49 A 1/2025 – Krajský soud v Praze

49 A 1/2025- 23 - text 7 49 A 1/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Petrem Šuránkem ve věci žalobce: Đ. D. T., narozený X státní příslušnost Vietnamská socialistická republika bytem X, Vietnamská socialistická republika zastoupen advokátem Mgr. Markem Eichlerem sídlem Nekázanka 888/20, 110 00 Praha 1 proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 24. 7. 2025, č. j. CPR-22510-3/ČJ-2025-930310-V240, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) dodanou do datové schránky soudu dne 4. 8. 2025 domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 24. 7. 2025, č. j. CPR-22510-3/ČJ-2025-930310-V240 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaná zamítla jeho odvolání a potvrdila rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 8. 6. 2025, č. j. KRPS-109317-30/ČJ-2025-010022-SV (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobci podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 24/2025 Sb. (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) uloženo správní vyhoštění a dále stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandu, Lichtenštejnska, Norska a Švýcarska, v délce 1 roku ode dne, kdy žalobce z tohoto území vycestuje, a doba k vycestování mu byla určena v délce 15 dnů od právní moci rozhodnutí, a to za současného konstatování, že se na žalobce nevztahují důvody znemožňující vycestování. 2. Žalobce v podané žalobě namítá porušení § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť žalovaná podle něj náležitě nezjistila skutečný stav věci bez důvodných pochybností, což ve svém důsledku znemožnilo posoudit přiměřenost vydaného rozhodnutí o vyhoštění. Konkrétně poukazuje na to, že se správním orgánům nepodařilo zjistit, zda žalobce mohl vědět o zrušení jeho pobytového oprávnění v Maďarsku, kde od 17. 4. 2025 pobýval, ale žádné rozhodnutí o zrušení pobytu nepřevzal. Prostá informace o neplatnosti maďarského povolení k pobytu bez toho, aby si správní orgán vyžádal správní spis o zrušení pobytu či podrobnější zprávu od maďarské strany, je podle žalobce nedostatečná pro závěr o nelegálním pobytu žalobce již od 15. 12. 2024. 3. Žalobce též vytýká žalované nedostatečné vypořádání se s nepřiměřeností uloženého opatření, které zasahuje do soukromého a rodinného života žalobce. Připomíná přitom judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“), podle níž posouzení přiměřenosti není správním uvážením, nýbrž výkladem a aplikací neurčitého právního pojmu, který plně podléhá přezkumu správních soudů. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že žalovaná nezohlednila veškerá hlediska (uvedená např. v rozsudku NSS ze dne 24. 7. 2015, č. j. 3 Azs 240/2014-37, č. 3330/2016 Sb. NSS) potřebná pro posouzení přiměřenosti dopadů vyhoštění na osobu žalobce, konkrétně fakt, že žalobce pobýval na území České republiky (dále jen „ČR“) pouhé tři dny v domnění legálnosti svého pobytu a nepáchal žádnou trestnou činnost. Zákaz pobytu v délce 12 měsíců považuje za nepřiměřený a odporující správní praxi v obdobných věcech. Žalobce má za to, že v daném případě mohla být uložena pouhá povinnost opustit území, jelikož mu nebylo dokázáno, že by věděl o ukončení povolení k pobytu. 4. Žalovaná ve vyjádření k žalobě odkázala na odůvodnění napadeného a prvostupňového rozhodnutí s tím, že v řízení byly zjištěny a doloženy relevantní podklady umožňující konstatovat protiprávní jednání žalobce. Poukázala na to, že žalobce podal jen blanketní odvolání, které nedoplnil. Konkrétní námitky uplatněné před soudem žalobce mohl uplatnit již v odvolacím řízení. Uložení správního vyhoštění není vůbec podmíněno zaviněním či pohnutkami vytýkaného protiprávního jednání. Žalovaná je přesvědčena, že dostatečně vypořádala i otázku přiměřenosti dopadu rozhodnutí o vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobce. Žalobu navrhla zamítnout, neboť je přesvědčena, že postupovala v souladu s právními předpisy i mezinárodními smlouvami, jež jsou součástí právního řádu. 5. V průběhu jednání, z nějž se žalovaná omluvila, zástupce žalobce na podané žalobě setrval a zopakoval, že je třeba zohlednit, že žalobce o zrušení pobytového oprávnění nevěděl, pobýval na území ČR pouhé 3 dny a s policií spolupracoval. Pouhá obecná informace o zániku pobytového oprávnění dne 14. 