— Nejvyšší správní soud

50 A 3/2025- 41 - text 9 50 A 3/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Josefem Strakou ve věci žalobce: Ing. V. P. bytem X proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje sídlem Zborovská 11, 150 21 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 10. 2024, č. j. 141882/2024/KUSK, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. V této věci se soud zabývá výkladem ustanovení § 41 odst. 8 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále „zákon o silničním provozu“), upravující povinnost řidičů motorových vozidel vytvořit prostor pro průjezd vozidel s právem přednosti jízdy. Podstatou sporu je otázka, zda tato povinnost směřuje k tomu, zda je řidič povinen vytvořit prostor pro průjezd tak, aby byl tento průjezd byl volný po celou dobu jeho existence, a to i tehdy, když skrz něj aktuálně žádné vozidlo s právem přednosti jízdy neprojíždí, nebo aby byl průjezd umožněn pouze v situaci, kdy vozidlo s právem přednosti jízdy potřebuje aktuálně projet. Vymezení věci 2. Žalobce jakožto řidič motorového vozidla byl zastaven hlídkou Policie ČR, neboť projížděl prostorem pro vozidla s právem přednosti jízdy, který se kvůli dopravní situaci vytvořil dne 28. 6. 2024 okolo 13:33 hodin se na 17 km dálnice DX. V tomto žalobcově jednání bylo spatřováno porušení povinností řidiče podle § 41 odst. 8 zákona o silničním provozu, s čímž se pojí odpovědnost za přestupek podle § 125c odst. 1 písm. k) téhož zákona. Věc proto byla předána Městskému úřadu Kralupy nad Vltavou, odboru dopravy (dále „městský úřad“). Ten vůči žalobci zahájil řízení o přestupku, jenž měl spočívat právě v tom, že žalobce pro svou vlastní jízdu užil prostor pro vozidla s právem přednosti jízdy. 3. Žalobce v průběhu přestupkového řízení argumentoval tím, že dopravní policie i městský úřad vykládají úpravu § 41 odst. 8 zákona o silničním provozu chybně. Měl za to, že smyslem tohoto ustanovení je zajistit, aby prostor pro průjezd vozidel s právem předosti jízdy byl fakticky možný tehdy, pokud je to aktuálně potřebné, a nikoliv neustále, tedy i v situaci, kdy prostorem pro průjezd žádné vozidlo s právem přednosti jízdy momentálně neprojíždí. Žalobce byl přitom přesvědčen, že v době, kdy on sám projížděl pruhem uvolněným pro vozidla s právem přednosti jízdy, zde aktuálně žádné vozidlo tohoto druhu neprojíždělo, a tím pádem on sám průjezd žádného takového fakticky neomezoval ani mu nezabraňoval. 4. Městský úřad však žalobcově argumentaci nepřisvědčil. Rozhodnutím ze dne 18. 9. 2024, č. j. MUKV 59024/2024 OD (dále „prvostupňové rozhodnutí“) jej uznal vinným, že dne 28. 6. 2024 okolo 13:33 hodin v obci V. na 17 km dálnice DX ve směru jízdy na Ú. řídil motorové vozidlo T., reg. zn. X skrz prostor vozidel s právem přednosti jízdy vytvořený ostatními řidiči pomalu jedoucích vozidel, tedy v rozporu s povinností řidiče dle § 41 odst. 8 zákona o silničním provozu vjel do prostoru vytvořeném ostatními řidiči pro průjezd vozidel, čímž spáchal přestupek podle § 125c odst. 1 písm. k) téhož zákona. Za tento přestupek mu uložil správní trest pokuty 2 500 Kč. Městský úřad považoval za stěžejní, že žalobce v inkriminovaný okamžik skutečně jel v pruhu určeném pro průjezd vozidel s právem přednosti jízdy, což ostatně ani sám žalobce nepopíral. Městský úřad nicméně shledal za relevantní, že žalobce i navzdory jízdě v pravém pruhu přesto zachovával dostatečný prostor průjezd záchranářských vozidel a že v případě potřeby se mohl stále zařadit například vpravo do proudu vozidel. Dle názoru městského úřadu zákon jasně stanoví, že na dvouproudé komunikaci vytvářejí vozidla prostor tak, že levý jízdní pruh jede co nejvíce při levém okraji a pravý jízdní pruh co nejvíce při pravém okraji vozovky, mají dovoleno přejet i vodicí čáru V4, avšak nemohou vytvořit třetí jízdní pruh. 5. Odvolání žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí žalovaný rozhodnutím ze dne 25. 10. 2024, č. j. 141882/2024/KUSK (dále „napadené rozhodnutí“) zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Ani žalovaný nepřisvědčil žalobcově argumentaci stran toho, že jeho způsob jízdy stále umožňoval zachovávat dostatečný prostor průjezd záchranářských vozidel, a naopak se zcela ztotožnil se závěry městského úřadu. 