45 A 10/2024 – Krajský soud v Praze

45 A 10/2024- 41 - text 11 45 A 10/2024 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl soudkyní Mgr. Věrou Pazderovou, LL.M., M.A., ve věci žalobce: M. J., nar. X státní příslušnost Čínská lidová republika t. č. pobytem X zastoupen advokátem Mgr. Petrem Václavkem sídlem Opletalova 25, Praha 1 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 24. 4. 2024, č. j. MV-51378-4/SO-2024, takto: I. Rozhodnutí žalované ze dne 24. 4. 2024, č. j. MV-51378-4/SO-2024, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna uhradit žalobci na náhradě nákladu řízení 17 362,70 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám žalobcova advokáta Mgr. Petra Václavka. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce podal dne 10. 8. 2023 žádost o povolení k trvalému pobytu rodinného příslušníka občana EU podle § 87h odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), v níž označil jako rodinného příslušníka, s nímž se hodlá sloučit, nezletilého P. C. (nar. X). Z vyjádření žalobce vyplývá, že nezletilý je synem žalobcovy družky. V rodném listu nezletilého, který byl přiložen k žádosti, je jako otec zapsán P. K. 2. Ministerstvo vnitra (dále jen „ministerstvo“) žalobcovu žádost zamítlo rozhodnutím ze dne 13. 2. 2024, č. j. OAM-18324 15/TP-2023, neboť dospělo k závěru, že žalobce není rodinným příslušníkem občana EU (ČR) na základě žádné z hypotéz § 15a zákona o pobytu cizinců. Rozhodné znění zákona o pobytu cizinců je odlišné od znění téhož zákona účinného do 31. 12. 2010, na základě něhož bylo žalobci uděleno povolení k přechodnému pobytu. Ustanovení § 15a odst. 4 písm. b) v tehdejším znění již zákon o pobytu cizinců neobsahuje. 3. K argumentu žalobce, že je rodinným příslušníkem občana EU (ČR) podle § 15a odst. 3 písm. a) bodu 2 zákona o pobytu cizinců ministerstvo uvedlo, že žalobce není příbuzným nezletilého (přechodný pobyt by měl být vázán na rodičovství biologické nebo právní, nikoliv však faktické). Nadto, žalobce není ani osobou vyživovanou občanem EU, ani nevyžaduje osobní péči občana EU. 4. Nepřiměřený dopad v důsledku zamítnutí nyní posuzované žádosti je podle ministerstva vyloučen, neboť žalobci pouze není přiznán nejvyšší pobytový status (povolení k trvalému pobytu). Není mu však odňato povolení k přechodnému pobytu, jímž nadále disponuje. 5. Žalovaná zamítla žalobcovo odvolání v záhlaví označeným rozhodnutím. Konstatovala, že čl. 3 odst. 2 písm. a) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále jen „směrnice o volném pohybu“) nezahrnuje takové osoby, které svoji rodinnou vazbu nemohou žádným způsobem doložit, protože se jedná o neformální vazbu. Článek 3 odst. 2 písm. b) téže směrnice pak hovoří o neformálním svazku partnerů, ale nikoliv již o dětech těchto partnerů. Pokud by bylo záměrem směrnice, aby neformální svazky osob měly vliv i na možnost získání pobytových oprávnění dětí a dalších příbuzných nesezdaných partnerů, pak by tento záměr směrnice zcela jistě zmiňovala alespoň v preambuli. Nicméně čl. 6 preambule směrnice hovoří o rodinných příslušnících s vědomím, že čl. 2 odst. 2 definuje pro účely směrnice jen jádro rodiny, a nikoliv širší členy rodiny (rodinné příslušníky). 6. V nynější věci není pochyb o tom, že žalobce není rodičem nezletilého občana ČR, ani jej s občanem ČR nepojí jiný příbuzenský vztah, nesplňuje tak podmínky pro zařazení mezi rodinné příslušníky občanů EU (ČR) podle § 15a odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců. 7. Rozsudek Nejvyšší správního soudu (dále též „NSS“) ze 22. 2. 2024, č. j. 6 Azs 45/202328, na který žalobce odkazoval, se týkal podle žalované skutkově odlišného případu. Nejvyšší správní soud v něm posuzoval postavení nezletilého cizince, který se na území hodlal sloučit se svou matkou (státní příslušnicí Filipín), která žila v nesezdaném svazku s občanem ČR, ze kterého se narodila i sestra nezletilého. Státní občan ČR byl ve zmíněném případě živitelem rodiny a nezletilý se v ČR stal členem domácnosti občana ČR. 8. Podle zmíněného rozsudku je v případě pouze faktické vazby k občanovi ČR třeba zkoumat vztah závislosti založený na existenci úzkých a stálých osobních vazeb vzešlých ze společného života a soužití, které přesahuje pouhé dočasné soužití motivované čistě účelovými důvody. Nebylo přitom pochyb o tom, že žadatelem byl nezletilý cizinec, který byl na občanovi ČR závislý výživou. Nyní posuzovaný případ žalobce je však podle žalované odlišný, resp. opačný. Není zde směrnicí a zákonem předpokládaná závislost na straně žalobce slučujícího se na občana ČR, tzn. závislost žadatele na občanovi ČR. Žalobce není na státním občanovi ČR, na kterého se hodlá sloučit, závislý výživou ani péčí, ani nežije v domácnosti tohoto občana ČR, ale je tomu naopak. Znakem společné domácnosti je nejen trvalost soužití, ale i společné uhrazování nákladů na své potřeby. 