6 As 114/2014 — Nejvyšší správní soud

30 Af 63/2016- 48 - text 13 pokračování 30Af 63/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Kuchynky a soudců JUDr. Václava Roučky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobkyně: H.K., …, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem Sluneční nám. 2588/14, Praha 5, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 10. 2016, čj. 43942/16/5300-22443-702189, t a k t o : I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 7. 10. 2016, čj. 43942/16/5300-22443-702189, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í k dalšímu řízení žalovanému. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 19.456,- Kč k rukám jejího zástupce Mgr. Jakuba Hajdučíka do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í I. Vymezení věci Podle § 106a odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“ nebo „ZDPH“), bylo rozhodnuto, že žalobkyně je nespolehlivým plátcem [rozhodnutí Finančního úřadu pro Plzeňský kraj ze dne 8. 1. 2016, čj. 1840979/15/2308-50522-402351, ve spojení s rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne 7. 10. 2016, čj. 43942/16/5300-22443-702189]. Podle § 106a odst. 1 ZDPH poruší-li plátce závažným způsobem své povinnosti vztahující se ke správě daně, správce daně rozhodne, že tento plátce je nespolehlivým plátcem. Podle § 106a odst. 6 písm. a) ZDPH správce daně zveřejní způsobem umožňujícím dálkový přístup skutečnost, že plátce je nespolehlivým plátcem. II. Žalobní body 1) Statut nespolehlivého plátce jako trest: Při posuzování, jaké sankce uložené podle daňového práva mají povahu trestu, se vůdčím stal rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2014, č.j. 57Af 44/2012-55, a na něj již jen navázala pozdější judikatura Nejvyššího správního soudu, a to zejména usnesením svého rozšířeného senátu ze dne 24. 11. 2015, č.j. 4 Afs 210/2014-57, z nichž žalobkyně vycházela, odkazuje na ně a v nich uvedenou argumentaci tak používá v této žalobě. Za užití tzv. Bendenounových a Engelových kritérií je pro posouzení povahy sankce rozhodné: (i) posouzení příslušnosti sankce k určitému právnímu odvětví, (ii) analýza povahy porušení práva, za něž je sankce ukládána, a (iii) zhodnocení stupně přísnosti sankce. První kritérium je bez spojení se zbývajícími bezvýznamné. Druhá dvě kritéria jsou alternativní a tak stačí naplnění jednoho z nich pro podřazení případu pod čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ale na druhou stranu tento závěr nevylučuje hodnocení obou kritérií ve vzájemné souvislosti. Při posuzování druhého a třetího z Engelových kritérií při jejich aplikaci v prostředí finančního práva Evropský soud pro lidská práva dovodil, že je podstatné, zda (i) právem vymezená sankce mohla dopadnout na všechny obyvatele v postavení daňových poplatníků, (ii) účelem sankce nebyla peněžní kompenzace škody, ale především odstrašující trest k odvrácení recidivy, (iii) sankce byla uložena jako trest s odstrašujícím a represivním účinkem a (iv) uložená sankce byla podstatná. Dále se ale Evropský soud pro lidská práva přiklonil k názoru, že malá závažnost sankce a zařazení sankce do systému finančního práva nemohou být samy důvodem pro jejich vyloučení z rozsahu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, pokud ostatní kritéria svědčí pro klasifikaci penále jako trestního obvinění, resp. trestu. Žalobkyně proto tvrdí, že malá závažnost sankce tvrzená žalovaným v bodě 22. napadeného rozhodnutí nemůže ovlivnit povahu statutu nespolehlivého plátce coby trestu. Zařazení do veřejného seznamu nespolehlivých plátců je ukládáno za závažné porušení povinností při správě daní a způsobuje, že každý příjemce zdanitelného plnění od žalobkyně ručí za tomu odpovídající DPH. Nepochybně je tedy zařazení mezi nespolehlivé plátce trestem, který má zákazníky žalobkyně odstrašit od obchodů s ní, a proto jí bezprostředně postihuje. Podle názoru žalobkyně je její odstrašující, veřejné, právem dovolené dehonestování srovnatelné s pranýřováním ve středověku moderními metodami komunikace. Prohlášení za nespolehlivého plátce zásadně působí do budoucna, a tudíž nemůže být kompenzací škody vzniklé v minulosti. Z výše uvedených důvodů má žalobkyně za to, že zařazení do veřejného seznamu nespolehlivých plátců je trestní sankcí. Závěr žalobkyně potvrzuje i žalovaná, když v bodě 22. napadeného rozhodnutí uvádí, že institut nespolehlivého plátce působí do