1 Afs 183/2014 — Nejvyšší správní soud

59 Af 9/2022- 78 - text 30 59 Af 9/2022 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Lenky Oulíkové a soudců Mgr. Martiny Kotouček Mikoláškové a JUDr. Bc. Kryštofa Horna ve věci žalobce: R. P. bytem X zastoupený advokátem JUDr. Radimem Hanákem, Ph. D. sídlem Pujmanové 882/25, 140 00 Praha 4 proti žalovanému: Generální ředitelství cel sídlem Budějovická 7, 140 00 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 11. 2022, č. j. 10054-30/2022-900000-312, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Celní úřad pro Středočeský kraj (dále jen „správce daně“) platebním výměrem ze dne 26. 3. 2018, č. j. 61050/2018-610000-32.4 (dále jen „platební výměr“), vyměřil žalobci spotřební daň z tabákových výrobků za zdaňovací období listopad 2014 ve výši 6 360 840 Kč, neboť dospěl k závěru, že žalobce ve svých nemovitostech (stodolách) skladoval řezaný tabák. 2. Rozhodnutím ze dne 4. 12. 2018, č. j. 40406-2/2018-900000-312 (dále jen „první rozhodnutí žalovaného“), žalovaný zamítl odvolání žalobce a platební výměr potvrdil. 3. Zdejší soud rozsudkem ze dne 29. 4. 2021, č. j. 54 Af 5/2019-75 (dále jen „zrušující rozsudek“), zrušil první rozhodnutí žalovaného pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem. Soud vytkl žalovanému, že opřel své rozhodnutí o protokoly o výslechu svědků, které převzal z jiného řízení, a neprovedl výslech svědků v daňovém řízení znovu, přestože se toho žalobce dožadoval. To zakládá vadu, která může mít vliv na zákonnost rozhodnutí. Nelze totiž vyloučit, že by opakované výslechy potvrdily verzi žalobce, že stodoly užíval nájemce a žalobce v nich nic neskladoval. Proti zrušujícímu rozsudku nebyla podána kasační stížnost. 4. Po zrušení prvního rozhodnutí žalovaného provedl žalovaný výslech svědků T. D., G. M. a M. P.. Svědka I. D. nebylo možné vyslechnout, neboť počátkem roku X zemřel. Žalovaný rovněž začlenil do spisu listiny z trestního spisu týkajícího se žalobce, nyní vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 8/2021. 5. V záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalovaný znovu zamítl odvolání žalobce a potvrdil platební výměr. Žalobce se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Obsah žaloby 6. První okruh námitek se týká prekluze oprávnění stanovit daň. Dle žalobce oprávnění stanovit daň již prekludovalo. Správce daně sice v průběhu října 2017 vydal výzvu k podání řádného daňového přiznání, která by za běžných podmínek přerušila lhůtu pro stanovení daně dle § 148 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění zákona č. 527/2020 Sb., (dále daňový řád“) žalobce však považuje tuto výzvu za nezákonnou. Žalobce učinil řádné daňové tvrzení dvakrát, poprvé v den nálezu řezaného tabáku dne 7. 11. 2014 během domovní prohlídky a podruhé během podání vysvětlení dne 2. 12. 2014 podle § 158 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“), a to ústně do protokolu. Výzva k podání daňového přiznání, které již bylo sděleno ústně, je nezákonná, jelikož nelze vyzývat k provedení úkonu, který již byl učiněn. Správce daně měl případně upozornit žalobce, že jeho ústní podání trpí vadou a vyzvat jej k odstranění. Výzva k podání daňového přiznání byla vydána účelově na konci lhůty pro stanovení daně, neboť správce daně měl dostatek podkladů pro její vydání nejpozději v listopadu roku 2016. V letech 2014 a 2016 prověřovala celní správa žalobce a na podzim roku 2016 dala podnět Krajskému ředitelství Policie ČR k zahájení trestního stíhání. Trestní stíhání žalobce jako jednoho ze spoluobviněných bylo zahájeno dne 29. 11. 2016, a to pro údajné skladování řezaného tabáku zjištěného dne 7. 11. 2014. Přestože je s žalobcem od konce listopadu 2016 vedeno trestní řízení, daňové řízení bylo zahájeno až v říjnu 2017. Text usnesení o zahájení trestního stíhání navíc téměř doslova vychází z návrhu celní správy k jeho zahájení. Správce daně vydal výzvu až v samotném závěru lhůty pro stanovení daně, aniž by pro takový postup existoval objektivní důvod vyplývající z obsahu daňového spisu. Výzvu vydal účelově a nelogicky. V případě žalobce by lhůta pro stanovení daně podle § 148 odst. 1 daňového řádu uplynula dne 28. 12. 2017 (3 roky od povinnosti podat daňové přiznání ke spotřební dani z tabákových výrobků). Celní úřad vydal výzvu dne 17. 10. 