37 A 57/2025 – Krajský soud v Praze

37 A 57/2025- 25 - text 6 37 A 57/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy Kryštofa Horna, soudce Jana Peroutky a soudkyně Martiny Kotouček Mikoláškové ve věci žalobkyně: T. P. N. L., narozená X bytem X zastoupená JUDr. Bc. Marcelou Lafek, advokátkou sídlem Národní 416/37, Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, Holešovice, Praha 7 o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného, takto: I. Žalovanému se ukládá, aby ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku rozhodl v řízení o žalobkynině žádosti o vydání zaměstnanecké karty vedeném pod sp. zn. OAM-18026/ZM-2023. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 17 210 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně JUDr. Bc. Marcely Lafek, advokátky. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobou podanou dne 22. 7. 2025 se žalobkyně domáhala podle části třetí, hlavy druhé, dílu druhého zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), ochrany proti nečinnosti žalovaného. Nečinnost spatřovala v tom, že žalovaný nerozhodl o její žádosti o vydání zaměstnanecké karty v 60denní lhůtě ode dne následujícího poté, co jí bylo doručeno rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen „Komise“), kterým bylo zrušeno předchozí rozhodnutí žalovaného, kterým žádost žalobkyně zamítl. Lhůta k vydání rozhodnutí uplynula dne 28. 4. 2025, ale žalovaný nerozhodl. Žalobkyně z toho důvodu podala žádost o opatření proti nečinnosti ke Komisi, která dne 7. 7. 2025 přikázala žalovanému, aby do 60 dnů od výslechu žalobkyně vydal rozhodnutí ve věci. Podle žalobkyně je opatření Komise proti nečinnosti neurčité, jelikož povinnost vydat rozhodnutí se váže od nejisté události (výslechu žalobkyně), a není jisté, kdy žalovaný ve věci rozhodne. Poskytnutá lhůta je i nepřiměřeně dlouhá. Opatření proti nečinnosti nemůže vést k nápravě nečinnosti žalovaného. 2. Žalovaný ve vyjádření k žalobě sdělil, že ve věci nečinný není a činí veškeré potřebné kroky k vydání rozhodnutí. Dne 9. 7. 2025 žalobkyni předvolal k výslechu na den 9. 9. 2025. 3. Žalobkyně v replice připomněla relevantní právní úpravu a judikaturu, z níž dovozuje, že žalovaný je nečinný. 4. V podání podepsaném dne 9. 10. 2025 žalovaný k výzvě soudu sdělil, že rozhodnutí ve věci nevydal a vzhledem ke složitosti řízení nelze odhadnout, kdy tak učiní. Posouzení věci soudem 5. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání podle § 51 odst. 1 s. ř. s., protože účastníci řízení s takovým postupem mlčky souhlasili. 6. Podle § 79 odst. 1 s. ř. s. se může ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. 7. Ze správního spisu a podání žalobkyně je zřejmé, že žalobkyně dne 11. 6. 2025 požádala o uplatnění opatření proti nečinnosti ve smyslu § 80 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Opatřením proti nečinnosti ze dne 7. 7. 2025, č. j. MV-96632-3/SO-2025, Komise uložila žalovanému, aby o žalobkynině žádosti o vydání zaměstnanecké karty rozhodl do 60 dnů od žalobkynina výslechu. Žalobkyně měla za to, že Komise stanovila lhůtu k vydání rozhodnutí v nepřiměřené délce, a navíc počátek běhu lhůty navázala na skutečnost plně v dispozici nečinného správního orgánu. Komise tudíž neposkytla žalobkyni dostatečnou ochranu proti nečinnosti žalovaného. 8. V dané věci žalobkyně před podáním žaloby vyčerpala prostředky ochrany proti nečinnosti, avšak podala žalobu předtím, než uplynula (i než počala vůbec běžet – v době podání žaloby ještě neproběhl žalobkynin výslech) lhůta stanovená Komisí v opatření proti nečinnosti. Je tedy nutno posoudit, zda v takovém případě vyčerpala tyto prostředky bezvýsledně. 9. V rozsudku ze dne 25. 5. 2016, č. j. 5 As 9/2015-59, č. 3409/2016 Sb. NSS, rozšířený senát při výkladu § 79 odst. 1 s. ř. s. dospěl k závěru, že nebyla-li v okamžik podání žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu splněna podmínka bezvýsledného vyčerpání prostředku k ochraně proti nečinnosti, bylo nutné takovou žalobu jako nepřípustnou odmítnout; k případnému dodatečnému splnění této podmínky v průběhu řízení před soudem nebylo možné přihlížet. Tento výklad byl však překonán nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3523/20. Podle Ústavního soudu je absence bezvýsledného vyčerpání prostředku ochrany proti nečinnosti odstranitelnou překážkou věcného rozhodnutí o žalobě. V bodě 54 nálezu Ústavní soud též konstatoval, že „[b]ezvýslednost vyčerpání pak nastane až prvním dnem po konci opatření proti nečinnosti určené a marně proběhlé lhůty, jde-li o lhůtu přiměřenou.