1 Afs 231/2022 — Nejvyšší správní soud

43 Af 27/2021- 52 - text 7 43 Af 27/2021 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lenky Bursíkové a soudců Kryštofa Horna a Jana Peroutky ve věci žalobkyně: JASA trans s.r.o., IČO: 27886131 sídlem Křižíkova 2081, Benešov zastoupena advokátem JUDr. Martinem Vychopeněm sídlem Masarykovo náměstí 225, Benešov proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 7. 2021, č. j. 22865/21/5300-21441-708460, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Finanční úřad pro Středočeský kraj (dále jen „správce daně“) rozhodnutími ze dne 5. 9. 2018, č. j. 4202569/18/2103-50522-209414 a č. j. 4203561/18/2103-50522-209414 (dále jen „prvostupňová rozhodnutí“, v zájmu přehlednosti je soud bude samostatně označovat jen částí čísla jednacího před prvním lomítkem) přiznal žalobkyni úrok z daňového odpočtu za období měsíců března 2012 a února 2013 podle § 155 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen „daňový řád“). 2. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) změnil rozhodnutí č. j. 4202569 tak, že ve výroku částku úroku ve výši 759 215 Kč nahradil částkou 760 333 Kč. Dále do výroku vložil výpočet úroku z daňového odpočtu za období březen 2012 v podobě tabulky a na straně 2 vypustil text s částkou úroku a jejím výpočtem. Ve vztahu k rozhodnutí č. j. 4203561 žalovaný odvolání zamítl a rozhodnutí potvrdil. Žalovaný předně konstatoval, že není sporu o výši úročené částky (tedy 1 383 526 Kč za březen 2012 a 94 018 Kč za únor 2013). Žalovaný dospěl k závěru, že při výpočtu částky úroku z nadměrného odpočtu stanoveného za zdaňovací období březen 2012 správce daně nepostupoval správně. Poslední den lhůty pro podání řádného daňového tvrzení za dané zdaňovací období uplynul dne 25. 4. 2012. Správce daně tak byl povinen vyplatit nadměrný odpočet do 25. 5. 2012, nikoli do 28. 5. 2012. Žalobkyni proto náleží úrok z vratitelného přeplatku ode dne následujícího, tj. od 26. 5. 2012. V případě zdaňovacího období únor 2013 byl počátek úročení stanoven správně, tj. od 25. 4. 2013. Co se týče konce doby úročení, ten připadl na 14. 4. 2016 (poslední den lhůty splatnosti dodatečně stanovené daně za zdaňovací období února 2010 a března 2010). Vykázané nadměrné odpočty za zdaňovací období března 2012 a února 2013 byly totiž použity na úhradu doměřené daně včetně stanoveného penále za zdaňovací období února a března 2010. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2020, č. j. 45 Af 16/2016-393 (dále jen „rozsudek ze dne 9. 11. 2020“), kterým byla zrušena rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 3. 2016 (týkající se dvou posledně uvedených zdaňovacích období), nemá vliv na výši úroků, jelikož nezrušil dodatečné platební výměry za únor a březen 2010, ale pouze rozhodnutí o odvolání (viz rozsudek NSS ze dne 17. 3. 2021, č. j. 4 Afs 309/2020-33). Odvolací řízení proti dodatečným platebním výměrům, kterými byla stanovena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období únor a březen 2010 dosud není skončeno a žalovaný se daní stanovenou za tato zdaňovací období nadále zabývá. 3. Ze sdělení správce daně ze dne 21. 12. 2020 plyne, že žalobkyně měla ke dni 19. 11. 2020 evidován na osobním daňovém účtu DPH nedoplatek přesahující 50 milionů Kč (viz potvrzení o stavu osobního daňového účtu ze dne 10. 12. 2020). V době, kdy žalobkyně požádala o vrácení úroků z daňových odpočtů, ani v době vydání napadeného rozhodnutí, neměla žalobkyně evidovaný vratitelný přeplatek ve smyslu § 154 odst. 1 daňového řádu. Ani po rozsudku ze dne 9. 11. 2020 nebyly splněny podmínky § 155 odst. 3 daňového řádu, neboť správce daně evidoval na osobním daňovém účtu žalobkyně vysoký nedoplatek. Nadto, po zrušujícím rozsudku byly přeplatky následně použity na úhradu doměřené daně za červenec 2012, a to v jejich vykázané výši. Za zdaňovací období července 2012 je přitom daň pravomocně stanovena. K odvolacím námitkám žalovaný uvedl, že za daná období byla daň stanovena konkludentně podle § 140 odst. 1 daňového řádu. V důsledku uplynutí lhůty pro stanovení daně se k postupu k odstranění pochybností nepřihlíží, správce daně tudíž o jeho výsledku nemusel žalobkyni ani informovat. Správce daně nebyl povinen žalobkyni informovat o tom, že převedl přeplatky z daňových odpočtů na úhradu splatného nedoplatku, protože ten byl na stejném daňovém účtu žalobkyně (viz § 154 odst. 5 daňového řádu). 4. Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), domáhá zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Žaloba 5. Žalobkyně uvádí, že předmětem sporu je úrok z daňového odpočtu DPH za březen 2012 a únor 2013 a jeho výše. Správce daně úrok vypočetl pouze do 14. 4. 2016, což žalobkyně považuje za nezákonné. Před samotným vyměřením daně z přidané hodnoty za daná zdaňovací období uplynula prekluzivní lhůta pro stanovení daně. Tvrzení, že vyměřené nadměrné odpočty za zdaňovací období březen 2012 a únor 2013 byly použity dne 14. 4. 2016 na úhradu jiného nedoplatku daně, je proto nesprávné, není nijak doloženo a je nepřezkoumatelné a nesrozumitelné. Žalobkyně nebyla o převedení přeplatku na nedoplatek vyrozuměna a není možné, aby správce daně provedl takové převedení dříve, než uplynula prekluzivní lhůta pro vyměření daně. 6. Žalobkyně usuzuje, že jediným formálním důvodem pro evidenci daňových nedoplatků na dani z přidané hodnoty na osobním daňovém účtu ke dni 14. 4. 2016 mohla být rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 3. 2016. Avšak tato rozhodnutí jsou nezákonná a v rozporu s dosavadní judikaturou. Správce daně jen díky těmto formálně pravomocným rozhodnutím využívá proti žalobkyni různá opatření, kterými ji udržuje v ekonomicky nepříznivé situaci a brání tím její aktivní účasti na daňovém i soudním řízení. 7. Výše úroku z nadměrného odpočtu je nesprávná, neboť jej správce daně vypočítal jen do dne 14. 4. 2016, ač měl úroky počítat do dne poukázání částky žalobkyni na účet a správce daně dne 14. 4. 2016 žádnou takovou částku na účet žalobkyně nepoukázal. Postup správce daně je per analogiam v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2019, sp. zn. II. ÚS 819/18, který dovodil, že zadržování nadměrných odpočtů je zásahem do vlastnického práva daňového subjektu, a s čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Vyjádření žalovaného 8. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že postupoval podle nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3244/09. Tím, že uplynula lhůta pro stanovení daně, bylo nutné pohlížet na DPH za zdaňovací období březen 2012 a únor 2013 ve výši uplatněného nadměrného odpočtu jako na daň stanovenou v souladu s tvrzením žalobkyně podle § 140 odst. 1 daňového řádu. Jelikož k vyměření nadměrného odpočtu došlo k datu předcházejícímu vydání výměrů, nelze částku zadržovaného odpočtu hodnotit, jako by byla zadržována v souvislosti se zrušenými platebními výměry. Jednalo se o vratitelný přeplatek, který byl žalobci vrácen až po marném uplynutí lhůty podle § 105 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Z textu žaloby je zřejmé, že počátek doby úročení, úročené částky ani aplikace § 155 odst. 5 daňového řádu není předmětem sporu. Ode dne 14. 4. 2016 přestaly být nadměrné odpočty vratitelným přeplatkem, neboť částka byla použita na úhradu DPH za zdaňovací období únor a březen 2010. Proto po tomto datu nebyly naplněny zákonné podmínky pro jeho další úročení podle § 155 odst. 5 daňového řádu. 9. Podle žalovaného se okamžikem použití přeplatku na úhradu nedoplatku mění právní důvod zadržování sporné částky. Částka nadměrných odpočtů se stala částkou úhrady daně na základě dodatečných platebních výměrů. Případné zrušení dodatečných platebních výměrů by ze sporné částky učinilo částku uhrazenou na základě nebo v souvislosti s nezákonným rozhodnutím a takto vzniklý přeplatek by byl důvodem pro vznik úroku podle jiné právní úpravy. Rozhodné je, kde ke vzniku přeplatku došlo, což se stalo ve dnech konkludentního vyměření nadměrných odpočtů 25. 4. 2012 a 25. 3. 2013. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, podle kterých rozhodnutí evidoval u žalobkyně nedoplatky na DPH. Doba úročení se odvíjí od prodlení správce daně se splacením nadměrných odpočtů. Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 819/18 nelze kvůli rozdílným okolnostem aplikovat. Závěrem žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. Dosavadní řízení před správními soudy 10. Soud rozsudkem ze dne 27. 9. 2022, č. j. 43 Af 27/2021-28 (dále též „první rozsudek“), žalobě vyhověl, neboť dospěl k závěru, že daň dosud ve vztahu k prekludovaným zdaňovacím obdobím března 2012 a února 2013 nebyla vyměřena, a nedošlo tak dosud k ukončení doby, po kterou byl vratitelný přeplatek neoprávněně zadržován. Daňové orgány tedy stanovily dobu úročení nesprávně. Soud proto napadené rozhodnutí zr