54 A 57/2023 – Krajský soud v Praze

54 A 57/2023- 48 - text 15 54 A 57/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Mgr. Ing. Petra Šuránka a soudců JUDr. Bc. Kryštofa Horna a JUDr. Davida Krysky ve věci žalobkyně: E. M. bytem X zastoupena advokátem Mgr. Pavlem Hrtúsem sídlem Klimentská 1652/36, Nové Město, Praha 1 proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje sídlem Zborovská 81/11, Smíchov, Praha 5 za účasti: 1) Ing. J. P. 2) Ing. M. P. oba bytem X o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 5. 2023, č. j. 057612/2023/KUSK, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl její odvolání a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Sedlčany (dále též „stavební úřad“) ze dne 25. 1. 2023, č. j. OVÚP-20889/2017/Vo (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Stavební úřad prvostupňovým rozhodnutím zamítl žádost žalobkyně o dodatečné povolení stavby oplocení na pozemcích parc. č. X1 a parc. č. X2 v katastrálním území X v obci X (dále jen „sporné oplocení“; všechny pozemky uváděné v tomto rozsudku se nacházejí ve stejném katastrálním území). Žaloba 2. Žalobkyně nesouhlasí s tím, že podle žalovaného nebyla předmětem řízení změna původní stavby oplocení, ale stavba zcela nová. Žalobkyni totiž byla rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 3. 7. 2013 povolena stavba oplocení pozemků parc. č. X1 a parc. č. X2 z klasického plotového pletiva připevněného ke dřevěným kůlům (dále jen „původní oplocení“), pro niž byl vydán souhlas s užíváním stavby ze dne 27. 1. 2014. Stavebním zásahem žalobkyně bylo původní oplocení zaměněno za oplocení z dřevěných prken připevněných ke kovovým kůlům. Nezměnila se poloha ani půdorys oplocení, které stále slouží stejnému účelu (oplocení pozemků žalobkyně). Změna stavby oplocení tak spočívá pouze v nevýznamné změně parametrů oplocení co do výšky a materiálního ztvárnění (náhrada pletiva za dřevěná prkna). Tím ale nemohlo dojít k zániku původního oplocení a jeho nahrazení stavbou zcela novou. Pokud žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatuje, že o změně dokončené stavby lze hovořit jen v případě zachování půdorysného a výškového ohraničení stavby, žalobkyně namítá, že sporné oplocení je půdorysně totožné s původním. Jako pouhou změnu druhu již povolené stavby označil sporné oplocení i orgán územního plánovaní ve sdělení ze dne 6. 9. 2021. K zániku původního oplocení nemohlo fakticky dojít také proto, že žalobkyně by byla nucena jej obnovit, pokud by jí bylo nařízeno odstranění sporného oplocení. Pokud žalovaný poukazuje na to, že žalobkyně sporné oplocení v žádosti o dodatečné povolení stavby označila jako „plot“, a ne jako „stavební úpravy stávajícího oplocení“, činí tak v rozporu s § 37 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Toto označení neznamená, že žalobkyně žádala o dodatečné povolení nové stavby oplocení, a nikoliv o dodatečné povolení změny původního oplocení. To měly posoudit správní orgány. Žalobkyně žádost podávala v době, kdy územní plán oplocení jejích pozemků umožňoval. Závěry správních orgánů o zániku původního oplocení a povolení pro něj vydaného jsou tedy liché a nemají oporu ve správním spise. 3. Žalovaný napadené rozhodnutí dále odůvodnil změnou č. 2 územního plánu Nalžovice schválenou usnesením zastupitelstva obce Nalžovice ze dne 2. 5. 2019 a účinnou ode dne 20. 6. 2019 (dále jen „změna č. 2“), která stanoví, že v plochách zemědělských (PZ), kam spadají i pozemky parc. č. X1 a parc. č. X2, není dovoleno oplocování. Změna č. 2 je podstatná i proto, že zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2017 (dále jen „stavební zákon“) již nevyžadoval ke zřízení oplocení do výšky 2 m rozhodnutí o umístění stavby, územní souhlas [§ 79 odst. 2 písm. f)] ani stavební povolení nebo ohlášení [§ 103 odst. 1 písm. e) bod 14]. Orgán územního plánování ve sdělení ze dne 6. 9. 2021 konstatoval, že předmětem řízení je dodatečné povolení změny druhu oplocení, které bylo pravomocně povoleno za účinnosti předchozí verze územního plánu, a že pravomocná rozhodnutí stavebního úřadu jsou nadřazena úpravě využití ploch v územním plánu. S tím se žalobkyně ztotožňuje. S ohledem na platnost rozhodnutí ze dne 3. 7. 