6. Proti napadenému rozhodnutí brojí žalobce žalobou podle § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“). Žaloba 7. Žalobce v žalobě podrobně vylíčil mj. skutkové okolnosti stran zastavení jeho vozidla dopravním policistou včetně navazující komunikace s policí a posléze se správními orgány, nicméně podstatou žalobní argumentace je nesouhlas s výkladem § 41 odst. 8 zákona o silničním provozu. 8. Žalobce má za to, že předmětné ustanovení mělo být vykládáno tak, jak tvrdil již v průběhu správního řízení. Je přesvědčen, že logika úmyslu zákonodárce nebyla a nemohla být myšlena absolutně a bezpodmínečně jako preventivní opatření bez ohledu na skutečnou potřebu. Podle názoru žalobce je základním smyslem předmětného ustanovení je to, aby v relativně krátkém čase, tj. přísně účelově a ve vztahu ke konkrétním a zejména okamžitým potřebám byl umožněn aktuálně potřebný průjezd. Tedy nikoli aby byl umožněn průjezd kdykoliv, až bude potřeba. K tomu žalobce poukazuje na úpravu § 4 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a zde zakotvenou presumpci způsobilosti jednat v běžném právním styku. Bezpodmínečná a absolutizovaná intepretace povinnosti umožnit „průjezd“, kterou prosazuje žalovaný, však tuto zásadu popírá, neboť předpokládá, že řidič s průměrným intelektem není schopen rozpoznat aktuálnost potřeby průjezdu vozidel s přednostním právem jízdy. Pokud by však měl jízdní pruh zůstávat volný kdykoliv by bylo třeba, pak by se dle názoru žalobce zmenšená propustnost komunikace ještě dále zmenšovala, což by vedlo ke zcela absurdním závěrům a k možnosti uplatnění policejní libovůle. Žalobce se domnívá, že „vjetí do záchranářské uličky“ by mělo vyústit v odpovědnost za přestupek až v případě, pokud by vozidlo s přednostním právem průjezdu bylo v důsledku takového „vjetí“ reálně omezeno a by muselo fakticky zpomalit či zastavit. V tomto případě však taková situace vůbec nenastala. Žalobce měl naopak dostatečný prostor pro umožnění průjezdu vozidla se zvláštním právem přednosti jízdy jak vlevo, tak vpravo. Jeho psychická i intelektuální výbava přitom byla pro takový úhybný manévr rozhodně dostatečná. Nadto během půlhodiny, kdy ho zdržel dopravní policista, žalobce dále pokračoval v cestě po dálnici D8, aniž by přitom narazil na vozidlo s právem přednosti jízdy, které by potřebovalo projet. Tím se však žalovaný v napadeném rozhodnutí vůbec nezabýval, nijak neodůvodnil, proč během následujících 30 minut po zastavení policistou ani během následujících 30 minut žádné vozidlo s právem přednosti jízdy nepotřebovalo projet. V návaznosti na to žalobce rozporuje konkrétní části odůvodnění napadeného rozhodnutí, v nichž se žalovaný poukazoval na mylnost těchto závěrů. Dle žalobce správní orgán nepostřehl rozdíl mezi „přítomností“ vozidla a „aktuálností“ potřeby průjezdu. Tedy rozdílu mezi vozidlem, které se již nachází v místě potřebného průjezdu, a mezi vozidlem, které zde ještě není přítomno. Právě toto rozlišení ke dle názoru žalobce schopen odhalit rozum průměrného člověka předpokládaný zákonem (§ 4 odst. 1občanského zákoníku). Dle chápání žalovaného však není aktuální potřeba vůbec důležitá. 9. Žalobce konečně rozporuje závěry žalovaného ohledně interpretace videozáznamu pořízeného policií, neboť dle žalobce z něj naopak vyplývá, že dopravní situace aktuálně nevyžadovala potřebnost průjezdu žádného vozidla s právem přednosti jízdy. Na videozáznamu není nijak dokumentováno, že by žalobce vjel do „záchranářské uličky“ před nějaké vozidlo s právem přednosti jízdy, ledaže by takovým vozidlem bylo černé vozidlo s gestikulující osobou, které však nebylo označeno jako policejní. Vyjádření žalovaného 10. Žalovaný s žalobou nesouhlasí. Argumentaci žalobce, že by umožnění průjezdu bylo navázáno jen na aktuální situaci, považuje za mylnou. Odkazuje přitom na protiargumentaci v odůvodnění napadeného i prvostupňového rozhodnutí. Z formulace § 41 odst. 8 zákona o silničním provozu dle názoru žalovaného jasně vyplývá, že k okamžiku vytvoření tzv. záchranářské uličky dochází již v momentu, kdy daná komunikace není volně průjezdná, tedy bez ohledu na skutečnost, zda je v daný okamžik zajištění její průjezdnosti aktuální či nikoliv. Žalobcem zdůrazňovaná aktuálnost potřeby průjezdu dle žalovaného není na místě. Okamžik vzniku povinnosti vytvořit tzv. záchranářskou uličku je dikcí zákona jasně kladem již k momentu, kdy příslušná komunikace není volně průjezdná z důvodu kolony stojících či pomalu jedoucích vozidel. Jen důsledným dodržováním této povinnosti je zajištěn skutečně plynulý průjezd vozidel, která jsou oprávněna daným koridorem projíždět. Jedná se o opatření směřující k