8 As 82/2010 — Nejvyšší správní soud

17 A 62/2015- 70 - text 13 pokračování 17A 62/2015 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou v právní věci žalobce TJ., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Praha 4, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému Krajskému úřadu Plzeňského kraje, se sídlem Plzeň, Škroupova 18, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. července 2015 č.j. DSH/8635/15, t a k t o : I. Rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 21.7.2015 č.j. DSH/8635/15 se z r u š u j e a věc se v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 11.228,-Kč k rukám zástupce žalobce Mgr. Jaroslava Topola do 1 měsíce od právní moci rozsudku. O d ů v o d n ě n í: Žalobce se žalobou domáhal zrušení výše označeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Klatovy, odboru dopravy – dopravního úřadu, č.j. OD/5656/15/Ka ze dne 14.5.2015 , kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), ve znění pozdějších předpisů, pro porušení § 18 odst. 4 téhož zákona, a dále z opakovaného spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, pro opakované porušení § 5 odst. 1 písm. a) a pro porušení § 22 odst. 4 téhož zákona, za což mu byla uložena pokuta 4.000,-Kč a náhrada nákladů řízení 1.000,-Kč. Žalobce v žalobě namítal, ohledně přestupku ze dne 12.10.2014, k porušení § 3 správního řádu (dále jen „s.ř.“), že existují důvodné pochybnosti o tom, zda bylo vozidlo žalobce změřeno v souladu s návodem k obsluze rychloměru. Žalobce tvrdil, že souladem odvolání prvostupňového rozhodnutí s § 3 s.ř. se měl žalovaný zabývat ex offo, jak vyplývá z § 89 ods.t 2 s.ř. Žalovaný v napadeném rozhodnutí nesprávně poukázal na § 52 s.ř., neboť podle usnesení rozšířeného senátu nejvyššího správního soudu ze dne 14.1.2014 č.j. 5 As 126/2011-68 „obviněný z přestupku není povinen se hájit, zejména není povinen uvádět na svou obhajobu jakákoliv tvrzení či nabízet důkazy; ustanovení § 52 věta první s.ř. se v řízení o přestupku neuplatní.“ Podle žalobce žalovaný, vedený nesprávným právním názorem o nutnosti aplikace § 52 s.ř., nezjišťoval okolnosti svědčící ve prospěch žalobce, ani se dále nevěnoval předestřené obhajobě. Podle žalobce svědek H. pouze věcně uvedl, že měření rychlosti bylo provedeno v souladu s návodem k obsluze, což by mohlo postačovat v případě, kdyby žalobce napadal soulad postupu policistů s návodem k obsluze rovněž pouze obecně, ale v daném případě žalobce konkrétně uvedl, v čem spatřuje nesprávné nastavení měřícího zařízení, k čemuž navrhl i dokazování. Dále svědek H., ač žalobce nerozporuje jeho proškolení k používání a nastavení měřícího zařízení, není dle žalobce osobou schopnou zhodnotit, zda nastavení a měření proběhlo v souladu s návodem k obsluze, neboť existují pochybnosti o svědkově znalosti návodu, dále existují pochybnosti o jeho věrohodnosti, rovněž podle žalobce nelze očekávat, že si pro tak velký časový odstup (více jak půl roku) může pamatovat dodržení všech pokynů návodu k obsluze, a konečně žalobce vyslovil domněnku možné neobjektivnosti svědka s tím, že pokud by připustil nedodržení návodu k obsluze, vystavil by se nebezpeční kárného postihu. Žalobce také označil otázky správní orgánu I. stupně na tohoto svědka ohledně provedení měření rychlosti v souladu s návodem za nepřípustné, neboť svědek může vypovídat pouze o tom, co vnímal svými smysly (§ 101 odst. 2 trestního řádu per analogiam). Pokud se správní orgán spokojil s tvrzením svědka H., že postupoval v souladu s návodem k obsluze, podle žalobce nepřípustně postoupil hodnocení správnosti měření svědkovi a současně rezignoval na zjištění stavu věci. Podle žalobce bylo měření provedeno v rozporu s návodem k obsluze, neboť nebylo provedeno v přímém úseku komunikace. Žalobce ve správním řízení uvedl v mapovém podkladu místo měření, které vyplývalo ze spisu a správním orgánem nebylo zpochybněno, a předložil fotografii, podle níž je komunikace v předmětném úseku zakřivená. Žalobce pak navrhl důkaz vyjádřením Českého institutu zeměměřičského a katastrálního za účelem prokázání zakřivenosti komunikace v daném úseku. Dále žalobce navrhl provést důkaz návodem k obsluze za účelem prokázání, že nesmí být měřeno v jiném, než v rovném úseku komunikace. Tyto důkazy nebyly ve správním řízení provedeny. Žalobce dále poukázal na to, že v úhlu 10 stupňů od osy antény