgánů] dalších přeložených kontejnerů nadále probíhá“.

Ve zprávách z mise č. 1 a č. 2 se dále uvádí, že některé společnosti mají téhož řídícího pracovníka a shodné adresy, proto byly členské státy požádány, aby identifikovaly zásilky od společností Shiau Young Industry Co Ltd, Pen Hong Wang Industry Co Ltd a Penghomg Wan Fasteners Co Ltd). Ze závěrečné zprávy pak vyplývá, že tchajwanské celní orgány dodatečně prověřovaly žádosti některých členských států (konkrétně Estonska a Irska) a OLAF (žalobkyně v této souvislosti výslovně zmiňuje žádost OLAF týkající se kontejnerů dovezených do ČR pro společnost Metalvis s. r. o.). Závěrečná zpráva konstatuje, že „skutečný původ celé řady dalších zásilek ještě musí být zjištěn. OLAF očekává od odboru celního pátrání další informace týkající se těchto zásilek.“

S ohledem na výše uvedené žalobkyně spatřuje pochybení Celního úřadu KHK během první kontroly v tom, že měl na základě závěrečné zprávy k dispozici informace, které žalobkyně popsala výše. Zároveň byly členské státy požádány, aby identifikovaly zásilky od zmíněných podezřelých společností. Jedna z těchto společností, Penghomg Wan Fasteners Co Ltd, byla uvedena jako vývozce v JSD, který je relevantní pro nyní posuzovanou věc. Celní úřad se tedy prokazatelně dozvěděl, že zboží, u kterého byla tato společnost uvedena jako vývozce, je předmětem pochybností OLAF a může být čínského původu.

Závěrečnou zprávu OLAF měl žalovaný k dispozici již 26. 1. 2015 (jak vyplývá ze spisového přehledu). První kontrola po propuštění zboží byla ukončena až dne 20. 3. 2015. Správce cla se tedy mohl obrátit na žalovaného, který by ve spolupráci s OLAF vyžádal další informace od tchajwanských celních orgánů. Tato možnost byla reálná, jak dokládají žádosti Estonska či Irska. Jak vyplývá ze závěrečné zprávy, tchajwanské celní orgány dokázaly operativně odpovědět prostřednictvím e-mailu do 4 až 6 týdnů. Správci cla tak nic nebránilo získat důkazy již během první kontroly. Nebýt této pasivity, bylo by clo doměřeno již během první kontroly.

K argumentu žalovaného, že ve zprávě z mise č. 1 nebyly uvedeny kontejnery, kterých se týká nyní posuzovaná věc, žalobkyně uvádí, že celní orgány členských států a OLAF jsou povinny mezi sebou úzce spolupracovat a poskytovat si veškeré informace [viz nařízení Rady (ES) č. 515/97 o vzájemné pomoci mezi správními orgány členských států a jejich spolupráci s Komisí k zajištění řádného používání celních a zemědělských předpisů]. Celní orgány proto měly sdělit OLAF informace týkající se společnosti Penghomg Wan Fasteners Co Ltd jednak proto, že věděly o podezření OLAF na čínský původ u zboží s deklarovaným tchajwanským původem na základě sdělení ze dne 18. 7. 2012, a také proto, že OLAF vyzval v závěrečné zprávě členské státy ke sdělení informací mimo jiné ve vztahu k této společnosti. Správci cla nic nebránilo, aby se ve vztahu k předmětné zásilce obrátil na OLAF. Z tohoto důvodu nelze zprávu z šetření OLAF č. OF/2015/202/B1, OF/2015/1332, s přílohou tabulky v programu Excel považovat za nový důkaz, který nemohl být bez zavinění správce cla uplatněn již při první kontrole.

