2 Afs 80/2008 — Nejvyšší správní soud

55 Af 18/2021- 88 - text 43 55 Af 18/2021 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Lenky Oulíkové a soudců Mgr. Miroslava Makajeva a Mgr. Martiny Kotouček Mikoláškové ve věci žalobkyně: EKO Logistics s.r.o., IČO 26710170, sídlem Tyršova 68, Týnec nad Labem, zastoupená advokátem Mgr. Jakubem Hajdučíkem, sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 7. 2021, č. j. 24794/21/5300-21444-711869, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci a obsah podání účastníků 1. Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž žalovaný změnil dodatečný platební výměr Finančního úřadu pro Středočeský kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 4. 5. 2017, č. j. 2625702/17/2111-50522-208266 (dále jen „platební výměr za srpen“) tak, že text věty na straně první „podle § 251 odst. 1 písm. b) daňového řádu vám z částky doměřené oproti poslední známé dani vzniká povinnost uhradit penále ve výši 20 %, tj. v částce 274 264 Kč“ se vypouští. Část textu věty na straně třetí znějící: „Doměřená daň včetně penále v celkové výši 1 645 584 Kč je splatná v náhradní lhůtě v souladu s § 143 odst. 5 a § 251 odst. 3 daňového řádu“ se mění následovně: „Doměřená daň v celkové výši 1 371 320 Kč je splatná v náhradní lhůtě v souladu s § 143 odst. 5 daňového řádu.“. V ostatním zůstal výrok napadeného rozhodnutí beze změny. 2. Soud pro přehlednost odůvodnění rozhodnutí předesílá, že daň byla doměřena z důvodu neuznání nároku na odpočet DPH za přijaté plnění – dodání niklových (dále jen „Ni“) katod, neboť dle žalovaného byla přijatá plnění zasažena podvodem na DPH, o němž žalobkyně měla a mohla vědět. 3. V žalobě žalobkyně uplatnila řadu námitek proti napadenému rozhodnutí a řízení, které k jeho přijetí vedlo, z nichž soud identifikoval následující žalobní body. 4. Žalobkyně prvním žalobním bodem popírá samu existenci daňového podvodu, přičemž odkazuje na rozsudek Soudního dvora EU ve spojených věcech C 439/04 a C 440/04 Axel Kittel proti Belgickému státu (Axel Kittel), z něhož vznikl tzv. „Axel Kittel test“, přičemž následně zpochybňuje splnění konkrétních kroků algoritmu prokazování daňového podvodu. U prvního kroku má za to, že přiznaná, ale nezaplacená daň nemůže být vyhodnocena jako tzv. ztracená daň (druhý žalobní bod), přičemž v žalobě opakovaně namítala, že společnost MAPROTESS GROUP a.s., IČO 28226925, dříve Orlen steel a.s., DIČ CZ28226925 (dále jen „ORLEN STEEL“) daň přiznala. Dále má žalobkyně za to, že žalovaný nebyl schopen vysvětlit vztah mezi domněle ztracenou daní, vymáháním její úhrady a domnělou nekontaktností osob ORLEN STEEL (třetí žalobní bod). S odkazem na druhý krok Axel Kittel testu pak namítala, že insolvenční správce ORLEN STEEL nezjistil žádné úkony, které by zkracovaly majetkovou podstatu a kterým by, byť neúspěšně, odporoval. Nebylo tak zjištěno (prokázáno), že by ORLEN STEEL neuhradila daň cíleně, jak požaduje rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci Lakum. Žalovaný tak neprokázal naplnění podmínek druhého kroku Axel Kittel testu – ztrátu daně v důsledku podvodu (čtvrtý žalobní bod). Podle žalobkyně pak žalovaný nepředložil jediný důkaz ke třetímu kroku Axel Kittel testu, tj. neunesl důkazní břemeno, že žalobkyně uplatnila nárok na odpočet z plnění, které bylo zasaženo podvodem. Žalobkyně pak s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2020, č. j. 6 Afs 83/2020-32, zdůraznila, že je nezákonnost zesílena tím, že žalovaný odepřel nárok na odpočet ve vyšší částce (1 371 320 Kč), než kterou ORLEN STEEL nezaplatila coby daňovou povinnost za třetí čtvrtletí 2012 ve výši 1 335 637 Kč (pátý žalobní bod). 5. V šestém žalobním bodě žalobkyně namítala, že žalovaný nepřípustně přenáší výběr daně na žalobkyni, aniž by vyčerpal možnosti výběru daně od toho, kdo ji dluží. Žalobkyně odkázala na ustanovení § 66 odst. 1 písm. b) zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOK“), podle kterého stíhá odpovědnost za zaplacení daně coby součást předpisů péče řádného hospodáře členy statutárního orgánu. Pokud Finanční úřad pro hlavní město Prahu nezákonně nevyužil možnosti získat úhradu ztracené daně od členů statutárního orgánu, nemůže žalovaný přenášet povinnost k úhradě daně formou odepření nároku na odpočet na žalobkyni, protože ve svém důsledku by měla být žalobkyně odpovědná za pochybení státu. 