2013 o povolení původního oplocení je i přes změnu č. 2 možné dodatečně povolit změnu původního oplocení. Sporné oplocení bylo navíc žalobkyni již za účinnosti změny č. 2 povoleno rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 21. 10. 2021. V důsledku napadeného rozhodnutí by změna č. 2, ač nabyla účinnosti až poté, co žalobkyně podala žádost a doložila všechny potřebné podklady, působila do minulosti, což je nepřípustné. Změna územního plánu působí vždy do budoucna. Bylo-li tedy oplocení pozemků žalobkyně v souladu s předchozím územním plánem povoleno, neznamená změna č. 2 automaticky povinnost žalobkyně stávající stavbu oplocení odstranit. Stejně tak nemůže mít změna č. 2 vliv na právo žalobkyně provádět nezbytné udržovací práce a úpravy vzhledu stavby oplocení, které plní zákonem stanovený účel ochrany vlastnictví a zabezpečení chovu drobných hospodářských zvířat. Dosud navíc nevyšlo najevo, že by zachování oplocení ve stávající podobě způsobovalo újmu jiným osobám či právem chráněným zájmům. 4. Důsledkem napadeného rozhodnutí a nuceného odstranění stavby také podle žalobkyně dojde k zásahu do veřejného zájmu na ochraně jednotnosti území. Žalobkyně by totiž sporné oplocení musela odstranit a nahradit oplocením z klasického pletiva, které by tak nenavazovalo na zbývající oplocení sousedních pozemků. Dva odlišné druhy oplocení by způsobily nejednotný vzhled území odporující principům ochrany krajinného rázu. Je zde také veřejný zájem na zamezení volnému pohybu osob nebo zvířat [§ 24c vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „vyhláška č. 501/2006 Sb.“)]. Žalobkyně totiž na dotčených pozemcích stále chová drobná hospodářská zvířata. Žalobkyně předložila veškerá závazná stanoviska dotčených orgánů a opakovaně prokázala splnění podmínek pro dodatečné povolení sporného oplocení. 5. Napadené rozhodnutí je dále podle žalobkyně nepřezkoumatelné, protože žalovaný se nevypořádal s některými žalobkyninými námitkami. Opomněl námitku, že by odstraněním sporného oplocení mohlo dojít k zásahu do veřejného zájmu na ochraně krajinného rázu a jednotnosti vzhledu území. Tím se přitom má zabývat z úřední povinnosti. Nezabýval se ani tím, že sporné oplocení nezasahuje do práv ostatních účastníků řízení. Nevypořádal se s námitkami porušení principu právní jistoty a legitimního očekávání. Námitku zásahu do vlastnického práva vypořádal nedostatečně. Pouze konstatoval, že není zasahováno do vlastnických práv žalobkyně. Rozhodováním úřadů ve stavebním řízení může dojít k zásahu do vlastnických práv účastníků. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. I. ÚS 1956/19, je zásah do vlastnického práva nepřiměřený, pokud veřejná moc postupuje tak, aby zdánlivě „učinila spravedlnosti za dost“, avšak současně odhlíží od reálných dopadů svých rozhodnutí. Jakkoliv nelze odstranění stavby považovat za sankci, jako takové by mělo být alespoň přiměřené závažnosti skutkového stavu. Pokud pak platí, že dotčená část stavby zasahuje do veřejného práva nezávažným způsobem, práva jiných subjektů ponechává nedotčena a nezbavuje jiné subjekty právní ochrany, musejí se správní orgány zabývat rovněž přiměřeností zásahu do vlastnického práva vlastníka stavby. 6. Žalobkyně tak v žalobě opět namítá, že napadené rozhodnutí zasahuje do jejího vlastnického práva. Žádost o dodatečné povolení stavby podala dne 30. 10. 2017 s očekáváním, že sporné oplocení bude dodatečně povoleno během několika měsíců, nebo aspoň za účinnosti tehdejšího územního plánu. Namísto toho se řízení vede již téměř 6 let, a to v důsledku nikoliv nečinnosti žalobkyně, ale formálních vad rozhodnutí a neshod mezi stavebním úřadem a žalovaným ohledně posouzení okolností žádosti a provedené stavby. V dosavadním řízení nevyšlo najevo, že by zachování sporného oplocení způsobovalo újmu jiným osobám či právem chráněným zájmům. Není tak na místě žádosti nevyhovět. Opačné rozhodnutí by zcela nepřiměřeně zasáhlo do vlastnického práva žalobkyně. 7. Žalobkyně má za to, že na projednávanou věc lze vztáhnout závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1956/19. Řízení o její žádosti je vedeno nepřiměřeně dlouhou dobu, během níž se bez jejího přičinění změnil územní plán, což nemohla v okamžiku podání žádosti očekávat. Sporné oplocení navíc tvoří s oplocením ostatních pozemků ve vlastni