Podle žalobkyně nemůže obstát argument, že informace k dotčenému JSD tchajwanské celní orgány nepředaly OLAF před ukončením první kontroly. Ve zprávě z mise č. 3 (2017) se uvádí, že vstupy do svobodných celních pásem i výstupy z nich jsou evidovány v počítačovém systému, přičemž každá zásilka je deklarována s použitím formuláře č. 5 a propojena s formulářem č. 1. Z tabulky, která zahrnuje i zásilku posuzovanou v nynějším řízení, vyplývá, že byla z Číny dovezena v celním režimu F1 (dovoz ze svobodného pásma) a vyvezena z Tchaj-wanu v celním režimu F5. Je tedy zřejmé, že tchajwanské celní orgány měly informace týkající se dotčené zásilky v počítačovém systému, a je tedy neobhajitelné, že by OLAF nemohl získat informace o této zásilce již v průběhu první kontroly, neboť počítačové zpracování dat umožňuje téměř okamžité vyhledání.

Popsanou chybu spočívající v pasivitě celních orgánů nemohla žalobkyně zjistit, neboť nemá přístup ke komunikaci OLAF a českých celních orgánů. Žalobkyně se proto oprávněně domnívala, že pokud došlo k ukončení první kontroly, měl správce cla dostatek informací získaných v součinnosti s OLAF a tchajwanskými celními orgány. Žalobkyně přitom byla v dobré víře ve správnost uvedení země původu Tchaj-wan.

Dále se žalobkyně vyjádřila k dopadům rozsudku Soudního dvora Veloserviss, jímž argumentoval žalovaný. Podle žalobkyně však není pro posuzovanou věc použitelný. Ve zmíněném rozsudku lotyšské celní orgány doměřily clo na základě opakované kontroly, přičemž na základě zprávy OLAF zjistily, že osvědčení o původu zboží nebyla pravdivá. Tuto informaci ovšem lotyšské orgány zjistily až po ukončení první kontroly. V tom žalobkyně spatřuje zásadní odlišnost od nyní posuzované věci, neboť české celní orgány měly informaci, že zboží může být čínského původu již v roce 2012 před propuštěním do volného oběhu. Dále byly v průběhu první celní kontroly vyzvány, aby identifikovaly zásilky od podezřelých společností, mimo jiné vývozce deklarovaného na nyní posuzovaném JSD.

Námitky vůči argumentům žalovaného žalobkyně uvedla v samostatné části D žaloby.

Předně je podle žalobkyně třeba vyjasnit některé pojmy. Vyjádřila přesvědčení, že aby se mohlo jednat o chybný údaj, musí být nejdříve daný údaj považován v celní deklaraci za správný a teprve dodatečně se ukáže, že byl chybný, přičemž za tuto chybu odpovídá celní orgán v důsledku svého aktivního nebo pasivního jednání, které k chybě vedlo. Není proto možné tvrdit, že nějaký údaj musí být správný již v okamžiku uvedení v celním prohlášení. Taková situace by vylučovala, aby mohlo k chybě dojít. Pojem chyby přitom může vzniknout jakoukoliv činností celních orgánů (viz rozsudek Soudního dvora Mecanarte, bod 21), tedy v důsledku chybného osvědčení o preferenčním původu, chybného sazebního zařazení či v důsledku jednání celních orgánů během původní kontroly (viz rozsudek Soudního dvora Veloserviss, bod 39, nebo rozsudek ze dne 19. 10. 2000, Hans Sommer, C-15/99, bod 40). Podle žalobkyně se tedy o chybu v celním prohlášením jedná jak tehdy, pokud je chybný údaj uveden do celního prohlášení v důsledku jednání celních orgánů, tak tehdy, kdy je v celním prohlášení uveden chybný údaj, ale nastala nějaká jiná chyba celních orgánů, v důsledku které došlo k nesprávnému odvedení cla.

Příslušným orgánem je pak třeba podle žalobkyně rozumět každý orgán, který v rámci svých pravomocí předkládá informace týkající se vymáhání cla, a který tak může způsobit legitimní očekávání osoby povinné zaplatit clo. To platí zejména pro celní orgány vyvážejícího státu.

