41 A 83/2025 – Krajský soud v Praze

41 A 83/2025- 36 - text 7 41 A 83/2025 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lenky Oulíkové a soudců Richarda Galise a Miroslava Makajeva ve věci žalobce: T. D. L., narozený X bytem X zastoupený advokátem Mgr. Petrem Václavkem sídlem Opletalova 25, Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného, takto: I. Žalovaný je povinen vydat rozhodnutí o žádosti žalobce o povolení k přechodnému pobytu v řízení vedeném pod sp. zn. OAM-13639/PP-2024 do 7 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 26 901,80 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce. Odůvodnění: Žaloba 1. Žalobce se žalobou podle § 79 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), domáhá ochrany proti nečinnosti žalovaného v řízení o žádosti o povolení k přechodnému pobytu vedeném pod sp. zn. OAM-13639/PP-2024. Řízení bylo zahájeno dne 16. 9. 2024. Vzhledem k tomu, že marně uplynula šedesátidenní lhůta k rozhodnutí o žádosti podle § 169t odst. 6 písm. g) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), žalobce podal dne 19. 8. 2025 žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti. Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále „komise“) vydala dne 5. 9. 2025 opatření proti nečinnosti, jímž žalovanému přikázala rozhodnout do 60 dnů od provedení výslechu nařízeného na den 7. 10. 2025. Toto opatření však žalobci neposkytlo adekvátní ochranu. Zákonná lhůta k vydání rozhodnutí již byla překročena o více než měsíc a uplynula dne 8. 8. 2025. Žalobce nebyl po celou dobu vyzván k odstranění vad žádosti ani vyrozuměn o žádných skutečnostech, které projednání žádosti komplikují. Přesto komise stanovila žalovanému lhůtu v délce 60 dnů, čímž ji de facto zdvojnásobila (i s ohledem na den jejího počátku). Taková lhůta je nepřiměřeně dlouhá. Žalobce připomíná, že se v tomtéž řízení již jednou u soudu domáhal ochrany proti nečinnosti. Soud žalobě vyhověl rozsudkem ze dne 19. 3. 2025, č. j. 51 A 25/2025 – 25. Žalovaný následně zastavil řízení, proti čemuž se žalobce odvolal, a komise mu vyhověla rozhodnutím ze dne 5. 6. 2025, kterým usnesení o zastavení řízení zrušila a věc vrátila žalovanému k novému projednání. Žalovaný ovšem od té doby opět nečinil žádné úkony v řízení až do 3. 9. 2025, kdy žalobce předvolal k výslechu. K tomu tedy přistoupil až poté, co žalobce podal žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti. Za situace, kdy byl žalovaný nečinný, je nepřiměřené mu poskytnout dodatečnou lhůtu v délce 60 dnů od výslechu, který se má konat 6. 10. 2025, tj. fakticky v délce tří měsíců. Dodatečná lhůta je navíc závislá na právní skutečnosti nezávislé na vůli žalobce. Vyjádření žalovaného 2. Žalovaný navrhuje odmítnutí žaloby pro předčasnost, resp. zamítnutí žaloby. Tvrdí, že ve věci nebyl a není nečinný. Žalovaný zkoumá, zda žalobce splňuje podmínky pro udělení povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU. Veškeré provedené úkony jsou součástí správního spisu. Je pravda, že o žalobcově žádosti dosud nebylo rozhodnuto, byl ale dne 7. 10. 2025 splněn klíčový důkazní úkon (výslech). Komise v opatření proti nečinnosti při stanovení lhůty zhodnotila konkrétní stav věci, zejména nutnost provést výslech nařízený dne 7. 10. 2025. Lhůta 60 dnů od tohoto data tak není nepřiměřená, ale logicky navazuje na provedení tohoto klíčového důkazu a zohledňuje čas potřebný pro řádné právní posouzení věci a vyhotovení rozhodnutí. Žalobce tak obdržel plnou ochranu již opatřením komise. Podání žaloby za situace, kdy existuje závazný termín určený nadřízeným orgánem, postrádá naléhavost a je předčasné. Výslech nařízený na den 7. 10. 2025 byl řádně proveden. Od tohoto dne běží šedesátidenní lhůta stanovená komisí, v jejímž rámci žalovaný aktivně pracuje na konečném rozhodnutí. Reálná nečinnost již netrvá a žalovaný projevuje požadovanou činnost. Posledním úkonem je žádost o poskytnutí součinnosti ze dne 14. 10. 2025 směřující k Okresnímu soudu Praha-západ. Replika 3. Žalobce opakuje, že žalovaný ve věci nevydal rozhodnutí v zákonné lhůtě. Je bezpředmětné, zda v řízení činí úkony či nikoliv. Není ani relevantní, že žalovaný po uplynutí zákonné lhůty dosud neprovedl klíčové důkazy. K tomu měl lhůtu 60 dnů od zrušení usnesení o zastavení řízení, která mu uplynula dne 5. 8. 