1 Afs 16/2005 — Nejvyšší správní soud

54 Af 2/2023- 37 - text 20 54 Af 2/2023 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Mgr. Ing. Petra Šuránka a soudců JUDr. Bc. Kryštofa Horna a JUDr. Davida Krysky ve věci žalobce: R. P. bytem X zastoupen advokátem JUDr. Radimem Hanákem, Ph.D. sídlem Pujmanové 882/25, Podolí, Praha 4 proti žalovanému: Generální ředitelství cel sídlem Budějovická 1387/7, Michle, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 12. 2022, č. j. 57897-3/2022-900000-312, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci a obsah podání účastníků 1. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil platební výměr Celního úřadu pro Středočeský kraj (dále jen „celní úřad“) ze dne 26. 3. 2018, č. j. 61051/2018-610000-32.4 (dále jen „platební výměr na pokutu“). Platebním výměrem na pokutu celní úřad uložil žalobci jako daňovému subjektu podle § 250 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném do 31. 3. 2019 (dále jen „daňový řád“) pokutu za nepodání tvrzení ke spotřební dani z tabákových výrobků za zdaňovací období listopadu 2014 ve výši 300 000 Kč. 2. Celní úřad platebním výměrem ze dne 26. 3. 2018, č. j. 61050/2018-610000-32.4 (dále jen „platební výměr na spotřební daň“), vyměřil žalobci jako plátci podle § 4 odst. 1 písm. f) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění zákona č. 183/2017 Sb. (dále jen „zákon o spotřebních daních“) spotřební daň z tabákových výrobků za zdaňovací období listopadu 2014. Rozhodnutí ze dne 4. 12. 2018, č. j. 40406-2/2018-900000-312 (dále jen „první rozhodnutí žalovaného ve věci spotřební daně“), jímž žalovaný zamítl odvolání žalobce proti platebnímu výměru na spotřební daň, bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2021, č. j. 54 Af 5/2019-75 (dále jen „první rozsudek ve věci spotřební daně“), a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný pak rozhodnutím ze dne 18. 11. 2022, č. j. 10054-30/2022-900000-312 (dále jen „druhé rozhodnutí žalovaného ve věci spotřební daně“), odvolání žalobce znovu zamítl. Žalobce toto rozhodnutí napadl žalobou, kterou zdejší soud rozsudkem ze dne 29. 10. 2024, č. j. 59 Af 9/2022-78, zamítl [řízení o kasační stížnosti žalobce je před Nejvyšším správním soudem (dále jen „NSS“) vedeno pod sp. zn. 9 Afs 230/2024]. Obsah žaloby 3. Celní úřad v rámci vyhledávací činnosti zjistil dne 7. 11. 2014 skladování řezaného tabáku v prostorách bez čísla popisného na pozemcích parc. č. st. X1 a parc. č. X2 v katastrálním území V. u Č. J. v obci Č. J. Celní úřad toho dne vyzval žalobce jako jednoho ze spoluvlastníků prostor k jejich zpřístupnění. Žalobce sdělil, že prostory jsou pronajaty a nevyužívá je. Celní úřad prohlídku provedl jako policejní orgán podle § 12 odst. 2 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“). Během prohlídky byl nalezen řezaný tabák. Žalobce do protokolu o prohlídce uvedl, že řezaný tabák je zde uskladněn nájemcem. Ještě v den konání prohlídky doložil originál nájemní smlouvy. Totéž žalobce uvedl i při podání vysvětlení podle § 158 trestního řádu dne 4. 12. 2014. Žalobce uvádí, že dne 28. 11. 2016 bylo vůči němu zahájeno trestní stíhání mimo jiné pro skutek spočívající ve skladování nezdaněného řezaného tabáku na výše uvedené adrese, který byl nalezen při domovní prohlídce dne 7. 11. 2014. 4. Celní úřad dne 17. 10. 2017 žalobce podle § 145 daňového řádu vyzval, aby podal řádné daňové tvrzení na daňovou povinnost na spotřební daň z tabákových výrobků za zdaňovací období listopadu 2014. Žalobce se o výzvě nikdy nedozvěděl, protože byla doručena jeho předchozímu právnímu zástupci, který ukončení zastoupení celnímu úřadu nesdělil a žalobci výzvu nezaslal. 5. Souběžně s platebním výměrem na spotřební daň vydal celní úřad platební výměr na pokutu. Odvolání žalobce proti platebnímu výměru na pokutu zamítl žalovaný rozhodnutím ze dne 4. 12. 2018, č. j. 40408-2/2018-900000-312 (dále jen „první rozhodnutí žalovaného ve věci pokuty“), které zdejší soud zrušil rozsudkem ze dne 30. 4. 2021, č. j. 54 Af 4/2019-44. Důvodem bylo zrušení prvního rozhodnutí žalovaného ve věci spotřební daně, protože pokuta nemůže obstát, pokud neexistuje pravomocně stanovená daňová povinnost. Kasační stížnost proti rozsudku č. j. 54 Af 4/2019-44 zamítl NSS rozsudkem ze dne 9. 3. 