9 As 66/2023 — Nejvyšší správní soud

41 Af 2/2025- 48 - text 10 41 Af 2/2025 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lenky Oulíkové, soudkyně Martiny Kotouček Mikoláškové a soudce Richarda Galise ve věci žalobkyně: EKO Logistics s.r.o., IČO: 26710170 sídlem Tyršova 68, Týnec nad Labem zastoupená advokátem Mgr. Jakubem Hajdučíkem sídlem Sluneční náměstí 14/2588, Praha 5 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 1. 2025, č. j. 2515/25/5300-22444-707622, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. V daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty za říjen 2012 žalobkyně vykázala nadměrný odpočet 4 929 023 Kč (dále jen „nadměrný odpočet“). 2. Platebním výměrem ze dne 13. 1. 2014 Finanční úřad pro Středočeský kraj (dále jen finanční úřad) vyměřil žalobkyni na základě tohoto daňového přiznání část nadměrného odpočtu ve výši 1 883 664 Kč, který byl žalobkyni vyplacen dne 24. 1. 2014. Zbývající část uplatněného odpočtu ve výši 3 045 385 Kč byla žalobkyni vyplacena dne 30. 5. 2018 poté, co žalovaný z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty zastavil řízení o odvolání proti platebnímu výměru ze dne 13. 1. 2014 a zrušil jej. 3. Rozhodnutím ze dne 20. 5. 2016 finanční úřad přiznal žalobkyni úrok z vratitelného přeplatku podle § 155 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném do 31. 12. 2020 (nebude-li v dalším textu uvedeno jinak, soud vychází z tohoto znění daňového řádu) ve výši 238 550 Kč za období od 2. 3. 2013 do 24. 1. 2014 z části nadměrného odpočtu ve výši 1 883 664 Kč Rozhodnutím ze dne 7. 12. 2016 žalovaný toto rozhodnutí změnil, tak že žalobkyni přiznal úrok z vratitelného přeplatku podle § 155 odst. 5 daňového řádu ve výši 256 677 Kč za období od 5. 2. 2013 do 24. 1. 2014 z části nadměrného odpočtu ve výši 1 883 664 Kč (dále jen „úrok A“; soud pro přehlednost vychází z terminologie zavedené žalovaným v záhlaví označeném rozhodnutí, dále jen „napadené rozhodnutí“). 4. Dne 20. 5. 2016 (tj. ještě před vydáním posledně uvedeného rozhodnutí žalovaného) žalobkyně požádala o úrok z přeplatku 238 550 Kč za období od 10. 2. 2014 do 20. 5. 2016. Žalobkyně tvrdila, že jí tento přeplatek měl být podle § 155 odst. 5 ve spojení s § 254 odst. 3 daňového řádu předepsán na osobní daňový účet do 15 dnů od vrácení nadměrného odpočtu, tj. do 10. 2. 2014. Rozhodnutím ze dne 17. 6. 2016 finanční úřad úrok z úroku nepřiznal. Rozhodnutím ze dne 1. 3. 2017 žalovaný zamítl žalobkynino odvolání proti tomuto rozhodnutí a potvrdil je. Žalobkyninu žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 3. 2017 soud rozsudkem ze dne 17. 9. 2019, č. j. 45 Af 9/2017 – 56, zamítl. Žalobkyně podala proti rozsudku kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) zamítl rozsudkem ze dne 26. 5. 2020, č. j. 4 Afs 13/2020 – 32. 5. Rozhodnutím ze dne 8. 4. 2019 byl žalobkyni přiznán úrok z vratitelného přeplatku dle § 155 odst. 5 daňového řádu ve výši 2 346 195 Kč tvořený úrokem z části nadměrného odpočtu ve výši 1 883 664 Kč za období od 1. 1. 2013 do 4. 2. 2013 (dále jen „úrok B“) a úrokem z části nadměrného odpočtu ve výši 3 045 385 Kč za období od 1. 1. 2013 do 29. 5. 2018 (dále jen „úrok C“). 6. Dne 9. 4. 2019 žalobkyně požádala o přiznání úroku podle § 155 odst. 5 daňového řádu. Poukázala na to, že jí byl rozhodnutím ze dne 8. 4. 2018 přiznán úrok dle § 155 odst. 5 daňového řádu. Tento úrok ve výši 2 346 195 Kč byl finanční úřad povinen předepsat na osobní daňový účet žalobkyně do 15 dnů ode dne účinnosti rozhodnutí, kterým bylo rozhodnutí o stanovení daně zrušeno, tj. do dne 29. 5. 2018. Žalobkyně proto nemohla s částkou 2 346 195 Kč nakládat od 30. 5. 2018 „dodnes“. K tomu žalobkyně odkázala na rozsudek NSS ze dne 14. 12. 2017, č. j. 2 Afs 148/2017 – 36. 7. Rozhodnutím ze dne 9. 5. 2019, č. j. 2814164/19/2111-50523-202376 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), finanční úřad rozhodl o žádosti žalobkyně ze dne 9. 4. 2019 „o přiznání úroku z částky 2 346 195 Kč za období ode dne 30.05.2018 do 08.04.2019“ tak, že jí úrok nepřiznal. 8. Rozhodnutím ze dne 14. 7. 2023 žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Rozsudkem ze dne 19. 9. 2024, č. j. 37 Af 7/2023 – 70 (dále jen „zrušující rozsudek“), soud toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Soud se neztotožnil se závěrem žalovaného, že úroky z jistiny původně vzniklé jako úrok podle § 155 odst. 5 daňového řádu jsou nepřípustné ani s tím, že nepředepsání částky původně vzniklé jako úrok na osobní daňový účet nemá pro daňový subjekt majetkovou relevanci. 