6. Sedmým žalobním bodem žalobkyně namítá, že existují pochybnosti o nepodjatosti úředních osob Lenky Polišenské a Jitky Ksiažkové, které u ní prováděly daňovou kontrolu. Uvádí, že tyto úřední osoby u ní prováděly postup k odstranění pochybností na DPH za zdaňovací období říjen 2012, který byl shledán nezákonným zásahem, jak deklaroval Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 4. 2015, č. j. 45 Af 28/2013-181. Žalobkyně tvrdí, že jí byla nezákonným postupem způsobena škoda nejméně ve výši 510 550 Kč na právních výdajích, a úřední osoby jsou tak nepřímými dlužnicemi žalobkyně, neboť stát má vůči nim regresní nárok podle § 17 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „zákon o odpovědnosti státu“). Žalobkyně nesouhlasila se závěrem Krajského soudu v Praze a žalovaného, že by připuštění rizika podjatosti úředních osob na základě možného regresního nároku vedlo k paralyzování činnosti státních orgánů. Žalobkyně uvedla, že takovou podmínku absence rizika podjatosti daňový řád nezná a množství úředních osob je dostatečné, aby k němu nedošlo. Žalobkyně dále namítá, že uvedené úřední osoby prověřuje Policie České republiky, Národní centrála proti organizovanému zločinu, v řízení č. j. OKFK5478104/TČ-2014-251202-C, v souvislosti s výše uvedeným nezákonným postupem k odstranění pochybností. Dle žalobkyně existuje podezření, zda situace vzniklá u žalobkyně nebyla vyvolána snahou o získání úplatku poskytnutého formou daru fotbalovému klubu, kde působil bývalý nadřízený jmenovaných úředních osob Ing. K. po skončení pracovního poměru u správce daně. Trestná činnost jmenovaného měla dle žalobkyně spočívat ve vytváření umělých doměrků daní, jež měl za úplatek likvidovat. 7. Osmým žalobním bodem žalobkyně namítá, že založil-li správce daně svá rozhodnutí na chybějící dani u bezprostředních dodavatelů žalobkyně, neměl jí odepřít nárok na nadměrný odpočet, ale měl aplikovat institut ručení podle § 109 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o DPH“). K tomu cituje rozsudky Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 2017, č. j. 22 Af 33/2016-60, a ze dne 10. 5. 2018, č. j. 22 Af 101/2016-54 (dále jen „rozsudky KS v Ostravě“). Dle žalobkyně má správa daní podle § 1 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), jediný cíl, a to správné zjištění a stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady; ochrana a zajištění fungování systému DPH není cílem správy daní a daňovým orgánům nepřísluší, neboť jim plnění tohoto cíle žádný pramen práva neukládá a z ústavní zásady enumerace veřejnoprávních povinností plyne, že jej naplňovat nesmí. Žalobkyně nerozporuje, že jak odepření nároku na odpočet daně, tak i ručení podléhají různým podmínkám a ustanovením směrnice Rady č. 112/2006/ES o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen „směrnice“). Smysl odepření nároku na odpočet daně je však dle názoru žalobkyně tentýž jako smysl ručení podle § 109 zákona o DPH, tedy u konkrétního plátce správně určit výši DPH. V opačném případě by dle žalobkyně Nejvyšší správní soud nemohl v rozsudku ze dne 30. 11. 2017, č. j. 4 Afs 140/201754, konstatovat zákaz dvojího zdanění, resp. aplikace ručení a zajišťovacích příkazů na shodnou daň vůči témuž daňovému subjektu. Dle žalobkyně je třeba rovněž zohlednit, že institut ručení je pro plátce příznivější, neboť při jeho aplikaci nedochází ke vzniku penále ani úroku z prodlení. Jelikož je penále považováno za trestní sankci ve smyslu čl. 40 Listiny základních práv a svobod, bylo uloženo protiprávně, protože se daňovým orgánům nabízel nástroj šetrnější, a to právě ručení. Rozlišování cílů odepření nároku na odpočet a ručení je dle žalobkyně vedeno mylnou představou, že v rámci odepření nároku na odpočet může daňový orgán postihnout více článků v řetězci, což vylučuje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2018, č. j. 5 Afs 60/2017-60 (dále jen „Vyrtych“). Žalobkyně nakonec doplnila, že je o nezbytnosti testu proporcionality přesvědčena i generální advokátka Kokott, což vyplývá i z jejího stanoviska ze dne 14. 1. 2021 ve věci řízní před SDEU C-4/20 „ALTI“