“ Na tento přístup navázal NSS v rozsudku ze dne 27. 10. 2022, č. j. 1 Azs 171/2022-54, podle kterého „[m]á-li být soudní ochrana proti nečinnosti správního orgánu efektivní, je nezbytné, aby soud hodnotil i přiměřenost stanovené lhůty, a to právě za účelem posouzení, zda byla splněna podmínka bezvýslednosti vyčerpání prostředků ochrany proti nečinnosti. Nepřiměřeně dlouhá lhůta by totiž odsouvala poskytnutí soudní ochrany, resp. naplnění podmínky řízení o bezvýslednosti předchozích prostředků. Samotné posouzení lhůty jako nepřiměřené tak totiž může vést i ke splnění podmínky bezvýsledného vyčerpání prostředku ochrany.“ Konečně v rozsudku ze dne 2. 2. 2023, č. j. 2 As 21/2020-34, č. 4453/2023 Sb. NSS, rozšířený senát uvedl, že „[ž]alobce má možnost tvrdit a prokázat, že stanovená lhůta je nepřiměřeně dlouhá, a uspěje-li, může se domoci dřívějšího meritorního projednání své žaloby“, tedy aniž by soud musel vyčkávat, než dojde k bezvýslednému vyčerpání prostředku ochrany. 10. Z uvedené judikatury vyplývá, že soud je povolán hodnotit přiměřenost lhůty stanovené nadřízeným správním orgánem v opatření proti nečinnosti. Přiměřenost lhůty je otázkou přípustnosti žaloby a při jejím posuzování mohou nastat dvě situace: (1) soud shledá lhůtu přiměřenou, vyčká jejího uplynutí a poté přistoupí k věcnému projednání žaloby (srov. nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 3523/20, týkající se dodatečného splnění zákonného požadavku na bezvýsledné vyčerpání prostředků ochrany v průběhu řízení), (2) soud shledá lhůtu nepřiměřenou, čímž je naplněna podmínka bezvýsledného vyčerpání prostředků ochrany a soud může bez vyčkávání přistoupit k meritornímu přezkumu (srov. rozsudky NSS ze dne 21. 4. 2022, č. j. 2 Azs 248/2021-34, bod 18, a č. j. 1 Azs 171/2022-54, body 20 a 21). 11. V rozsudku č. j. 1 Azs 171/2022-54 NSS dovodil, že by soud měl mít při posuzování přiměřenosti lhůty na paměti, že žalovanému již uplynula lhůta pro vydání rozhodnutí a zohlednit také dobu, po kterou nadřízenému správnímu orgánu trvalo vyřízení podnětu k přijetí opatření proti nečinnosti. S ohledem na to lze akceptovat, že nadřízený správní orgán uložil v opatření proti nečinnosti lhůtu ve stejné délce, jež je stanovena zákonem k rozhodnutí, jen ve výjimečných případech. Pravidlem by naopak měla být lhůta podstatně kratší (podobně též rozsudek NSS ze dne 6. 11. 2023, č. j. 9 Azs 194/2023-40). 12. Judikatura správních soudů již v minulosti za podobných skutkových okolností dovodila, že blíže neodůvodněná lhůta pro rozhodnutí v zákonné délce, jejíž počátek je navíc neurčitý a ponechán v gesci nečinného správního orgánu, zakládá bezvýsledné vyčerpání prostředků k ochraně proti nečinnosti (srov. rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2023, č. j. 10 A 81/2023-32, ze dne 2. 11. 2023, č. j. 11 A 99/2023-23, a ze dne 28. 2. 2023, č. j. 5 A 54/2022-37, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 8. 2024, č. j. 141 A 3/2024-34, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 5. 2024, č. j. 63 A 9/2024-20, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 5. 2024, č. j. 57 A 19/2024-20). Žalobci se proto mohli domáhat projednání žaloby ještě před uplynutím (nepřiměřené) lhůty v opatření proti nečinnosti. Plynutí potenciálně nepřiměřené lhůty totiž na přípustnost nečinnostní žaloby nemá vliv (srov. rozsudek NSS č. j. 2 Azs 248/2021-34). 13. V nyní řešené věci žalovaný původně žalobkyninu žádost zamítl, ale odvolací orgán toto rozhodnutí rozhodnutím ze dne 20. 2. 2025, č. j. MV-11800-4/SO-2025, zrušil a věc vrátil žalovanému k novému projednání. Tím začala žalovanému běžet nová 60denní lhůta pro vydání rozhodnutí podle § 71 správního řádu (srov. rozsudek NSS ze dne 25. 11. 2011, č. j. 2 Ans 11/2011-95). Jelikož obsah správního spisu neobsahuje údaj o tom, kdy bylo rozhodnutí odvolacího orgánu vypraveno, je třeba vycházet z toho, že začala běžet nejpozději dne 27. 2. 2025, kdy toto rozhodnutí nabylo právní moci. Žalobkyně přitom podala žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti dne 11. 6. 2025, kdy uplynuly více než 3 měsíce, v nichž žalovaný nerozhodl. Komise jakožto nadřízený správní orgán žalovaného opatřením ze dne 7. 7. 2025