9. V dalším řízení žalovaný seznámil žalobkyni zejména s výpočtem „úroku z úroku“ v jejím případě (včetně rozdělení úroků do jednotlivých bloků A, B a C, jak byly výše popsány). Žalobkyně ve vyjádření k seznámení ze dne 23. 12. 2024 nesouhlasila s názorem žalovaného, že její nárok na úrok z úroku A nebude řešen z důvodu, že žalovaný je vázán rozsudky zdejšího soudu č. j. 45 Af 9/2017 – 56 a NSS č. j. 4 Afs 13/2020 – 32, a že tento úrok žalobkyni nepřísluší. Žalobkyně odkázala na přípis žalovaného ze dne 3. 1. 2024, v němž žalovaný brojil proti názoru, že by byl vázán rozsudkem Městského soudu v Praze, který byl později překonán rozsudky NSS. Žalovaný tak podle žalobkyně nepřípustně tvrdí pokaždé to, co se mu hodí, a jeho rozhodovací praxe není jednotná. Žalobkyně měla za to, že by jí měl být přiznán i úrok z úroku A. Dále namítla, že „budoucí úroky“ byly stanoveny vadně, neboť nebyly vypočteny za každý den jejich vzniku. Žalovaný tím porušil metodický pokyn Generálního finančního ředitelství k možnosti vzniku nároku na tzv. „úrok z úroku“ ze dne 17. 10. 2024 (dále jen „metodický pokyn“) a rozsudek NSS ze dne 26. 4. 2024, č. j. 10 Afs 289/2022 – 56. Úrok vzniklý každý den pak bude „činit“ samostatnou základnu pro výpočet dalšího úroku. Neměl by být dělen na bloky úroků, jak je stanovil žalovaný. 10. Napadeným rozhodnutím žalovaný změnil prvostupňové rozhodnutí. Podle § 155 odst. 5 daňového řádu rozhodl o žádosti žalobkyně ze dne 9. 4. 2019 „o přiznání úroku z částky 2 346 195 Kč za období ode dne 30.05.2018 do 08.04.2019“ tak, že jí přiznal úrok 307 075 Kč. V odůvodnění konstatoval, že nárok na úrok z úroku A byl již dříve předmětem soudního přezkumu. NSS v rozsudku č. j. 4 Afs 13/2020 – 20 potvrdil rozsudek zdejšího soudu č. j. 45 Af 9/2017 – 56, který úročení úroku A nepřipustil. Těmito rozsudky je žalovaný vázán a případný nárok na další úrok z úroku nebude v tomto případě posuzovat. Pro posouzení vzniku nároku na úrok z úroků B a C je podstatné určení data, ke kterému měl být přiznán. Dle čl. III bodu 8 metodického pokynu měl být úrok z vratitelného přeplatku dle § 155 odst. 5 daňového řádu přiznán do 15 dnů ode dne pozdního vrácení vratitelného přeplatku (tj. částí nadměrného odpočtu). Úrok B měl být předepsán do 10. 2. 2014, žalobkyni proto v důsledku jeho pozdního předpisu náleží úrok z úroku B ve výši 25 378 Kč za období od 11. 2. 2014 do 8. 4. 2019, který žalovaný vypočetl (kapitalizoval) na 18 689 Kč. Úrok C měl být předepsán do 14. 6. 2018, žalobkyni tak náleží úrok z úroku C ve výši 2 320 817 Kč za období od 15. 6. 2018 do 8. 4. 2019, který žalovaný vypočetl na 288 386 Kč. K žalobkyniným námitkám žalovaný uvedl, že oba úroky z úroků vypočetl v souladu s metodickým pokynem, konkrétně jeho čl. III bodem 8 a čl. V. Úrok z úroku A nelze posuzovat, neboť není předmětem tohoto řízení a byl již předmětem soudního přezkumu, v němž jej soudy nepřipustily. Tím je žalovaný vázán. Žalovaný závěrem doplnil, že nyní vypočítané úroky z úroků měly být dle metodického pokynu předepsány současně s pozdě předepisovanými úroky. K tomu však nedošlo, proto se částka úroku z úroku (307 075 Kč) stala novou jistinou, z níž vzniká nárok na další úrok ode dne 9. 4. 2019 až do dne předepsání tohoto úroku na osobní daňový účet. Vzhledem k tomu, že konec této doby není znám, nemohl žalovaný prozatím vyčíslit konečnou částku. Žalobkyni tak o něm vyrozumí až po nabytí právní moci napadeného rozhodnutí. Žaloba 11. Žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), se žalobkyně domáhá zrušení napadeného rozhodnutí. 12. Žalobkyně namítá, že žalovaný vadně stanovil „kategorizaci základen A, B a C“ pro výpočet úroků, neboť úroky nebyly vypočteny za každý den vzniku, ale „sečteny do bloků A, B a C“. Žalovaný tím porušil metodický pokyn i rozsudek NSS č. j. 10 Afs 289/2022 – 56. Úrok vzniklý každý den podle žalobkyně tvoří samostatnou základu pro výpočet dalšího úroku a neměl by být dělen na bloky úroků. Obdobnou námitku již žalobkyně uplatnila v odvolání. Žalovaný se s ní nedostatečně vypořádal. Metodický pokyn v čl. V, na který žalovaný odkázal, uvádí opak toho, co tvrdil žalovaný. Platí podle něj, že úroky vznikají za každý jednotlivý den, jsou-li v daném dni splněny podmínky pro jeho vznik. Žalov