Žalovaný tvrdí, že původ zboží deklarovaný v celním prohlášení nebyl „ověřován“, a proto se nemohlo jednat o chybu celních orgánů. U posouzení, zda je zboží původem z Tchaj-wanu nebo z Číny není třeba nic ověřovat s ohledem na čl. 23 starého celního kodexu, který je třeba vztáhnout k „zemi“, a nikoliv „celnímu území“. Zároveň celní úřad musel vědět, že zboží čínského původu bylo překládáno na Tchaj-wanu. Pokud byl v celním prohlášení uveden kód TW, celní úřad se s ním automaticky seznámil. Nelze tvrdit, že se pracovník celního úřadu do oddílu 34a celního prohlášení nepodíval, a tudíž jej nemohl ověřit. I pokud by tomu tak bylo, měla by platit fikce, že se JSD dostal do dispoziční sféry celního úřadu i s údajem TW. Žalobkyně má za to, že kód TW byl celním úřadem ověřován z hlediska právního, nikoliv skutkového.

V případě pasivity celních orgánů se pak pojem „ověřování“ neuplatní, neboť pochybení spočívá naopak v nečinnosti. Jinými slovy, podmínka ověřování údajů není v případě pasivního jednání pro posouzení chyby celních orgánů relevantní. V této souvislosti žalobkyně odkázala na rozsudek Soudního dvora ze dne 22. 10. 1987, Foto-Frost, 341/85.

V případě aktivního jednání údaje v celním prohlášení mohou, ale nemusí být prověřovány. Aktivní jednání spočívá v tom, že celní orgány vydají osvědčení o preferenčním původu nebo informaci k sazebnímu zařazení zboží a deklarant tyto údaje převezme. Pokud se později ukáže, že tento údaj vyplývající z dřívější aktivní činnosti celních orgánů byl nesprávný, jedná se o chybu celních orgánů. Nezáleží přitom na tom, zda byl tento údaj v okamžiku propuštění zboží do volného oběhu ověřován.

Podmínka, že nebyly údaje uvedené v celním prohlášení ověřovány, je relevantní pouze v případě absence chyby vyplývající z aktivního či pasivního jednání celních orgánů. Jinými slovy, podmínka ověřování slouží k tomu, aby nebyl jakýkoliv údaj uvedený deklarantem považován za chybu celních orgánů, pokud této chybě (nesprávnému údaji) nepředcházelo aktivní či pasivní jednání celních orgánů.

Dále se žalobkyně vyjádřila k podmínce, podle níž „celní prohlášení musí obsahovat všechny faktické jednotlivosti nezbytné pro aplikaci relevantních norem, takže jakákoliv následná kontrola ze strany celních orgánů již nemohla najít jakákoliv nová fakta“ (rozsudek Foto-Frost, bod 24). Tuto podmínku čl. 119 nového celního kodexu neobsahuje. Soudní dvůr v citovaném rozsudku reagoval na specifickou situaci. Pokud by měl být tento výklad zobecněn, pak by to znamenalo, že by v celních prohlášeních musely být uvedeny jen správné údaje, pak by ale chyba celních orgánů nemohla nikdy nastat, s výjimkou případů, kdy byl uveden údaj vycházející z jednání celních orgánů (např. celní orgán provedl chybné zařazení zboží, které dovozce převzal). Podle žalobkyně to ale nevylučuje situace, kdy je v celním prohlášení uveden chybný údaj, ale nastala nějaká jiná chyba celních orgánů, v důsledku které došlo k nesprávnému odvedení cla (např. celní orgány nezastavily dovozy z Tchajwanu, přestože měly informace o překládkách čínského zboží na Tchaj-wanu). Podle žalobkyně judikatura NSS uvádí odkazy na rozsudek Foto-Frost nad rámec smyslu čl. 220 odst. 2 písm. b) starého celního kodexu, resp. čl. 119 odst. 1 nového celního kodexu. Citovanou větu nelze podle žalobkyně chápat jako obecný závěr ani jako novou podmínku pro aplikaci zmíněných ustanovení.

