9 Afs 139/2024 — Nejvyšší správní soud

43 Af 7/2023- 50 - text 20 43 Af 7/2023 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lenky Bursíkové a soudců Kryštofa Horna a Jana Peroutky ve věci žalobce: D. M. bytem X zastoupen advokátem JUDr. Vojtěchem Veverkou sídlem Hajnova 40, Kladno proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 3. 2023, č. j. 12025/23/5100-41453-711400, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci a podstatný obsah daňového spisu 1. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), podanou k soudu dne 1. 6. 2023, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro Středočeský kraj (dále též „správce daně“) ze dne 31. 5. 2022, č. j. 3183992/22/2110-00540-209704 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“ či „ručitelská výzva“). 2. Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce z titulu ručení vyzván k úhradě daňového nedoplatku společnosti DEMOSTAVBY s.r.o. v likvidaci (nyní zaniklé; dále jen „daňový subjekt“) ve výši 6 143 066 Kč (z toho 3 575 363 Kč činí částka doměřené daně za příslušná zdaňovací období a 2 567 703 Kč odpovídá úrokům z prodlení). Správce daně konstatoval splnění podmínek ručení podle § 171 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“) ve spojení s § 71 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích, dále jen „z. o. k.“). Své skutkové závěry opřel o rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 3 To 10/2021 (dále „odvolací trestní rozsudek“) a jím potvrzený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2020, č. j. 2 T 64/2017-19195 (dále „prvostupňový trestní rozsudek“; či společně s odvolacím trestním rozsudkem dále též „trestní rozsudky“), jimiž byl žalobce spolu s dalšími osobami shledán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník), ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Tohoto jednání se měl žalobce dopustit mimo jiné tím, že prostřednictvím daňového subjektu neoprávněně vylákával nadměrné odpočty za zdaňovací období měsíců ledna až července roku 2014. Trestní rozsudky poskytují dostatečný podklad pro závěr, že žalobce ovlivnil chování daňového subjektu k újmě, která vedla k jeho neschopnosti řádně plnit své dluhy, a proto podle § 71 odst. 3 z. o. k. ručí za splnění těchto dluhů. Jelikož trestní rozsudky nabyly právní moci dne 8. 9. 2021, bylo možné prolomit lhůtu pro stanovení daně až do dne 31. 12. 2023, tj. do konce druhého roku následujícího po roce, v němž nabylo rozhodnutí soudu o spáchání daňového trestného činu právní moci bez ohledu na to, zda již uplynula lhůta pro stanovení daně podle § 148 odst. 6 daňového řádu. 3. Žalobce podal proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání. Namítal nepřezkoumatelnost, neboť se správce daně nezabýval podmínkami vzniku ručení podle § 171 daňového řádu ve spojení s § 71 z. o. k., zejména vznikem újmy a související neschopností splácet dluhy. Byl přesvědčen, že tyto podmínky nelze dovodit z trestních rozsudků. Navíc nebyly v řízení prokázány. Žalobce se též domníval, že prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno opožděně, neboť právo správce daně jako věřitele vůči žalobci jako ručiteli bylo promlčeno. 4. Žalovaný napadeným rozhodnutím rozhodl tak, jak je uvedeno v bodě 1 tohoto rozsudku. Považoval za podstatné, že daňový subjekt doměřený nedoplatek na DPH neuhradil a posléze byl zrušen s likvidací. Nic nebylo možné na nedoplatek uhradit ani z likvidačního zůstatku. Správce daně i přesto daňový subjekt bezvýsledně upomenul o úhradu nedoplatku. Měl tudíž za prokázané splnění podmínek podle § 171 odst. 3 daňového řádu. Postavení žalobce jako ručitele daňového subjektu dovodil z trestních rozsudků, dle nichž právě žalobce (s dalším obžalovaným) fakticky řídil činnost daňového subjektu směřující k neoprávněnému vylákání nadměrných odpočtů DPH. Právě související nároky byly důvodem pro stanovení daně, k jejíž úhradě byl žalobce jako ručitel vyzván. Peněžní prostředky byly z účtu daňového subjektu na pokyn žalobce a dalších osob vyváděny, přičemž daňový subjekt v rozhodném období již neměl žádný postižitelný majetek. Žalobce byl tedy vlivnou osobou ve smyslu § 71 odst. 1 z. o. k. Nebýt žalobcova jednání, daňový subjekt by patrně neuplatnil podvodně nárok na nadměrný odpočet DPH za