2 As 60/2006 — Nejvyšší správní soud

57 A 68/2014- 39 - text 10 pokračování 57A 68/2014 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudkyň JUDr. Aleny Hocké a Mgr. Jany Komínkové v právní věci žalobce: J. P., bytem X, zastoupeného: Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem, se sídlem Plzeň, Rooseveltova 16, proti žalované: Vězeňská služba České republiky, se sídlem Praha 4, Soudní 1672/1a, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 19.12.2013 č.j. VS 11/023/005/2013-50/PRV/080 t a k t o : I. Rozhodnutí žalované ze dne 19.12.2013 č.j. VS 11/023/005/2013-50/PRV/080 se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalované. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 15.342,-Kč k rukám zástupce žalobce Mgr. Zdeňka Honzíka do 1 měsíce od právní moci rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou domáhá zrušení výše označeného rozhodnutí žalované, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí ředitele Věznice Plzeň ze dne 9.10.2013 č.j. VS 2/005/014/2013-11/PRV/030, kterým byl žalobce uznán vinným za a) z jednání naplňujícího skutkovou podstatu přestupku proti občanskému soužití dle § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, neboť dne 4.2.2013 v době kolem 6:00 hodin v Plzni, Klatovská třída 200, v prostoru parkoviště zaměstnanců Vězeňské služby ČR, Věznice Plzeň, v objektu ESO přístřešku, jako řidič vozidla Opel Vectra RZ X při zaparkovávání vyvolal konflikt s řidičem sousedního zaparkovaného vozidla V. M., při kterém úmyslně narušil občanské soužití hrubým jednáním vůči jeho osobě. Pod bodem b) byl žalobce uznán vinným z porušení § 4 písm. a) a § 5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu č. 361/2000 Sb. a z naplnění skutkové podstaty přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) téhož zákona tím, že při uvedeném zaparkovávání jako řidič nejednal ohleduplně a ohrozil zdraví V. M., když mu pravým zadním kolem svého vozidla najel na špičku pravé nohy, přičemž řídil vozidlo, které nesplňovalo technické podmínky stanovené zvláštním právním předpisem. Pod bodem c) byl žalobce uznán vinným z porušení § 38 odst. 1 písm. e) zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, a z naplnění skutkové podstaty přestupku dle § 83 odst. 1 písm. d) téhož zákona, tím, že jako provozovatel vozidla Opel Vectra RZ X dne 4.2.2013 provozoval na pozemních komunikacích vozidlo, které nemělo platné osvědčení o technické způsobilosti vydané stanicí měření emisí a stanicí technické kontroly, když platnost předešlého osvědčení vypršela 6.1.2013. Za tato jednání byla žalobci uložena pokuta 2.000,- Kč. Žalobce v žalobě namítal vady vedení spisové dokumentace, kdy absentoval spisový pořádek s číslováním a obsahem listů. Podle žalobce po vyhlášení prvostupňového rozhodnutí a po seznámení zástupce žalobce se spisovou složkou došlo k nápravě těchto vad vytýkaných v odvolání. Podle žalobce stejně tak byla dopsána data a bylo napraveno pochybení v prvostupňovém rozhodnutí, které v době nahlížení neobsahovalo datum převzetí prvostupňového rozhodnutí žalobcem. Žalobce poukázal na § 174 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., které účastníku řízení nepovoluje pořizování kopií, nýbrž toliko pořizování výpisků, proto účastník nemohl tvrzené skutečnosti prokázat kopiemi spisu. Podle žalobce je rovněž irelevantní odkaz žalované na § 194 zákona č. 361/2003 Sb., kde se odkazuje na vedení řízení služebním funkcionářem, s tím, že toto ustanovení se týká pouze odvolání, obnoveného řízení, přezkumného řízení o námitkách proti služebnímu hodnocení, kde skutečně služební funkcionář zřizuje poradní komisi. Žalobce se však nedozvěděl, že by taková komise byla zřizována v řízení, které má znaky přestupku. Tuto problematiku řeší podle žalobce § 186 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., podle něhož řízení, které má znaky přestupku, vede služební funkcionář ústně, o čemž vyhotovuje písemný záznam. Nehovoří se o jiných subjektech, které by měly vést k jednání. Rovněž ve správním spise podle žalobce absentuje jakékoli zmocnění služebního funkcionáře. Podle žalobce lze souhlasit s odkazem na ust. § 2 odst. 1 a odst. 6 zákona č. 361/2003 Sb., na základě něhož je rozhodnou osobou ředitel Věznice Plzeň. Podle žalobce lze souhlasit i s interním Nařízením ředitele Věznice Plzeň č. 2/2013, o poradních orgánech, ale žalovaná se podle žalobce nezmiňuje o průběžných změnách v průběhu řízení mezi prvním a druhým jednáním. V prvém případě byla komise tříčlenná, ve druhém