nesmí být překážky zasahující do anténního diagramu radarové hlavy, avšak na snímku je zřetelně viditelná vegetace, která zjevně zasahuje do tohoto diagramu, neboť viditelně zakrývá i část měřeného vozidla. Vypořádání této otázky správním orgánem otázkou na svědka, zda mu vadila při měření rychlosti vegetace, není podle žalobce relevantní pro posouzení věci, a nevyvrací jeho tvrzení o vadě měření, neboť svědek vypověděl, že pouze jemu vadila, nikoliv že nemohla ovlivnit výsledné měření. Odpověď svědka tak podle žalobce nevyvrací, že se vegetace nacházela v uvedeném úhlu, neboť i vegetace vzdálená se může nacházet v ose antény, přičemž na to lze právě usuzovat z toho, že z části překrývá měřené vozidlo. Existence této silniční vegetace pak způsobuje reflexi projevující se tím, že vozidlo na snímku není vyobrazeno nebo je vyobrazeno jen z části. Tato skutečnost nasvědčuje podle žalobce tomu, že k reflexi došlo, neboť vozidlo není zobrazeno celé, ač by dle návodu k obsluze standardně zobrazeno mělo být. Pochybení správního orgánu I. stupně žalobce spatřoval i v nevyslechnutí druhého policisty K., když podle svědka H., měřící zařízení nastavovali spolu. Dále lze podle žalobce důvodně pochybovat o věrohodnosti svědka H., který na důkaz, co by se stalo, kdyby nebylo postupováno v souladu s návodem k obsluze, uvedl, že měření by nebylo možno provést, přístroj by neměřil, což je podle žalobce zjevná nepravda známá správním orgánům již z úřední činnosti. Žalobce odkázal na vyjádření výrobce rychloměru ve věci projednávané Městským úřadem Rožnov pod Radhoštěm, které současně navrhl provést řízení před soudem jako důkaz, podle něhož „podle pozice měřeného vozidla nebyl dodržen úhel ustavení rychloměru a chyba by překročila pravděpodobně toleranci plus mínus tři kilometry v hodině, takže nebyl dodržen postup ustavení měřiče Ramer 7CCD podle návodu k obsluze, a proto je měření neplatné.“ Toto podle žalobce jednoznačně prokazuje nevěrohodnost tvrzení svědka H. Žalobce měl za to, že správní orgány měly jím navržené důkazy provést, a to včetně dalšího navrženého důkazu provedením rekonstrukce ustavením rychloměru s tím, že jejich provedení nepředstavuje delší řízení, než standardní předvolání svědka a nezpůsobil by správnímu orgánu náklady. Žalobce v žalobě navrhl provést důkaz návodem k obsluze zařízení. Podle žalobce správní orgán nevypořádal argument žalobce, že vozidlo vybavené měřícím zařízením nebylo ve vztahu k vozovce správně ustaveno, neboť bylo ustaveno šikmo k vozovce a také, že obsluha nemohla nastavit měřící zařízení podle návodu k obsluze, neboť nemohla dojít cca. 10 metrů před vozidlo s výtyčkou, kde jí bránila vegetace. Ohledně přestupku ze dne 18.11.2014 podle žalobce správní orgán nezjistil dostatečně skutkový stav věci. K závěru o spáchání přestupku dospěl správní orgán toliko na podkladě svědecké výpovědi svědka N., ze které podle žalobce nelze připustit jako důkaz část týkající se vyjádření žalobce k přestupku slovy „žádnou výbavu ukazovat nebudu“ a „ukázat ji nemůže, protože stejně žádnou nemá“. Neexistuje podle žalobce tedy důkaz, že žalobce řídil vozidlo nesplňující technické podmínky provozu na pozemních komunikacích z důvodu chybějící povinné výbavy vozidla. Žalobce poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3.10.2012 č.j. 7 Tdo 1116/2012, podle něhož „pokud se policisté před zahájením trestního stíhání na místě dotazovali poškozeného, co se stalo, vyžadovali tím vysvětlení, o kterém měli sepsat úřední záznam podle § 158 odst. 5 trestního řádu. Úřední záznam pak nebylo možné použít jako důkaz. Nepoužitelnost úředního záznamu není možno obejít tím, že policisté byli v postavení svědků vyslechnuti k tomu, jak se k věci před nimi poškozený vyjadřoval. Takové svědecké výpovědi byly nepoužitelným důkazem.“ Žalobce poukázal na ustanovení § 137 odst. 3 a 4 s.ř., podle nichž se o podaném vysvětlení rovněž pořizuje záznam, který také nelze použít jako důkazní prostředek. Podle žalobce je odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu přiléhavý. Nadto žalobce namítal, že nebyl policisty dne 18.11.2014 poučen o svém právu nevypovídat, což rovněž má za následek nepoužitelnost získaných důkazů, tedy úředního záznamu a svědecké výpovědi. K tomu žalobce odkázal na rozsudek Evropského soudu ve věci Sanders proti Velké Británii ze dne 17.12.1996 č.j. 19187/91. Dá