příslušná zdaňovací období, takže by nevznikly ani související nedoplatky. Vznik povinnosti „vrátit“ neoprávněně získané nadměrné odpočty včetně příslušenství a vyvedení prostředků z majetkové sféry daňového subjektu, tedy znemožnění uhradit nedoplatek, dle žalovaného představují újmu na jmění, která daňovému subjektu vznikla v příčinné souvislosti s ovlivněním žalobcem. Dluhem, který ve smyslu § 71 odst. 3 z. o. k. nemůže daňový subjekt v důsledku ovlivnění splnit, jsou daňové nedoplatky, k jejichž úhradě byl žalobce vyzván jako ručitel. Správce daně vydal prvostupňové rozhodnutí ve lhůtě podle § 148 odst. 6 daňového řádu, neboť jeho podkladem jsou pravomocné trestní rozsudky ve věci žalobce, dle nichž spáchal daňový trestný čin a ručitelská výzva představuje ve vztahu k ručiteli v materiálním smyslu rozhodnutí o stanovení daně. 5. Prvostupňovému rozhodnutí předcházelo vydání dodatečných platebních výměrů ze dne 7. 6. 2016, jimiž správce daně daňovému subjektu doměřil DPH za zdaňovací období leden až červenec 2014 v celkové výši 3 575 363 Kč a předepsal penále ve výši 20 % z takto doměřené daně (dále jen „dodatečné platební výměry“). Doměřenou daň s příslušenstvím však daňový subjekt ve stanovené lhůtě nezaplatil. Neučinil tak ani v návaznosti na upomínku správce daně (vyrozumění o výši nedoplatku ze dne 15. 2. 2022). Daňový subjekt byl následně zrušen s likvidací. Z likvidačního zůstatku správce daně nezískal žádné prostředky na úhradu daňových nedoplatků, ačkoliv měl k obchodnímu závodu daňového subjektu zřízeno zástavní právo. 6. Dle výroku prvostupňového trestního rozsudku se žalobce (v následující citaci označen pod iniciály „D. M.“) dopustil výše specifikovaného trestného činu tím, že spolu s dalším obžalovaným: „založili, organizovali a řídili nejméně v období od 1. 1. 2011 do 31. 1. 2015 na území České republiky, zejména v oblasti Středočeského Kraje a Prahy, činnost skupiny osob a společností, za účelem vylákání nadměrných odpočtů daně z přidané hodnoty od Finančního úřadu pro Středočeský Kraj, územní pracoviště Kladno, dříve též Finanční úřad Kladno, a jednotlivých územních pracovišť finančních úřadů pro Hlavní město Prahu, a to tak, že za uvedeným účelem nechali založit či zakoupit několik desítek společností a to zejména společnosti: DEMOSTAVBY s.r.o., (…) s plným vědomím toho, že tyto společnosti nebudou vykonávat žádnou hospodářskou činnost, což také nevykonávaly, případně ji pouze předstíraly, a tyto společnosti neměly zpravidla žádné zaměstnance, z větší části po celou dobu nebyly evidované v registru zaměstnavatelů České správy sociálního zabezpečení, nevedly žádné účetnictví ve smyslu zákona č. 563/1991 Sb. v platném znění, případně pouze účelově vytvářely různé účetní či jiné listinné doklady ad hoc pouze pro účely daňových kontrol, a rovněž ve většině případů vykazovaly minimální pohyb na bankovních účtech s výjimkou inkasovaných (a posléze vybíraných či přeposílaných) nadměrných odpočtů DPH, a jediným účelem vzniku a existence společností bylo vylákání nadměrných odpočtů DPH, čehož bylo dosaženo tak, že na příslušné finanční úřady byly jménem těchto společností podávány na příkaz I. Š. a D. M., K. J., zesnulým M. K. (nar. X, zemř. X) a J. K. zcela smyšlená daňová přiznání k DPH, ve kterých společnosti vykazovaly vysoké obraty zpravidla ze stavební činnosti (…), přičemž uvedená daňová přiznání zpravidla vyhotovovali na pokyn I. Š. a D. M. v době od 1. 1. 2011 do 16. 5. 2012 K. J., v době od 16. 5. 2012 do dne úmrtí při nehodě na motocyklu dne 22. 7. 2014 M. K., a následně od 22. 7. 2014 do doby zahájení trestního stíhání J. K., přičemž tato přiznání doručovali příslušným níže uvedeným finančním úřadům přímo či později prostřednictvím datových schránek výše zmíněných společností, jejichž ovládání dali jejich jednatelé k dispozici těmto osobám, takto vylákané finanční prostředky byly převáděny finančním úřadem pravidelně každý měsíc na bankovní účty uvedených společností, přičemž tyto bankovní účty nebyly fakticky ovládány jednateli společností, ale buď I. Š. či D. M., případně na jejich pokyn nejčastěji K. J., M. K. či J. K., (jmenovaným byly mimo jiné předávány i prostředky k elektronickému ovládání jednotlivých bankovních účtů a zpravidla figurovali vedle jednatelů společností jako d