36 A 5/2026 – Krajský soud v Praze

36 A 5/2026- 33 - text 8 36 A 5/2026 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl soudkyní Johanou Jandusovou ve věci žalobkyně: A. S., narozená X státní příslušnost Indická republika t. č. Zařízení pro zajištění cizinců Jezová Jezová 1501, Bělá pod Bezdězem zastoupená Organizací pro pomoc uprchlíkům, z. s. sídlem Poděbradská 5, Praha – Vysočany proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 3, Praha – Holešovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 2. 2026, č. j. OAM-1290/BE-BE01-VL15-Z2-2025, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 2. 2026, č. j. OAM-1290/BE-BE01-VL15-Z2-2025, se zrušuje. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 82 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Žalovaný shora označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) rozhodl o zajištění žalobkyně v zařízení pro zajištění cizinců podle §46a odst. 1 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), tak, že prodloužil dobu zajištění žalobkyně do 27. 4. 2026 (dále „napadené rozhodnutí“). Podle soudu však zajištění žalobkyně nemůže pokračovat, a to pro rozpor s pravidly unijního práva. Související skutkové okolnosti a napadené rozhodnutí 2. Žalobkyně byla dne 6. 11. 2025 kontrolována hlídkou Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále „cizinecká policie“) poté, co byl žalobkyni německými orgány odepřen vstup na území Německa. Žalobkyně nedisponovala žádným cestovním dokladem nebo oprávněním ke vstupu a pobytu na území České republiky a schengenského prostoru. 3. Během výslechu před cizineckou policií žalobkyně vypověděla, že přicestovala z Indie letecky do Srbska. V Srbsku jela spolu s dalšími cizinci autem do Brna, kde je řidič vysadil na nádraží. Žalobkyně poté pokračovala autobusem do Německa. V žalobkynině mobilním telefonu se nacházela fotografie rumunského víza platného do 5. 9. 2025. Žalobkyně potvrdila, že údaje ve vízu a fotografie byly její. Ve vízu ale bylo nesprávně uvedeno žalobkynino jméno (jako „S. S.“). Cizinecká policie žalobkyni konfrontovala s tím, že podle sdělení rumunských orgánů je žalobkynina pravá totožnost S. S., narozená dne X. Žalobkyně nevěděla, jak je to možné, jmenuje se A. S. a narodila se dne X. 4. Cizinecká policie následně uložila žalobkyni správní vyhoštění. 5. Žalobkyně se dne 10. 11. 2025 dostavila do Zařízení pro zajištění cizinců Bělá - Jezová, kde písemně požádala o mezinárodní ochranu. 6. Žalovaný na základě informace od rumunské policie zjistil, že v rumunské cizinecké databázi nevystupuje žádná osoba pod identitou A. S., s datem narození dne X. Rumunské vízum č. X bylo vydáno na jméno S. S., občanku Indie, narozenou dne X v X, Indie. Vízum na 90 dní a platné od 1. 4. 2025 do 5. 9. 2025 bylo vydané za účelem zaměstnání. Podle rumunské databáze cizinců žalobkyně vstoupila na území Rumunska dne 31. 5. 2025 přes letiště Bukurešť-Otopeni. 7. Žalovaný informoval rumunské orgány o tom, že jsou na základě čl. 12 odst. 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 (dále jen „nařízení Dublin III“) příslušné k posouzení žalobkyniny žádosti o mezinárodní ochranu. Rumunské orgány se svou příslušností a žalobkyniným přemístěním souhlasily dne 24. 11. 2025. 8. Žalovaný následně rozhodnutím ze dne 11. 11. 2025, č. j. OAM-1290/BE-BE01-VL15-Z-2025, žalobkyni „přezajistil“ podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, a to do 27. 2. 2026. 9. Rozhodnutím ze dne 12. 12. 2025, č. j. OAM-1290/BE-BE01-D11-2025, žalovaný zastavil řízení o žádosti žalobkyně o mezinárodní ochranu. Konstatoval, že žalobkyni bylo vydáno rumunské vízum s platnost od 1. 4. 2025 do 5. 9. 2025. Žalovaný proto na žalobkyninu situaci aplikoval čl. 12 odst. 2 a 4 nařízení Dublin III. Podle zmíněných ustanovení určil, že by k posouzení žalobkyniny žádosti o mezinárodní ochranu mělo být příslušné Rumunsko. Rumunsko svou příslušnost také uznalo. Proti tomu se nicméně žalobkyně bránila žalobou podanou ke zdejšímu soudu. Zdejší soud žalobě přiznal odkladný účinek. Rozsudkem ze dne 25. 2. 2026, č. j. 55 Az 14/2025-43, pak posledně označené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 26. 2. 2026. 10. Vzhledem k uvedenému žalovaný napadeným rozhodnutím prodloužil zajištění žalobkyně do 27. 4. 2026. Své rozhodnutí opřel o následující důvody. Žalobkyně pobývá na území ČR i EU neoprávněně minimálně od 6. 11. 