S ohledem na bod 19 rozsudku Hewlett Packard France není podle žalobkyně podmínka uvedená v předchozím odstavci relevantní v případě pasivního jednání celních orgánů. Podle žalobkyně není relevantní ani v případě aktivního jednání celních orgánů, neboť jak k výkladu chyby celních orgánů uvedla generální advokátka v bodu 33 stanoviska k věci Agrover, jedná se o situaci, kdy „orgány přijmou první rozhodnutí o výši cla, poté změní názor a domnívají se, že výše cla byla špatně posouzena“. To znamená, že v celním prohlášení je uveden nějaký údaj, který celní orgány nejprve považují za správný, ale později se ukáže, že byl nesprávný, přičemž na nesprávnosti se podílí aktivním jednáním celní orgán. Výše citovanou podmínku rozsudku Foto-Frost je proto podle žalobkyně třeba vnímat jako reakci na specifickou situaci, kdy se celní orgány dopustily omylu při použití protokolu o německém vnitřním obchodě. Podle žalobkyně Soudní dvůr myslel citovanou podmínku tak, aby v celním prohlášení nechyběly nějaké další údaje kromě toho údaje, který byl původně uveden jako správný, ale později se ukázal jako chybný.

Žalobkyně při uvedení kódu TW v JSD vycházela z nařízení o klasifikaci zemí. Domnívá se proto, že tento údaj byl v okamžiku vyplnění JSD správný, neboť na jeho uvedení se celní orgány podílely svou pasivitou i aktivním jednáním, jak již žalobkyně popsala výše. Rozsudek Soudního dvora Mecanarte, podle kterého nemůže jít o chybu celních orgánů, byly-li uvedeny v omyl nesprávnými informacemi uvedenými v celním prohlášení, řeší podle žalobkyně zcela jinou situaci. V odkazované věci vycházely portugalské celní orgány z certifikátu, který se následně ukázal být neplatný na základě informace německých celních orgánů. V nyní posuzované věci ale celní orgány nebyly uvedeny v omyl nesprávnými informacemi v JSD, neboť žalobkyně uvedla kód TW v JSD v souladu s nařízením o klasifikaci zemí. Žalobkyně se legitimně domnívala, že její postup je správný.

Uvedený údaj byl v okamžiku jeho uvedení podle žalobkyně správný. Celní orgány totiž disponovaly v daný okamžik informacemi o podezření na překládky čínského spojovacího materiálu na Tchaj-wanu, přesto nehodlaly prověřovat jeho původ. Mohly přitom provést ověření již při dovozu první zásilky dne 7. 6. 2012, žalobkyně by další kontejnery pak neproclívala. Dále byly celní orgány pasivní i během první kontroly. Po jejím skončení a zastavení řízení založily u žalobkyně legitimní očekávání. Žalovaný se mýlí, pokud tvrdí, že až misí OLAF č. 3 a při opakované kontrole dodatečně zjistil chybný původ zboží. Pro chybu spočívající v pasivitě není nutné splnit podmínku, že byly údaje ověřovány. Celní orgány také měly vědět, že Tchajwan je součástí Číny, správce cla se tedy podílel na tom, že údaj TW v kolonce 34a předmětného JSD byl v daný okamžik správný, neboť tuto povinnost vyžadovalo nařízení o klasifikaci zemí. Celní orgány kvůli nesprávnému výkladu předpisů zapříčinily, že údaj TW byl původně správný a teprve následně se ukázal jako chybný. Na tom nic nemění skutečnost, že celní prohlášení nebyla v době propuštění do volného oběhu prověřována, protože právní skutečnosti se neověřují. Skutečnost, že je Tchaj-wan součástí Číny, nebylo třeba ověřovat, to měl správce cla znát z úřední činnosti.

Z výše uvedených důvodů též žalobkyně nesouhlasí s tvrzením, že v okamžiku propuštění zboží do volného oběhu nemohly celní orgány nepravdivě deklarovaný původ zboží odhalit.

K tvrzení žalovaného, že v závěrečné zprávě OLAF z misí č. 1 a č. 2 nebyly uvedeny kontejnery související s nyní posuzovaným JSD, žalobkyně uvádí, že to byl správce cla, kdo svou pasivitou i aktivním jednáním přivodil nesprávnost údajů v celním prohlášení. Neuvedení dotčených kontejnerů v závěrečné zprávě pak bylo způsobeno tím, že celní orgány v průběhu první kontroly nepožádaly OLAF o poskytnutí údajů ke shora uvedené společnosti (vývozci).