2022, č. j. 10 Afs 174/2021-42. Žalovaný však po vydání rozsudku č. j. 54 Af 4/2019-44 žádné úkony nečinil. Vyčkal opětovného zamítnutí odvolání proti platebnímu výměru na spotřební daň, následně vyzval žalobce k vyjádření a poté vydal napadené rozhodnutí. 6. Žalobce uplatňuje tři žalobní body. 7. Zaprvé namítá, že pokuta mu byla uložena v rozporu se zásadou nemo tenetur se ipsum accusare plynoucí z čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb.; dále jen „Listina“). Tato zásada vylučuje sankcionování osoby, která tohoto práva využije a odmítne splnit ze zákona vyplývající povinnost součinnosti, pokud by realizace této součinnosti vedla k tomu, že by poskytla orgánům veřejné moci skutečnosti, které by mohly být využitelné v trestním stíhání této osoby. K tomu žalobce odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 255/05, a ze dne 21. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 636/05, z nichž plyne, že uložením pořádkové pokuty podle § 66 odst. 1 trestního řádu nelze vynucovat na osobě podezřelé či obviněné součinnost při opatřování důkazů proti ní samé, a tedy nutit ji k sebeobviňování v trestním řízení. Z toho žalobce dovozuje, že analogicky není možné ukládat pokutu za opožděné podání daňového tvrzení za situace, kdy osoba obviněná z daňového trestného činu k výzvě správce daně nepodá daňové tvrzení, kterým by se tato osoba ke svému trestnému činu doznala. Spotřební daň z tabákových výrobků, která byla žalobci vyměřena za zdaňovací období listopadu 2014, je totiž rovněž předmětem trestního řízení zahájeného usnesením ze dne 29. 11. 2016. Ve věci je vedeno řízení u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 8/2021. Skladování řezaného tabáku nalezeného dne 7. 11. 2014 je tedy orgány činnými v trestním řízení přičítáno žalobci. Žalovaný i celní úřad s tím byli obeznámeni. Žalobce souhlasí se žalovaným, že je volbou daňového subjektu, jaké informace poskytne, a právě proto je nepřípustné, aby byl za jejich neposkytnutí postihován pokutou. Pokud je osoba obviněná z trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby vyzvána k podání daňového přiznání na daňovou povinnost, která je předmětem trestního řízení, je takovým postupem vyzývána k tomu, aby se doznala ke své trestné činnosti. Jeho podáním by se totiž ztotožnila s tvrzením, že jí na konkrétní dani za konkrétní zdaňovací období vznikla daňová povinnost. Analogicky lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 1974, sp. zn. 3 To 2/74, podle něhož nelze po osobě, která má příjmy z nelegální činnosti, požadovat, aby tyto příjmy řádně uvedla ve svém daňovém přiznání k dani z příjmu. 8. Žalobce dále polemizuje s tím, jak výše uvedenou argumentaci vypořádal zdejší soud v rozsudku č. j. 54 Af 4/2019-44. Za nepřiléhavý považuje odkaz na rozsudek NSS ze dne 11. 8. 2015, č. j. 6 As 159/2014-52, a judikaturu Soudního dvora EU (dále jen „SDEU“). SDEU řešil jinou otázku, a sice zda je subjekt (nikoliv daňový) v rámci správního řízení (podobném kontrole podle kontrolního řádu) povinen k výzvě správního orgánu poskytnout podklady, které zvyšují podezření, že se dopustil trestného činu. SDEU neřešil, nakolik je daňový subjekt povinen se prostřednictvím daňového přiznání doznávat ke své trestné činnosti. Daňové přiznání je odlišným instrumentem než výzva k poskytnutí podkladů nutných pro činnost správního orgánu za účelem provedení veřejnoprávní kontroly nebo správního řízení, v němž je ukládána povinnost z moci úřední. Tento odkaz je navíc irelevantní, protože tuzemské právo má ohledně zákazu sebeobviňování ve správním řízení jasno, že v rámci činnosti správních orgánů (kontroly nebo správního řízení) nelze jakýkoliv subjekt nutit k tomu, aby správnímu orgánu poskytl podklad, který by zvýšil šanci jeho trestního stíhání. K tomu žalobce odkazuje na stanovisko odboru veřejné správy, dozoru a kontroly Ministerstva vnitra a odbornou literaturu. V rozsudku NSS ze dne 15. 12. 2016, č. j. 2 As 254/2016-39, se nejednalo o trestání za neposkytnutí podkladů nebo důkazů, ale za neposkytnutí tvrzení, že předmětné tabákové výrobky skladoval. Přiléhavý není podle žalobce ani odkaz na rozsudek NSS ze dne 17. 3. 2021, č. j. 10 Afs 175/2019-94, a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“). Žalobce totiž nebrojí proti výzvě k podání daňového přiznání ani povinnosti poda