36 A 2/2025 – Krajský soud v Praze

36 A 2/2025- 25 - text 12 36 A 2/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl soudkyní Johanou Jandusovou ve věci žalobkyně: T. L. T., narozená X státní příslušnost Vietnam bytem X zastoupená advokátem Mgr. Vratislavem Polkou sídlem Berní 2261/1, 400 01 Ústí nad Labem proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 11. 12. 2024, č. j. MV-160584-4/SO-2024, takto: I. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 11. 12. 2024, č. j. MV-160584-4/SO-2024, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 13 140 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Vratislava Polky. Odůvodnění: Vymezení věci a podstatný obsah rozhodnutí správních orgánů 1. Žalobkyně se podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále „s. ř. s.“), brání proti rozhodnutí o neudělení dlouhodobého pobytu za účelem studia. 2. Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále „ministerstvo“), ve svém rozhodnutí ze dne 29. 8. 2024. č. j. OAM-8472-17/DP-2024 (dále „prvostupňové rozhodnutí“) konstatovalo, že z provedeného pohovoru k žádosti vyplynuly pochybnosti o tom, zda žalobkyně bude na území plnit deklarovaný účel pobytu (tj. studium). K tomu ministerstvo blíže uvedlo, že k povolení dlouhodobého pobytu nestačí zjištění, že žalobkyně k žádosti přiložila veškeré požadované podklady. Správní orgány při posouzení žádosti též zjišťují motivaci žadatele ve vztahu k deklarovanému účelu pobytu. Žalobkyně přitom dle ministerstva neprokázala motivaci ke studiu zvoleného studijního programu, když nebyla schopna uspokojivě vysvětlit, proč se rozhodla studovat právě v ČR a proč si vybrala daný studijní program. Ministerstvo též poukázalo na to, že žalobkyně si o zvoleném studijním programu nezjišťovala žádné bližší informace ani neprovedla žádné porovnání s obdobnými programy, které lze studovat na jiných zahraničních vysokých školách. Z pohovoru mělo dále vyplynout, že žalobkyně nemá žádnou konkrétní představu o tom, jak bude studium probíhat a jaké dovednosti si v rámci studijního programu osvojí. Zároveň nedokázala odpovědět na všeobecné otázky vztahující se k oboru, neuvedla relevantní literaturu, nemá představu o tom, z čeho bude skládat přijímací zkoušky a konečně ani nebyla schopna vysvětlit, jaký konkrétní přínos má zvolené studium představovat pro její budoucí profesní uplatnění. Ministerstvo proto uzavřelo, že žalobkyní deklarovaný studijní záměr, resp. samotné podání žádosti za účelem studia představuje formální záminku pro získání dlouhodobého pobytového oprávnění v České republice (dále také „ČR“), potažmo v schengenském prostoru. Dle ministerstva se tak i přes provedení pohovoru a vyhodnocení předložených dokladů nepodařilo ověřit údaje uvedené v žádosti o dlouhodobý pobyt týkající se účelu pobytu žadatele na území ČR. S takovým odůvodněním ministerstvo žádost žalobkyně o dlouhodobý pobyt za účelem studia s odkazem na § 56 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále „zákon o pobytu cizinců“), zamítlo. Z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí dále vyplývá, že ministerstvo posuzovalo i přiměřenost dopadu takového rozhodnutí z hlediska jeho potenciálního zásahu do soukromého a rodinného života žalobkyně, přičemž konstatovalo, že rozhodnutí v tomto ohledu nepřiměřené není. Soukromý a rodinný život žalobkyně se aktuálně odehrává mimo území ČR. Žalobkyně je svobodná a bezdětná, o pobytové oprávnění v ČR žádá poprvé, aktuálně pobývá mimo území ČR a stejně tak její rodiče. 3. Žalobkyně napadla prvostupňové rozhodnutí odvoláním. Žalovaná jako odvolací orgán rozhodnutím ze dne 11. 12. 2024, č. j. MV-160584-4/SO-2024, prvostupňové rozhodnutí změnila tak, že povolení k dlouhodobému pobytu se podle § 46 odst. 5 ve spojení s § 56 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců nevydává, neboť byly zjištěny skutečnosti nasvědčující tomu, že žalobkyně povolení k dlouhodobému pobytu hodlá zneužít k jinému účelu, než je uveden v žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu. 4. Žalovaná v napadeném rozhodnutí odkázala na čl. 20 odst. 2 písm. f) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2016/801, o podmínkách vstupu a pobytu státních příslušníků třetích zemí za účelem výzkumu, studia, stáže, dobrovolnické služby, programů výměnných pobytů žáků či vzdělávacích projektů a činnosti au-pair („studijní směrnice“); z