budoucnosti coby prostředek informování veřejnosti, aby při obchodování s nespolehlivým plátcem jednala se značnou obezřetností a v případě, že jí dbát nebude, ponese finanční následky v podobě ručení za daň. Tím má žalobkyně za nesporné, že statut nespolehlivého plátce podle § 106a ZDPH má povahu trestu; je na ně třeba aplikovat čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a články 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2) Nedostatečnost § 106a ZDPH: Podle čl. 39 Listiny základních práv a svobod je nezbytné, aby jen zákon stanovil, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit. Jak dovodil Ústavní soud v plenárním nálezu ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 29/95, nelze vyhláškou města Ústí nad Labem č. 40/1995, o zákazu propagace stran a hnutí šířících národnostní, rasovou, náboženskou, politickou a třídní nenávist na území města Ústí nad Labem, stanovit, jaké jednání bude podléhat jednání trestnému podle § 260 a § 261 trestního zákona. A to přesto, že obce mohly podle zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, vydávat vyhlášky, ale neměly kompetenci rozhodovat, které jednání bude trestným činem. Podle § 106a ZDPH bude plátce potrestán udělením statutu nespolehlivého plátce, když závažným způsobem poruší své povinnosti vztahující se ke správě daně. Zákon zde nedává kompetenci daňovým orgánům podzákonným předpisem stanovit, o které povinnosti se jedná a co je to závažný způsob jejich porušení. Ani sám zákon nedefinuje, co je to porušení povinností závažným způsobem. Jde tak o neurčité právní pojmy, které mají být dle žalovaným citované důvodové zprávy k § 106a ZDPH naplněny toliko zaužívanou správní praxí. Z toho plyne, že § 106a ZDPH nedostatečně stanoví jednání, které může být postiženo trestem v podobě statutu nespolehlivého plátce, a proto je pro rozpor s čl. 39 Listiny základních práv a svobod neústavní. V případě, že krajský soud přisvědčí této námitce, žalobkyně navrhuje, aby bylo přerušeno řízení o žalobě a dle čl. 95 odst. 2 Ústavy předložen Ústavnímu soudu návrh na zrušení § 106a ZDPH. 3) Pravá retroaktivita: Žalobkyně byla potrestána statutem nespolehlivého plátce, protože jí byla stanovena daň podle pomůcek za zdaňovací období leden až prosinec 2011. Ale ust. § 106a ZDPH se stal součástí právního pořádku až novelou č. 502/2012 Sb. s účinností ode dne 1. 1. 2012. Z ústavního hlediska je jediné možné, aby rozhodnutí o vině pachatele bylo přijato stran jednání, o němž mohl pachatel v době, kdy se ho dopouštěl, důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné (blíže nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 469/04, či ze dne 4. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 1098/10). Vinu žalobkyně žalovaný shledal v tom, že neunesla důkazní břemeno stran svých tvrzení v roce 2011, což znemožnilo správci daně stanovit daň na základě dokazování (body 20-21. napadeného rozhodnutí). Žalobkyně ale nemohla v roce 2011 předpokládat, že důsledkem jejího pochybení bude trest v podobě statutu nespolehlivého plátce. Žalobkyně tak namítá, že v rozporu s čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod jí byl trest v podobě statutu nespolehlivého plátce udělen na základě zákona, který v době porušení povinností žalobkyně ještě nebyl účinný. 4) Porušení zásady ne bis in idem: Důsledkem toho, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ve vztahu ke svým tvrzením v roce 2011, jí správce daně stanovil daň podle pomůcek a potrestal ji daňovým penále. Na základě skutečnosti, že správce daně žalobkyni stanovil daň podle pomůcek za více zdaňovacích období, rozhodl, že je nespolehlivým plátcem (plátkyní). Žalobkyně tvrdí, že obojí postih: daňové penále i statut nespolehlivého plátce mají původ v jediném deliktním jednání – neunesení důkazního břemene ve vztahu k jejím daňově relevantním tvrzením v roce 2011. Oproti tomu žalovaný popisuje v bodě 21. napadeného rozhodnutí dva odlišné skutky: nesprávně tvrzené a tudíž nesprávně odvedené daně z přidané hodnoty za leden až prosinec 2011 coby delikt hmotněprávní a nesplnění povinnosti prokázat správnost svých tvrzení, což žalovaný označuje jako procesně právní porušení spáchané až v daňové kontrole. Žalobkyně s odkazem na rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 10. 2. 2009, Zolotukhin proti Rusku (stížnost č. 14939/03), uvádí, že rozhodující je při interpretaci zásady ne bis in idem