9. Žalobce tedy podle žalované nesplňuje podmínku vyplývající z § 15a odst. 3 písm. a) zákona o pobytu cizinců, resp. čl. 3 odst. 2 směrnice o volném pohybu. Postavení rodinného příslušníka občana EU lze totiž přiznat pouze žadateli, který je na občanovi EU nebo státním občanovi ČR významně „závislý“ (tj. péče a výživa, materiální zázemí) a nikoliv opačně. Zákon o pobytu cizinců současně stanovuje podmínku „příbuzenství“ mezi těmito osobami, směrnice pak hovoří o ostatních rodinných příslušnících. 10. Ministerstvo podle žalované nepochybilo neprovedením výslechů, neboť nebylo zpochybněno žalobcovo soužití s občanem ČR a jeho matkou, nebyly ani pochyby o tom, že žalobce se podílí na výchově a výživě nezletilého a že celou rodinu materiálně zajišťuje. Lze přitom předpokládat i citové vazby, které však nejsou v dané situaci rozhodující. 11. Dále žalovaná poukázala na to, že nezletilý občan ČR má v rodném listu uvedeného vlastního otce (občana ČR), který má vůči němu práva a povinnosti. Nebylo přitom doloženo, že by byl biologický otec zbaven rodičovské odpovědnosti nebo že by mu byla omezena. 12. K otázce přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalovaná poukázala na to, že žalobce disponuje platným povolením k přechodnému pobytu, které mu umožňuje realizaci soukromého a rodinného života. Nelze proto předpokládat, že by rozhodnutí o zamítnutí nynější žádosti do rodinného a soukromého života nepřiměřeně zasáhlo. Současně není znemožněno, aby bylo žalobci vydáno povolení k trvalému pobytu podle § 68 zákona o pobytu cizinců [viz § 68 odst. 2 písm. c) bod 2) uvedeného zákona]. V odvolání ani v průběhu řízení žalobce nezmínil žádné konkrétní negativní následky, které by rozhodnutí o zamítnutí žádosti o povolení k trvalému pobytu mohlo způsobit a takový následek není ani žalované znám. II. Obsah žaloby 13. Žalobce podal proti rozhodnutí žalované žalobu podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). 14. Úvodem konstatoval, že na území ČR pobývá již od roku 2007 a v současné době je držitelem povolení k přechodnému pobytu. Rozhodnutí žalované je podle něj zatíženo minimálně vadou nezákonnosti, neboť nesprávně vykládá pojem „rodinný příslušník“ a posléze jej chybně aplikuje na případ žalobce. 15. Žalobce se považuje za rodinného příslušníka nezletilého P. C., občana ČR. Je si vědom, že není zapsán v rodném listě nezletilého, ale prakticky celý život se o něj fakticky stará a prokazatelně dlouhodobě udržuje partnerský vztah s matkou nezletilého. Tato skutečnost již byla uznána v rámci udělení povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU. Všichni tři sdílí společnou domácnost a tvoří rodinu ve všech podstatných rysech. Žalobce o nezletilého každodenně pečuje, podílí se na jeho výchově, živí ho a zajišťuje jemu i celé rodině materiální prostředky. Nezletilý jej také jako otce vnímá a je na něj citově navázán. Tyto skutečnosti žalobce považuje za zásadní. 16. Žalobce je přesvědčen, že může být považován za rodinného příslušníka občana EU (ČR) podle zákona o pobytu cizinců i podle směrnice o volném pohybu. Stejně jako v odvolání namítá, že má být považován za rodinného příslušníka podle § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Pojem příbuzný, použitý ve zmíněném ustanovení, nezahrnuje podle žalobce pouze pokrevní příbuzné. Žalobce přitom dlouhodobě prokazatelně žije s nezletilým ve společné domácnosti. Výklad žalované, podle kterého žalobce není členem domácnosti občana EU, ale naopak, považuje za formalistický a zcela v rozporu se smyslem a účelem tohoto ustanovení i odpovídajícího ustanovení směrnice. V této souvislosti žalobce citoval z výše zmíněného rozsudku č. j. 6 Azs 45/202328. 17. Podle judikatury Soudního dvora EU (dále též „SDEU“) je cílem čl. 3 odst. 2 směrnice o volném pohybu zachování jednoty rodiny v širším slova smyslu. Žalobce se domnívá, že spolu s dru