toho dle žalované vyplývá, že posuzující správní orgány mohou zkoumat, zda žadatel o pobytové oprávnění za účelem studia jej nemá v úmyslu zneužít, např. k jinému než deklarovanému účelu, a to v případě, že existují konkrétní důkazy vedoucí k takovému závěru nebo se lze na základě závažných a objektivních důvodů domnívat, že by státní příslušník cizí země v zemi pobýval za jiným účelem, než pro který žádá o přijetí. Pokud tedy ministerstvo žádosti žalobkyně nevyhovělo s poukazem na důvodné pochybnosti o tom, zda žalobkyně bude na území plnit deklarovaný účel pobytu, odpovídá takový důvod ustanovení § 56 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců. Žalovaná proto v rámci odvolacího správního řízení přistoupila ke změně výrokové části napadeného rozhodnutí, neboť zjištěný skutkový stav byl podle jejího názoru podřazen pod nesprávné zákonné ustanovení. Zdůraznila přitom, že žalobkyně touto změnou nebude nikterak krácena na svých procesních právech, jelikož podstata posuzování případu zůstala shodná a žalovaná při posouzení věci vycházela z podkladů, které byly součástí správního spisu ministerstva. 5. Poněvadž Komise pro shora uvedený závěr, nehrozí účastnici řízení újma z důvodu ztráty možnosti se odvolat podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále „správní řád“). Změnou výroku pak nedošlo ke změně napadeného rozhodnutí v neprospěch účastnice řízení, jelikož došlo pouze ke změně právní kvalifikace. 6. Žalovaná dále konstatovala, že ministerstvo ve správním řízení v souladu s ust. § 3 správního řádu zjistilo skutkový stav věci, o němž nejsou pochybnosti. Žalovaná se přitom ztotožnila se závěry ministerstva, že odpovědi žalobkyně v rámci pohovoru k žádosti vyzněly ve vztahu k deklarovanému účelu pobytu nevěrohodně, a je zde proto důvodná pochybnost, resp. dostatečně podložená obava, že v případě žalobkyně nedojde k jeho naplnění. K tomu žalovaná blíže uvedla, že pro vyloučení rizika zneužití pobytového oprávnění je na místě po cizinci požadovat, aby již v době podání žádosti disponoval dostatečnými znalostmi o plánovaném studiu v zahraničí. Žadatel o pobytové oprávnění dle žalované musí být zejména schopen poskytnout konkrétní informace o obsahu studia, jeho průběhu, zakončení a budoucím využití, dále musí znát na potřebné úrovni jazyk, v němž bude studium realizováno a měl by též umět objasnit volbu země (tj. vědět konkrétně, proč si vybral ke studiu ČR), vzdělávací instituce a studijního programu, stejně jako by měl uvěřitelně vysvětlit motivaci ke zvolenému studiu a jeho budoucí využití v životě žadatele. Na základě znalostí budoucího studia a objasnění motivace žadatele, resp. toho, zda o studium jeví opravdový zájem, využitelnosti daného studia pro žadatele a případné návaznosti oboru studia na obor, který vystudoval, je pak třeba hodnotit plnění budoucího účelu pobytu. Z pohovoru k žádosti nicméně dle žalované bylo zjištěno, že žalobkyně neměla dostatečné informace o budoucím studiu (žalovaná poukázala např. na to, že žalobkyně neprokázala všeobecné znalosti k budoucímu studovanému oboru, neznala žádnou odbornou či populárně naučnou literaturu týkající se témat zvoleného oboru a neznala ani systém hodnocení na vysoké škole). Žalobkyně též nezvládla smysluplně vysvětlit, proč se rozhodla studovat právě v ČR a na zvolené vysoké škole. Rovněž neuvedla relevantní skutečnosti týkající se samotného studia a motivace k němu. Jí poskytnuté informace odůvodňující volbu studia v ČR žalovaná vyhodnotila jako nevěrohodné, neurčité a neopodstatněné. 7. Nad rámec uvedeného v této souvislosti Komise připomněla, že vláda na základě zmocnění v § 181b zákona o pobytu cizinců stanovila maximální počty žádostí o zaměstnaneckou kartu, které lze podat na některých zastupitelských úřadech, včetně zastupitelského úřadu v Hanoji (a to nařízením vlády č. 220/2019 Sb., o maximálním počtu žádostí o vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání, žádostí o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem investování a žádostí o zaměstnaneckou kartu, které lze podat na zastupitelském úřadu). Dané omezení by bylo možné obcházet právě získáním pobytového oprávnění na území za účelem studia. I s přihlédnutím k této skutečnosti tedy žalovaná uzavřela, že deklarovaný studijní záměr, resp. samotné podání žádosti o dlouhodobý pobyt za účelem studia, představuje pro účastnici řízen