Podle žalobkyně je nesprávný i názor žalovaného, podle kterého celním deklaracím žalobkyně nepředcházela žádná chyba celních orgánů a případné následné události a postupy již neměly vliv na dobrou víru žalobkyně. Tento názor je podle žalobkyně v rozporu s rozsudkem Soudního dvora Hans Sommer, podle kterého celní orgány musí upustit od dodatečného vybrání cla při druhé kontrole, pokud při první kontrole nevznesly námitku proti nezahrnutí paušálních výdajů do celní hodnoty (body 13 a 40). Celní orgány jsou tedy povinny přihlížet k chybám, které učinily při první kontrole.

Dále žalobkyně nesouhlasí s tvrzením žalovaného, podle kterého celní orgány nemohou doměřit clo na základě pouhého podezření. Celní orgány jsou podle ní povinny zabývat se i podezřením z možného celního úniku, a za tímto účelem provádět kontroly (viz čl. 13 starého celního kodexu), příp. mohou požádat o složení jistoty (čl. 190 starého celního kodexu). Tato činnost by byla pro žalobkyni významným signálem.

V doplnění žaloby dne 23. 4. 2019 (ještě v zachované žalobní lhůtě; pondělí 22. 4. 2019 byl státní svátek) žalobkyně poukázala na to, že žalovaný přezkoumal i další důvody pro případné prominutí cla, i když nebyly uvedeny v žádosti. Tento postup předvídá čl. 121 odst. 2 nového celního kodexu. Podle žalobkyně však žalovaný nevzal v úvahu všechny faktické údaje a relevantní okolnosti. Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že při rozhodování o prominutí cla musí celní orgán přihlížet též k chování celních orgánů nebo orgánů EU. Podle čl. 239 starého celního kodexu bylo možné prominout clo, pokud z okolností daného případu vyplývá, že osoba povinná zaplatit clo se ve srovnání s jinými ekonomickými subjekty vykonávajícími tutéž činnost nachází ve výjimečné situaci a že by v případě, že by tyto okolnosti nenastaly, neutrpěla škodu spojenou s dodatečným zaúčtováním cla. Žalobkyně se domnívá, že zvláštní okolnosti jsou v posuzované věci dány pasivním jednáním celních orgánů, jak jej popsala již v žalobě. Komise měla prostřednictvím OLAF lépe spolupracovat s celními orgány členských států již v letech

Žalovaný ve vyjádření poukázal na to, že podstatná část žaloby se překrývá s odvolacími důvody a pouze v závěru je doplněna o reakci na rozhodnutí žalovaného. Z tohoto důvodu žalovaný především plně odkázal na napadené rozhodnutí. K žalobě dále dodal, že v odůvodnění důvodové zprávy k novému celnímu kodexu nenalezl nic, co by podporovalo žalobkynin výklad termínu „země“ jako svrchovaného státu. Celní předpisy účinné před 1. 5. 2016 používaly tento termín obecně, tedy i pro celní území, kromě Tchaj-wanu i např. pro Macao nebo Palestinu.

Dále žalovaný setrval na stanovisku, které již k tvrzené chybě celních orgánů zaujal v napadeném rozhodnutí. Žalovaný nesdílí žalobkynin názor, podle kterého není na posuzovanou věc použitelný rozsudek Veloserviss. V obou případech se jednalo o obdobnou situaci, kdy bylo clo doměřeno na základě opakované kontroly a na základě šetření OLAF. Tvrzení, že české celní orgány měly informaci, že dotčené zboží může být čínského původu, je vykonstruované a zkreslené. Celní řízení je založeno na dispoziční zásadě a celní orgány nejsou oprávněny zasahovat do vůle osob dovézt konkrétní zboží, byť je riziko podvodu vysoké. Obezřetný subjekt jednající v dobré víře si je případného rizika vědom a přinejmenším si prověří svého dodavatele. Antidumpingové řízení bylo v případě čínského spojovacího materiálu zahájeno již dne 9. 11. 2007 a samotné nařízení o antidumpingovém clu vstoupilo v platnost dne 1. 2. 2009. Pokud se žalobkyně rozhodla dovážet spojovací materiál z Tchaj-wanu, který, jak sama uvádí, považuje za součást Číny, měla (pokud jednala v dobré víře) vědět, že čínský spojovací materiál podléhá antidumpingovému clu.