2017. Pro prodloužení lhůty pro stanovení daně musí obsah daňového spisu odůvodňovat nutnost vydání výzvy. V dané věci tomu tak však nebylo. Výzva nemohla vyvolat účinky podle § 148 odst. 3 daňového řádu i proto, že ji správce daně nezaslal přímo žalobci. 7. Dále žalobce namítl, že správce daně vyzval žalobce k podání daňového přiznání až po provedeném dokazování, z materiálního pohledu po provedené daňové kontrole. Již samotná výzva totiž obsahovala shrnutí provedeného dokazování. Na základě shodných důkazů pak správce daně vydal platební výměr. Daňové řízení tedy již nebylo v počáteční fázi, kdy je vhodné vydat výzvu k podání daňového přiznání. Žalobce odkázal na rozsudek NSS ze dne 15. 3. 2022, č. j. 7 Afs 39/2020-29, podle kterého je nezbytné pro účely posouzení běhu lhůty pro stanovení daně vnímat daňovou kontrolu z materiálního hlediska. Je tedy nutné zhodnotit, od kdy byly fakticky daňové povinnosti prověřovány a již tento okamžik stanovit jako počátek daňové kontroly s dopady podle § 148 odst. 3 daňového řádu. Pokud probíhá dokazování, je toto období daňovou kontrolu. Daňovou povinnost žalobce správce daně prověřoval již v průběhu roku 2014. Na základě shodných skutečností policejní orgán již v roce 2016 zahájil trestní stíhání. Kompletní daňové řízení bylo provedeno již „v průběhu let 2015 (tedy po zjištění skladového tabáku)“. V případě sporu o samotné daňové povinnosti má správce daně zahájit kontrolní postup (daňovou kontrolu). Výzva pak nemá účinky podle § 148 odst. 3 daňového řádu. NSS přitom dovodil, že zásah do lhůty je možný pouze při naplnění zákonných důvodů, které mají být vykládány restriktivně. Musí se nadto jednat o úkon esenciální pro daňové řízení. Judikatura NSS se sice vztahuje k přerušení běhu lhůty dle § 148 odst. 4 daňového řádu. Žalobce má však za to, že se má však vztahovat i k odstavci 3 tohoto ustanovení. K tomu žalobce odkazuje na rozsudek NSS ze dne 13. 6. 2020, č. j. 8 Afs 282/2018-44. 8. Druhý okruh námitek se týká odposlechů provedených v trestním řízení. Použití tohoto důkazu je podle žalobce nepřípustné. K tomu odkázal na rozsudek NSS ze dne 29. 1. 2014, č. j. 2 Afs 45/2012-45. Žalovaným odkazovaná judikatura (rozsudky NSS ze dne 22. 7. 2009, č. j. 1 Afs 19/2009-57, ze dne 8. 3. 2022, č. j. 10 Afs 161/2020-61, ze dne 23. 3. 2022, č. j. 7 Afs 114/2020-29, a ze dne 12. 8. 2022, č. j. 6 Afs 20/2022-87) není podle žalobce přiléhavá. NSS v rozsudku č. j. 1 Afs 19/2009-57 nekonstatuje, že by bylo možné výstupy z odposlechů použít. Vyjadřuje se pouze k použitelnosti výslechů provedených v rámci trestního řízení. Ve třech zbývajících rozsudcích se NSS nevyjadřuje přímo k otázce použitelnosti odposlechů v daňovém řízení, ale pouze obecně konstatuje použitelnost důkazů získaných v rámci trestního řízení. Specifikum odposlechů však přímo odráží trestní řád, který jejich použitelnost omezuje v § 88 odst. 6 trestního řádu. Argumentace žalovaného, že za jinou věc ve smyslu tohoto ustanovení nelze považovat, pokud je daňové řízení vedeno ve stejné věci, v níž byly odposlechy nařízeny, by vyprazdňovala zákonná omezení trestního řádu. 9. Rozsudky, na které žalovaný odkazuje, akcentují zásadu, že důkazy z trestního řízení nelze použít jako výhradní skutkový základ pro závěr správce daně, a že daňový subjekt musí mít prostor se s těmito podklady seznámit a jejich výstupy konfrontovat v rámci dokazování v daňovém řízení. To však žalovaný nedodržel. Žalovaný podklady zařadil až jako poslední možný důkaz a možnost žalobce vyjádřit se byla značně minimalizována. Žalovaný sice vyzval žalobce k vyjádření se k odposlechům, žalobce však ve vyjádření ze dne 30. 9. 2022 nesouhlasil s jejich použitelností. Až z napadeného rozhodnutí se dozvěděl, že odposlechy zůstanou součástí daňového spisu. Pokud by žalobce stanovisko žalovaného znal, navrhl by výslech svého otce, aby osvětlil přesný kontext zachyceného telefonního hovoru. Žalobce proto navrhl soudu, aby provedl výslech tohoto svědka. Zároveň má žalobce za to, že měly být odposlechy připojeny již v rámci vyměřovacího řízení, nikoliv až před koncem odvolacího řízení. Žalobce namítl, že žalovaný nemohl pouze založit přepis odposlechů jako listinný důkaz, ale měl je přehrát (pokud panují o obsahu a interpretaci odposlechů pochybnosti, musí být odposlechy přehrány, viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 4 To 3/2001). 10