7 Afs 59/2010 — Nejvyšší správní soud

57 Af 2/2011- 50 - text 13 Pokračování 57Af 2/2011 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Daňkové a soudců Mgr. Miroslavy Kašpírkové a Mgr. Alexandra Krysla, v právní věci žalobkyně MERKUR KEY, a.s., se sídlem v Praze 3, Havlíčkově náměstí 189/2, proti žalovanému Celnímu ředitelství Plzeň, se sídlem v Plzni, Ant. Uxy 11, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. prosince 2010, zn. 8921-2/2010-160100-21 t a k t o : I. Rozhodnutí Celního ředitelství Plzeň ze dne 1.12.2010, zn. 8921-2/2010-160100-21, se z r u š u j e a věc se v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni náklady řízení ve výši 2 000 Kč do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í Celní úřad Plzeň I, právní předchůdce Celního úřadu Plzeň (dále jen „celní úřad“), propustil dne 19.12. 2002 společnosti FRAB s.r.o. Žamberk do volného oběhu benzin motorový a vyměřil z něj clo a daně v celkové výši 19.162.834 Kč (z toho clo ve výši 535.194 Kč, daň z přidané hodnoty ve výši 5.178.993 Kč a spotřební daň ve výši 13.448.647 Kč). Celní dluh a daňová povinnost byly zajištěny záručním dokladem obchodní společnosti MERKUR KEY, a.s. (dále jen „žalobkyně“), č. 01CZ810000L000025P005765, a to až do částky 24.500.000 Kč. Částka celního dluhu (byť po lhůtě splatnosti) byla celním dlužníkem uhrazena. Po provedené dodatečné dokumentační kontrole celního prohlášení a přiložených dokladů a zjištění chybného vyjádření základu daně (v tunách místo v litrech) zahájil celní úřad přípisem ze dne 13.1.2003, č.j.195/2003, řízení o doměření cla. Dodatečným platebním výměrem ze dne 6.2.2003, č. 6558300049, č.j. 926/2003, doměřil celnímu dlužníkovi celní dluh ve výši 5 876 135 Kč, z toho clo ve výši 0 Kč, daň z přidané hodnoty ve výši 1 059 631 Kč a spotřební daň ve výši 4 816 504 Kč a penále ve výši 1 175 227 Kč, tedy celkem částku 7 051 362 Kč. Předmětná částka nebyla celním dlužníkem uhrazena ve lhůtě splatnosti ani ve lhůtě náhradní. Dne 6.4.2004 vydal celní úřad pod č.j. R/400002/2004/1, „Výzvu ručiteli k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka" (dále jen „Výzva“) ve výši odpovídající rozdílu mezi výší zaručené částky celního dluhu a výší celního dluhu uhrazeného, t.j. 5 337 166 Kč, a to do 10 dnů od jejího doručení (žalobkyni doručena 23. 4. 2004). Žalobkyně požadovala ověření neplatnosti výzvy, protože postrádala náležitosti předvídané zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). Celní úřad žádosti nevyhověl a postoupil věc Celnímu ředitelství Plzeň (dále jen „žalovaný“). Podle názoru žalovaného výzva splňovala všechny náležitosti, proto podání žalobkyně projednal jako odvolání, které rozhodnutím ze dne 12.8.2004, č.j. 8442-02/2004-21, zamítl. Žalobkyně rozhodnutí žalovaného napadla u Krajského soudu v Plzni žalobou. Žaloba byla rozsudkem ze dne 17. 8 2006, č.j. 58 Ca 74/2004-42, zamítnuta jako nedůvodná. Zamítnuta byla i kasační stížnost žalobkyně proti tomuto rozsudku, a to rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, č.j. 7 Afs 196/2006 - 80. Dne 15.8.2007 byla na účet celního úřadu odeslána žalobkyní částka 5. 337.166 Kč. Na základě ústavní stížnosti žalobkyně Ústavní soud svým nálezem ze dne 14. 5. 2008, sp. zn.. I. ÚS 2345/07, zrušil rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31.5.2007, č.j. 7 Afs 196/2006-80, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 17.8.2006, č.j. 58 Ca 74/2004-42, a věc vrátil zdejšímu soudu k dalšímu řízení. Ten v novém řízení rozsudkem ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 57 Ca 43/2008, rozhodnutí žalovaného ze dne 12.8.2004, zn. 8442-02/2004-21, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Na základě rozsudku zdejšího soudu uložil žalovaný dne 13.4.2008 celnímu úřadu, aby ověřil neplatnost jeho rozhodnutí ze dne 6.4.2004, č.j. R/400002/2004/1. Neplatnost předmětného rozhodnutí celní úřad ověřil svým rozhodnutím ze dne 23. 2. 2009, č.j. 19663-2/08-166500-021, které nabylo právní moci dne 10. 3. 2009. Následně dalším rozhodnutím ze dne 11.3. 2009, č.j. 4828/09-166500-021 rozhodl vrátit žalobkyni přeplatek ve výši 5. 337.166 Kč. Ve výroku uvedl, že zmíněnou částku vrací „jako část celního dluhu, který byl vyměřen dlužníkovi FRAB spol. s r.o....rozhodnutím č.j. 926/2003, dodatečný platební výměr č. 6558300049 ze dne 6.2.2003 a byl částečně uhrazen právnickou osobou MERKUR KEY, a.s....jako ručitelem, na základě rozhodnutí č.j. R/400002/2004/1, ze dne 23.2.2004, u kterého byla ověřena neplatnost rozhodnutím č.j. 19663-2/08-166500-021 ze dne 23.2.2009.