Celní orgány nebyly oprávněny bránit jí v dovozu a nebyly povinny ověřovat podaná celní prohlášení či ji upozorňovat na riziko antidumpingového cla. Krom toho, ne všechno zboží dovezené z Tchajwanu je čínského původu. Celní orgány nemohou automaticky považovat veškerý spojovací materiál dovezený z jihovýchodní Asie (kromě Tchaj-wanu docházelo k obdobné situaci v Malajsii) za čínský a bez řádných důkazů vybírat antidumpingové clo. Takový postup by byl nezákonný. Propuštěním dotčeného zboží do volného oběhu celní orgány nijak nepochybily, přestože jim bylo známo, že OLAF provádí šetření na Tchaj-wanu.

S OLAF komunikuje specializované pracoviště žalovaného a nepochybně plní jeho požadavky, včetně identifikace zásilek od vybraných vývozců. To však neznamená, že by tím přešla odpovědnost za žalobkyní deklarované údaje na celní orgány. Šetřením v rámci prvních misí OLAF byly získány podklady pro doměření antidumpingových cel pouze v některých případech. V případě dotčeného JSD podklady tehdy získány nebyly. Clo nemohlo být po první kontrole doměřeno na základě pouhých domněnek a podezření. Teprve na základě uskutečnění poslední mise OLAF na Tchaj-wanu, při níž byly prověřovány zásilky, které měly být dopraveny z Tchajwanu do Singapuru, avšak ve skutečnosti byly dopraveny do EU, získal Celní úřad KHK důkazy o čínském původu zboží propuštěného do volného oběhu na základě předmětného JSD. Podle žalovaného proto k žádnému pochybení celních orgánů nedošlo. Jestliže tu nebyla chyba celních orgánů, nelze doměřené clo prominout ani vrátit.

Tvrzení žalobkyně, že se na uvedení údaje TW v kolonce 34a JSD podílely celní orgány je nepravdivé a zavádějící. Celní prohlášení vyplňuje deklarant na základě své vůle. Tento údaj byl od počátku chybný (nepravdivý) a na této skutečnosti se od podání celního prohlášení dosud nic nezměnilo. V JSD tedy chyběl údaj o skutečném původu zboží. Pokud by se mělo jednat o chybu celních orgánů spočívající v aktivním jednání, muselo by se jednat např. o situaci, že by celní úřad po ověření deklarovaných údajů zjistil čínský původ dovezeného zboží, a přesto by nevyměřil antidumpingové clo. Jiným příkladem by mohla být situace, kdy by čínský původ byl zjistitelný z obchodní faktury nebo osvědčení o čínském původu. Chybou by mohla být i situace, pokud by celní úřad již při první kontrole zjistil čínský původ, a přesto řízení zastavil. Takových či obdobných chyb se však celní orgány nedopustily.

Žalobkyní zmiňovaný rozsudek Foto-Frost vychází z předpisů platných v roce 1979, přesto je použitelný i v současnosti. Rozdílem oproti nyní posuzované věci však je, že v odkazovaném případě celní prohlášení obsahovalo všechny údaje nutné k uplatnění příslušných právních předpisů a tyto údaje byly správné. Za těchto podmínek skutečně nemohla kontrola po propuštění zboží odhalit žádné nové skutečnosti. K takové situaci však v nyní posuzované věci nedošlo. Žalobkyně vyplnila celní prohlášení chybně a celní úřad jej neověřoval, přičemž povinnost kontroly v daném okamžiku neměl. Z předložených dokladů přitom nebyl skutečný původ zjistitelný. Na věc je použitelný i rozsudek Mecanarte, neboť i české celní orgány byly uvedeny v omyl nesprávnými údaji uvedenými žalobkyní. Žalobkyně uvedením kódu TW nepostupovala v souladu s nařízením o klasifikaci zemí, jak tvrdí, protože dovezené zboží nemělo ve skutečnosti původ na Tchaj-wanu.