případě se jednání účastnil služební funkcionář, jeden člen předchozí komise a třetí člen komise zcela odlišný od prvního jednání. Je tedy podle žalobce otázkou, na základě jakého pověření se jednotliví členové komise pro tuto kauzu delegovali, a co bylo důvodem, že prvního jednání je přítomna tříčlenná komise, druhého pouze dvoučlenná a služební funkcionář. Zvláště žalobce poukázal na skutečnost, že ve druhém jednání se rozhodovalo nejen o skutcích předcházejících, nýbrž bylo i zahájeno řízení nové. Dále žalobce namítal, že řízení o přestupku dle § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1992 Sb. se dle § 68 odst. 1 téhož zákona zahajuje pouze na návrh postižené osoby podaný do 3 měsíců od doby, kdy se navrhovatel dozvěděl o přestupku. Dle žalobce tak služební funkcionář měl poškozeného pana M. vyzvat. Žalobce dále namítal, že poté, co žalobce uvedl větu „ty čuráku, co mi kopeš do auta“, služební funkcionář náhle nepokračoval v řízení o fyzickém napadení a sdělil podezření nové dle § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, podle něhož žalobce úmyslně narušil občanské soužití hrubým jednáním vůči jiné osobě. Tím se podle žalobce změnila totožnost skutku, fakticky je v jednání žalobce shledána nová podstata přestupku, též bez jakéhokoli podnětu poškozeného, navíc po uplynutí prekluzivní lhůty 3 měsíců. O přestupku týkajícího se fyzického napadení pak nebylo vůbec rozhodnuto. Žalobce rovněž poukazoval na to, že poškozený M. ve svém výslechu takovou skutečnost ani neuváděl, tedy takový výrok buď sám vůbec nezaznamenal, nebo ho nepovažoval za hrubé jednání či urážku, na rozdíl od služebního funkcionáře. Podle žalobce lze navíc důvodně pochybovat, že takovým výrokem byla naplněna podstata přestupku dle § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, a nikoli přestupku dle § 49 odst. 1 písm. a) téhož zákona. Žalobce rovněž namítal nekonkrétnost určení místa spáchání přestupku, když se jedná o dva samostatné pozemky p. č. 8269/42 – zastavěná plocha a nádvoří, a p. č. 8289/32 – manipulační plocha, ve vlastnictví téhož vlastníka (Věznice Plzeň), ale s rozdílnými typy využití, tudíž není konkrétně zjištěno, kde mělo k protiprávnímu jednání dojít. Rovněž žalobce namítal, že v zákoně č. 56/2001 Sb. je pojem pozemní komunikace přesně definován a soukromé parkoviště v uzavřeném prostoru s možností parkování vyhrazeného okruhu osob takovou pozemní komunikací nemůže být proto, že tento prostor není veden Magistrátem města Plzně v pasportu pozemních komunikací. Žalovaná odkazuje na ust. § 2 odst. 2 písm. d) zákona č. 13/1997 Sb., podle něhož je pozemní komunikací účelová komunikace, a dále na ust. § 7 odst. 2 téhož zákona, avšak podle žalobce se pomíjí závěr zmíněného ust., podle něhož „účelovou komunikací je u pozemní komunikace v uzavřeném prostoru nebo objektu, která slouží potřebě vlastníka nebo provozovatele uzavřeného prostoru nebo objektu. Tato účelová komunikace není přístupná veřejně. V pochybnostech, zda z hlediska pozemní komunikace jde o uzavřený prostor nebo objekt, rozhoduje příslušný silniční správní úřad.“ Z tohoto důvodu žalobce poukazoval na skutečnost, že ve spise není prokázáno z pasportu pozemních komunikací, že tento prostor je pozemní komunikací. Jedná se o odstavnou plochu, a ani služební funkcionář Věznice Plzeň tyto prostory za pozemní komunikaci nepovažuje, neboť v provozním řádu ze dne 12.10.2009 není toto parkoviště označeno za pozemní komunikaci, nýbrž za odstavnou plochu. Tato pak není definována v žádném ze zákonů. Žalobce nesouhlasil ani s výrokem, že musel jet po pozemní komunikaci, aby se mohl dostat do prostoru, kde se nacházel, s tím, že v tomto směru nebylo vedeno žádné dokazování. Žalovaná ve vyjádření k žalobě navrhla zamítnutí žaloby s tím, že doručení rozhodnutí je mimo jakoukoli pochybnost doloženo podpisem účastníka řízení na poslední straně výtisku rozhodnutí včetně data převzetí dne 9.10.2013 a sám žalobce doručení tímto způsobem nezpochybňoval. Dále podle žalované nebylo ve věci žádné druhé jednání přestupkové komise, tato zasedala pouze jednou 10.7.2013. Jednání dne 4.9.2013 o rozšíření obvinění a 9.10.2013 před vydáním rozhodnutí, vedl přímo služební funkcionář, ředitel věznice. K jednání si přizval právníka věznice a nadřízeného příslušníka účastníka řízení. Přestupková komise ředitele věznice pouze orgán poradní a její působnost je stanovena vnitřním předpisem, ust. § 11 Nařízení ředitele věznice č. 2/2013, o poradních orgánech ředitele Věznice Plzeň. V tomto ustanovení