2025, přičemž si je plně vědoma svého nelegálního pobytu. Žalobkyni bylo vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění dne 9. 11. 2025 na dobu 5 let. O udělení mezinárodní ochrany žalobkyně požádala až po zadržení Policií ČR, zajištění za účelem realizace vyhoštění a umístění do ZZC. Žalobkyně dále uvedla, že na území se na území Rumunska nechce vrátit, že se tam necítí v bezpečí. V ČR nemá žádné rodinné vazby a nemá zde k nikomu vyživovací povinnost. V České republice dříve dlouhodobě nepobývala. S ohledem na uvedené skutečnosti žalovaný dospěl k závěru, že existují oprávněné důvody se domnívat, že se žalobkyně bude vyhýbat přemístění do příslušného státu či navrácení do vlasti. Též nelze předpokládat, že by žalobkyně respektovala zvláštní opatření dle zákona o azylu. Žalovaný zároveň konstatoval, že žalobkyně není zranitelnou osobou ve smyslu § 2 odst. 1 písm. i) zákona o azylu. Je soběstačná a dle jejího projevu je schopna se orientovat v cizím prostředí a kontextu problematiky řízení o udělení mezinárodní ochrany. Žaloba a vyjádření žalovaného 11. Žalobkyně namítá, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. 12. Předně žalovaný dostatečně neposoudil, zda v případě žalobkyně existuje vážné nebezpečí útěku jako důvod pro její zajištění. Poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále „NSS“) ze dne 30. 10. 2025, č. j. 9 Azs 147/2025-26, ze kterého vyplývá, že důvodnost domněnky, že žádost o mezinárodní ochranu byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění [§ 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu], je nutno při prodlužování zajištění vždy nově a individuálně posoudit podle skutkových okolností známých v době rozhodování, zejména s ohledem na zjištění učiněná v dosavadním řízení o žádosti. Nepostačuje pouhý odkaz na původní rozhodnutí o zajištění. Rozhodnutí o prodloužení doby zajištění tedy musí obsahovat konkrétní důvody, z nichž správní orgán dovozuje, že žádost byla nadále podána účelově, přičemž je třeba reflektovat, zda žadatel neuvádí skutečnosti svědčící o možném pronásledování či vážné újmě. Absence takového odůvodnění činí rozhodnutí nepřezkoumatelným. Tyto závěry pak lze dle žalobkyně plně vztáhnout i na posuzovaný případ, kdy žalovaný žalobkyně zajištěna podle § 46a odst. 1 písm. d) zákona o azylu. Žalovaný nicméně v napadeném rozhodnutí uvádí v podstatě stejné skutečnosti jako v prvním rozhodnutí o zajištění: pobývá na území ČR i EU neoprávněně minimálně od 6. 11. 2025. Žalobkyně připouští, že tyto informace jsou pravdivé. Samy o sobě nicméně dle žalobkyně nijak neprokazují riziko vážného nebezpečí útěku. Nikterak z nich například nevyplývá, že by se žalobkyně v minulosti vyhnula provedení přemístění, pokusila se o útěk anebo vyjádřila úmysl nerespektovat pravomocné rozhodnutí o přemístění. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí přitom nevyplývá, že by žalovaný zvažoval nějaké další okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit vážné nebezpečí útěku. Ze samotného faktu, že žalobkyně podala proti rozhodnutí o přemístění žalobu, nelze dovodit, že by rozhodnutí neměla v úmyslu respektovat. Podání žaloby je její právo. Soud nadto toto rozhodnutí zrušil. Žalobkyně v řízení naopak uvedla, že bude rozhodnutí o přemístění do Rumunska respektovat, pokud nebude mít k dispozici opravný prostředek. 13. Ve vztahu k závěrům o neuložení zvláštního opatření (striktně vzato nejde o odůvodnění k samotnému zajištění) pak žalovaný uvádí zcela nelogickou větu: „o neúčinnosti zvláštního opatření v případě jmenované svědčí její opakovaná neochota respektovat případné rozhodnutí správního orgánu nebo neoprávněné cestování napříč členskými státy EU se snahou dostat do Spolkové republiky Německo“. Takové tvrzení žalovaná rozporuje. Žádná opakovaná neochota ani nemohla nastat, neboť žádné opakované rozhodnutí ani nebylo vydáno. Zároveň není srozumitelné, jaké rozhodnutí měla žalovaná vlastně na mysli a proč by mělo být případné. S tím, že se původně snažila dostat do Německa, žalobkyně souhlasí. Nicméně ani to samo o sobě nijak neprokazuje vážné nebezpečí útěku. 14. Žalovaný navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout. S žalobou nesouhlasí, přičemž má za to, že z napadeného rozhodnutí je jasně seznatelné, z jakých podkladů vycházel, jakým způsobem je hodnotil a k jakým závěrům jej tyto úvahy vedly. Žalovaný má za to, že posoudil všechny skutečnosti týkající se žalobkyně a jejího dosavadního pobytu na území ČR, které jsou relevantn