“ (žalobkyni doručeno 24.3. 2009). Dne 27. 3. 2009 byla uvedená částka odepsána z účtu celního úřadu a zaslána na účet žalobkyně. Přípisem ze dne 10.5.2010, nazvaným „Výzva k úhradě dlužných úroků", vyzvala žalobkyně celní úřad, aby jí uhradil dlužné úroky z přeplatku v celkové výši 1.487.807 Kč. Výzvu odůvodnila tím, že na základě nálezu Ústavního soudu a druhého rozsudku zdejšího soudu celní úřad ověřil neplatnost svého rozhodnutí ze dne 6.4.2004, č.j. R/400002/2004/1. Tím se stala částka 5.337.166,- Kč uhrazená žalobcem dne 15. 8. 2007 přeplatkem ve smyslu § 64 odst. l daňového řádu. Celní úřad jako správce daně byl povinen tento přeplatek nejen vrátit bez žádosti do patnácti dnů, protože jeho vznik zavinil (to splnil vydáním rozhodnutí ze dne 11. 3. 2009, č.j. 4828/09-166500-021), ale současně je povinen zaplatit daňovému dlužníkovi i úrok z přeplatku, jak stanoví § 64 odst. 6 daňového řádu. Celní úřad držel bez právního titulu částku ve výši 5 337 166 Kč neoprávněně od 16.8.2007, kdy ji žalobkyně uhradila, do 29.3.2009, kdy byla žalobkyni vrácena, t.j. celkem 592 dnů. Žalobkyně pak v přehledné tabulce vyčíslila konkrétní způsob výpočtu úroku z přeplatku. Dne 21. 7. 2010 pod č.j. 20739-2/2010-166500-021 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“) celní úřad rozhodl, že požadovaný úrok žalobkyni nebude uhrazen. Výrok odůvodnil tím, že celní zákon jako lex specialis upravuje v ust. § 285 zaplacení úroku celním úřadem, a proto celní úřad postupuje v dané věci podle tohoto právního předpisu a ustanovení upravující placení úroku správcem daně podle daňového řádu se pro předmětnou situaci nepoužijí (daňový řád je v daném případě pouze předpisem procesním). Dodal, že celní předpisy, mezi které celní zákon spadá, jsou s přihlédnutím k původnímu zákonu o dani z přidané hodnoty a původnímu zákonu o spotřební dani, používány také pro správu daně z přidané hodnoty a spotřební daně, vykonávanou v souvislosti s dovozem zboží. Zákon o dani z přidané hodnoty a zákon o spotřební dani pak stanovují, že pro uplatnění daně z přidané hodnoty, resp. spotřební daně, za období před vstupem České republiky do Evropské unie, platí nadále právní předpisy používané před 1. květnem 2004, tedy celní předpisy (celní zákon). Rozhodnutí o vrácení uhrazené částky celního dluhu nabylo právní moci dnem 9. 4. 2009 a tato částka byla odepsána z účtu celního úřadu dne 27. 3. 2009. Proto nárok na zaplacení úroku celním úřadem ve smyslu § 285 celního zákona nevznikl. Žalobkyně napadla prvoinstanční rozhodnutí odvoláním. Stěžejní námitkou byl podrobně zdůvodněný právní názor, že celní úřad v daném případě nemůže postupovat podle § 285 celního zákona, ale je povinen aplikovat § 64 daňového řádu. Rozhodnutím ze dne 1.12.2010, zn. 8921-2/2010-160100-21 (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalovaný odvolání žalobkyně na podkladě § 50 odst. 6 daňového řádu zamítl. Po podrobné rekapitulaci obsahu správního spisu a odvoláním dotčeného prvoinstančního rozhodnutí se vypořádal s odvolacími námitkami. Žalovaný v odůvodnění uvedl: „Celní ředitelství se předně zabývalo otázkou povahy řízení o úhradě úroků z přeplatku. V tomto směru je podstatné ustanovení § 1 odst.2 ZSDP, které po účely řádného uplatňování daňových předpisů vymezuje legislativní zkratku správa daně. Správou daně se rozumí právo činit opatření potřebná ke správnému a úplnému zjištění, stanovení a splnění daňových povinností, zejména právo vyhledávat daňové subjekty, daně vyměřit, vybrat, vyúčtovat, vymáhat nebo kontrolovat jejich splnění ve stanovené výši a době. Správa daně je realizována v rámci daňového řízení. Výše uvedené vymezení pojmu správy daně současně deklaruje, že pod správu jediné daně může být zahrnuto větší množství jednotlivých daňových řízení, zejména pak řízení vyměřovací, vymáhací apod. Společným jmenovatelem pro taková řízení je existence konkrétní daňové povinnosti, které se tato řízení týkají. V daném případě vznikla daňová povinnost v souvislosti s dovozem zboží dne 19.12.2002. Dle § 42 zákona č.588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném ke dni 19.12.2002, platily pro uplatnění DPH při dovozu zboží, vyjma tímto zákonem stanovených případů, ustanovení celních předpisů. Obdobně byla formulována správa SPD v § 17 zákona č.587/1992 Sb. o spotřebních daních, ve znění účinném ke dni 19.12.2002, dle kteréh