Celní orgány mají pravomoc konkludentně akceptovat údaje uvedené v celním prohlášení a propustit zboží do volného oběhu (čl. 71 odst. 2 starého celního kodexu). Skutečnost, že takto akceptovaný údaj je později odhalen jako chybný, je běžnou praxí při celních kontrolách po propuštění zboží. Celní orgány sice disponují pravomocí provádět prověřování zásilek při dovozu zboží, ale ověřování celních prohlášení není jejich povinností. Právě naopak, celní orgán mají provádět kontroly na co nejnižší úrovni, aby se nezpomaloval zahraniční obchod. V době propuštění zboží do volného oběhu bylo šetření OLAF teprve na počátku. Prověření zásilek, které měly být vyvezeny z Tchaj-wanu do Singapuru, ale ve skutečnosti byly vyvezeny do EU (jako tomu bylo u zásilky, k níž se vztahuje dotčená JSD), bylo ze strany OLAF realizováno až po ukončení první kontroly po propuštění zboží. Původně tyto zásilky nebyly párovány a porovnávány se zásilkami dovezenými do EU právě proto, že se předpokládal jejich vývoz do Singapuru. Ze zprávy z mise 2016 vyplývá, že OLAF obdržel informace o 1 259 zásilkách formálně vyvezených do Singapuru v listopadu 2014. Následně zjistil, že 283 z těchto zásilek bylo ve skutečnosti vyvezeno do EU. Podrobná data týkající se těchto zásilek OLAF obdržel až před uskutečněním prosincové mise [viz dopis OLAF ze dne 18. 11. 2016, č. OCM(2016)2271], tedy v době, kdy již byla první kontrola po propuštění zboží ukončena. Dokud ani OLAF nedisponoval dostatečnými informacemi, nemohlo ani případné dožádání ze strany celního úřadu nic změnit.

Žalobkyně nijak neprokázala své tvrzení, že tuzemské celní orgány nespolupracovaly a neidentifikovaly zásilky konkrétních vývozců. O spolupráci naopak svědčí skutečnost, že zásilky dovezené žalobkyní, včetně nyní sporné zásilky, byly ze strany OLAF prověřeny.

K tvrzené chybě v důsledku pasivity celních orgánů žalovaný zdůraznil, že taková situace je podle judikatury Soudního dvora výjimkou. Nyní posuzovaná věc je odlišná od věci Hewlett Packard France. Žalobkyně uskutečnila celkem pouze 6 dovozů v průběhu 3 měsíců, přičemž chybné údaje uvedené v JSD nebylo možné odhalit bez provedení vyšetřování ze strany OLAF.