2025. Je to právě žalovaný, kdo výslech nařizuje a provádí. Je tak plně v jeho moci, kdy jej nařídí a zda jej bude chtít využít. Žalovaný navíc nařídil výslech až po odeslání návrhu na opatření proti nečinnosti, tedy v zákonné lhůtě nečinil úkony směřující k vydání rozhodnutí. Do dnešního dne žalovaný o žalobcově žádosti nerozhodl. Jednání 4. Během jednání žalobce dodal, že za přiměřenou lhůtu, ve které by měl žalovaný rozhodnout, považuje sedm dní od právní moci rozsudku. Žalovaný doposud nerozhodl. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, ač byl řádně předvolán. Soud proto věc projednal v jeho nepřítomnosti (§ 49 odst. 3 s. ř. s.). 5. Dokazování soud neprováděl, neboť účastníci nenavrhli žádné důkazy a ani soud neshledal důvody k jejich provedení. Soud při posouzení věci vycházel ze správního spisu, jehož obsahem se zásadně nedokazuje. Podmínky řízení 6. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální požadavky na ni kladené. 7. Soud ani nemá za to, že by žalobce nesplnil podmínku bezvýsledného vyčerpání prostředků ochrany proti nečinnosti (§ 79 odst. 1 věta první s. ř. s.), tedy že by žaloba byla (slovy žalovaného) „předčasná“. 8. Situací, kdy nadřízený správní orgán učiní k návrhu účastníka opatření proti nečinnosti a přikáže vydat rozhodnutí ve stanovené lhůtě, se zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3523/20. Obecně platí, že bezvýslednost vyčerpání prostředku ochrany nastane až prvním dnem po uplynutí lhůty stanovené v opatření proti nečinnosti. To však platí pouze tehdy, jde-li o lhůtu přiměřenou. V rozsudku ze dne 27. 10. 2022, č. j. 1 Azs 171/2022 – 54, NSS uvedl, že „[m]á-li být soudní ochrana proti nečinnosti správního orgánu efektivní, je nezbytné, aby soud hodnotil i přiměřenost stanovené lhůty, a to právě za účelem posouzení, zda byla splněna podmínka bezvýslednosti vyčerpání prostředků ochrany proti nečinnosti. Nepřiměřeně dlouhá lhůta by totiž odsouvala poskytnutí soudní ochrany, resp. naplnění podmínky řízení o bezvýslednosti předchozích prostředků. Samotné posouzení lhůty jako nepřiměřené tak totiž může vést i ke splnění podmínky bezvýsledného vyčerpání prostředku ochrany. S ohledem na výše uvedené to znamená, že správní soud se musí nejprve vypořádat s námitkou nepřiměřené lhůty a teprve pokud ji shledá jako přiměřenou, vyčká jejího uplynutí. Bylo by absurdní, aby v případě nepřiměřené lhůty vystavil soud žalobce povinnosti vyčkávat na její uběhnutí a podat novou žalobu, jak to učinil v této věci městský soud. Stejně absurdní by však bylo, pokud by soud v řízení o žalobě sám vyčkával na konec této lhůty a splnění podmínky bezvýslednosti, byla-li by tato lhůta nepřiměřeně dlouhá“. Jestliže nadřízený orgán uloží vydat rozhodnutí v nepřiměřené lhůtě, žalobce může bez dalšího podat nečinnostní žalobu, neboť jde z hlediska ochrany jeho práv v podstatě o shodnou situaci, jako když správní orgán na žádost o opatření proti nečinnosti v zákonné lhůtě nezareaguje (viz rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2023, č. j. 5 A 54/2022 – 37, a ze dne 18. 7. 2023, č. j. 10 A 81/2023 – 32). Shodný názor zastává konstantně i zdejší soud (viz např. rozsudek ze dne 8. 4. 2025, č. j. 51 A 5/2025 – 32, či ze dne 31. 10. 2024, č. j. 41 A 19/2024 – 29, či přímo ve věci žalobce ze dne 19. 3. 2025, č. j. 51 A 25/2025 – 25). 9. Z judikatury NSS dále vyplývá, že při posuzování přiměřenosti lhůty je třeba mít na paměti, že žalovanému již uplynula lhůta pro vydání rozhodnutí, a zohlednit i dobu, po kterou nadřízenému správnímu orgánu trvalo vyřízení podnětu k přijetí opatření proti nečinnosti. S ohledem na to lze akceptovat, aby nadřízený správní orgán uložil v opatření proti nečinnosti lhůtu ve stejné délce, jež je stanovena zákonem k rozhodnutí, jen ve výjimečných případech. Pravidlem by naopak měla být lhůta podstatně kratší (viz rozsudek NSS č. j. 1 Azs 171/2022 – 54 a ze dne 6. 11. 2023, č. j. 9 Azs 194/2023 – 40). 10. V projednávané věci z obsahu správního spisu plyne, že žalobce podal dne 16. 9. 2024 žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka EU. Žalobce se považoval za potomka občana EU nebo jeho manžela (konkrétně manžela žalobcovy matky). Žalovaný vyjma lustrací a potvrzení podání žádosti učinil ve věci první úkon dne 6. 1. 2025, kdy vyhotovil výzvu k odstranění vad žádosti. Ve stejný den bylo komisí vyhotoveno (první) opatření proti nečinnosti, kterým žalovanému uložila vy