12. 2024 nemůže postačovat, maďarská strana přitom neuvedla žádné konkrétní údaje např. o tom, zda ve věci vedla nějaké správní řízení apod. 6. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobce byl dne 20. 4. 2025 kontrolován hlídkou cizinecké policie na X třídě u č. p. X v Nymburce. Žalobce na místě předložil vietnamský cestovní pas s maďarským turistickým vízem na 30 dní platným od 30. 7. 2024 do 4. 9. 2024. Teprve při osobní prohlídce byl zjištěna též pobytová karta Maďarska s platností do 28. 4. 2026. Správní orgán prvního stupně následně prostřednictvím centrálního přístupového bodu žalované oslovil Národní situační centrum Maďarské republiky za účelem ověření platnosti pobytového oprávnění i na území ČR. Podle odpovědi maďarské strany ze dne 21. 4. 2025 bylo žalobci toto povolení k pobytu zrušeno ke dni 14. 12. 2024 a ten aktuálně nedisponuje žádným pobytovým oprávněním v Maďarsku. 7. Na základě uvedeného bylo se žalobcem dne 21. 4. 2025 zahájeno řízení ve věci správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 2 zákona o pobytu cizinců. Při výslechu téhož dne žalobce uvedl, že je ženatý, má tři děti, otce, sestru a bratra a všichni žijí ve Vietnamu. V ČR cestoval s kamarádem, u nějž bydlí, adresu ani město nezná. Do Maďarska přicestoval letecky 3. 8. 2024 za prací a byl tam až do 17. 4. 2025, kdy přijel vlakem do Prahy na návštěvu za kamarádem. O zrušení pobytu v Maďarsku neví, zaměstnavatel mu naopak sdělil, že má již prodloužené vízum a on čeká na jeho vydání. Byl přesvědčen, že má platné pobytové oprávnění. V ČR měl být jen přes svátky, nemá tu nikoho, ke komu by měl vyživovací povinnosti, nemá tu ani jakékoliv závazky či pohledávky, žádné vazby tu nenavázal. Bojí se ale vycestovat do Vietnamu, protože tam má velké dluhy (i k bankám) a obává se, že by mu věřitelé fyzicky ublížili a že by byl zbaven osobní svobody. Vyhoštěním by ale nedošlo k zásahu do jeho soukromého či rodinného života. Má potřebné finanční prostředky pro vycestování. 8. Ministerstvo vnitra závazným stanoviskem ze dne 21. 4. 2025 ve smyslu § 120a zákona o pobytu cizinců k existenci důvodů znemožňujících vycestování žalobce do země původu správnímu orgánu prvního stupně sdělilo, že vycestování žalobce je možné. Vietnamské státní orgány potírají nelegální obchod s dluhy, žalobce se na ně může v případě obav obrátit. Potřeba žalobce vyhnout se případným legálním závazkům pak nepředstavuje obavu z opravdové hrozby ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců. 9. Dne 25. 4. 2025 byl zástupce žalobce vyrozuměn o tom, že bylo ukončeno shromažďování podkladů pro rozhodnutí ve věci správního vyhoštění a že se podle § 36 správního řádu může vyjádřit k podkladům rozhodnutí ve lhůtě 15 dnů. Vyrozumění bylo zástupci žalobce doručeno dne 27. 4. 2025, ten na ně ovšem nijak nereagoval. 10. Správní orgán prvního stupně prvostupňovým rozhodnutím ze dne 8. 6. 2025 uložil žalobci podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců správní vyhoštění a stanovil dobu v délce 1 roku jako dobu, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandu, Lichtenštejnska, Norska a Švýcarska, ode dne, kdy žalobce z tohoto území vycestuje. Doba k vycestování mu byla určena v délce 15 dnů od právní moci rozhodnutí, a to za současného konstatování, že se na žalobce nevztahují důvody znemožňující vycestování do země státního občanství nebo třetí země, kde je oprávněn pobývat nebo která ho přijme. V odůvodnění prvostupňového rozhodnutí uvedl, že v případě žalobce jsou splněny všechny zákonné podmínky uvedené v § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců, neboť bylo v řízení prokázáno, že žalobce jako cizinec pobýval dne 17. 4. 2025 na území ČR bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn. Jeho povolení k pobytu v Maďarsku bylo totiž zrušeno ke dni 14. 12. 2024 a jiným pobytovým oprávněním žalobce nedisponuje. Je přitom povinností cizince si zjišťovat informace spojené s legálním pobytem, takže do této situace se dostal vlastní vinou. Vyhoštění na dobu 1 roku přitom podle správního