K důvodům uplatněným žalobkyní v podání ze dne 23. 4. 2019 žalovaný zdůraznil, že nebyly uplatněny v žádosti o prominutí cla ani v odvolání. Celní orgány proto o této argumentaci dosud nerozhodovaly. Důvod pro vrácení cla podle čl. 116 odst. 1 písm. d) a čl. 120 nového celního kodexu (zájem spravedlnosti) žalovaný vypořádal na str. 24 až 27 napadeného rozhodnutí. Žalovaný vysvětlil, proč se žalobkyně nenachází ve výjimečné situaci oproti ostatním a na tomto závěru trvá. Jednání, které žalobkyně považuje za pasivitu celních orgánů, onou výjimečnou situací není. Právě naopak, žalobkyně je ve stejné situaci jako řada jiných tuzemských dovozců čínského spojovacího materiálu nebo dovozců z jiných členských států. Pokud jde o tvrzené porušení čl. 216 odst. 2 SFEU, žalovaný připomíná, že legalitou antidumpingového nařízení se opakovaně zabýval Soudní dvůr a neshledal nic, čím by mohla být dotčena jeho platnost (viz rozsudek ze dne 18. 10. 2018, Rotho Blaas, C-207/17). V bodu 44 tohoto rozsudku Soudní dvůr vyslovil, že dohody WTO s ohledem na svou povahu a strukturu v zásadě nepatří k normám, s ohledem na něž lze přezkoumávat legalitu aktů unijních orgánů. Žalovaný uzavřel, že Komise, OLAF, členské státy ani tuzemské celní orgány ve vztahu k žalobkyni nijak nepochybily a nedostaly ji do zvláštní, pro ni nevýhodné situace oproti ostatním dovozcům čínského materiálu. Nařízení o antidumpingovém clu bylo legálním předpisem, který až do 28. 2. 2016, kdy byla jeho platnost ukončena, ukládal celním orgánům výběr antidumpingového cla na čínský spojovací materiál. Žalovaný vzal při vydání napadeného rozhodnutí v úvahu všechny faktické údaje a relevantní okolnosti a vyhodnotil je tak, že ani v zájmu spravedlnosti nejsou v případě žalobkyně splněny podmínky pro prominutí nebo vrácení cla.

Žalobkyně následně zaslala soudu řadu dalších podání – ze dne 22. 10. 2019, ze dne 26. 11. 2019, ze dne 14. 4. 2020, ze dne 14. 8. 2020, ze dne 27. 8. 2020, ze dne 4. 1. 2021, ze dne 11. 1. 2021 a ze dne 24. 11. 2022.

V těchto podáních žalobkyně do značné míry zopakovala argumenty uplatněné již v žalobě, případně opakovaně v těchto podáních uváděla shodné argumenty. Dále žalobkyně doplnila odkazy na internetové zdroje týkající se mezinárodně právního postavení Tchaj-wanu a zdůraznila nutnost spolupráce celních orgánů s OLAF a Komisí a nutnost zavedení opatření, která by měla vést k rychlejším a cílenějším celním kontrolám. Žalobkyně popsala také analýzu rizik, která probíhá v systémech celní správy. Celní orgány měly podle žalobkyně možnost v aplikaci ERIAN (Elektronická riziková analýza) nastavit zbožový kód, vůči kterému se uplatňuje antidumpingové clo a kód země původu. Měly tedy provést analýzu rizik i ve vztahu ke zboží dováženému z Tchajwanu. Vzhledem k elektronickému propojení dat z celé EU o zvýšeném dovozu spojovacích prostředků z Tchaj-wanu a vzhledem k informacím od OLAF je stěží představitelné, že celní orgány zůstaly pasivní. Pokud neuplatnily veškerá oprávnění, která jim celní kodex dává, a nedostatečně vyhodnotily informace o dováženém zboží, nelze se této odpovědnosti zbavit tvrzením, že chyba v JSD byla prokázána až na základě 3. mise OLAF.

Dále žalobkyně namítla, že při přijetí celního prohlášení má celní úřad diskreční pravomoc, neboť musí určit, zda deklarant poskytuje nezbytné náležitosti (viz čl. 62 a 63 starého celního kodexu a stanovisko generálního advokáta ve věci DP grup, C-138/10, body 37 a 38). Nezbytnou náležitostí je i uplatnění obchodněpolitických opatření (antidumping). Celní orgány mohou prověřovat celní prohlášení před propuštěním zboží, přestože nejsou podle čl. 71 odst. 2 starého celního kodexu celní prohlášení automaticky ověřována. Pokud celní prohlášení neobsahuje nezbytnou náležitost, neplatí tento automatismus. Předmětný JSD neobsahoval všechny nezbytné náležitosti pro uplatnění obchodněpolitických opatření, neboť uváděl kód TW v souladu s nařízením o klasifikaci zemí. Bylo však v diskreci celních orgánů, aby tuto náležitost ověřily s ohledem na vědomost, že Tchaj-wan je součástí Čí