1 As 118/2012 — Nejvyšší správní soud

30 A 7/2017- 43 - text pokračování 13 30A 7/2017 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Kuchynky a soudců JUDr. Václava Roučky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobce: JTH INVEST s.r.o., se sídlem Krupská 33/20, Teplice, zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalovanému: Česká obchodní inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Štěpánská 15, Praha 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 11. 2016, čj. ČOI 88243/16/O100/2200/16/Šte/Št, ve znění usnesení žalovaného ze dne 21. 2. 2017, čj. ČOI 26972/17/O100 – OP/182, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í I. Vymezení věci Žalobci byla pro porušení právních povinností uvedených v § 14a zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 634/1992 Sb.“ nebo „zákon o ochraně spotřebitele“), uložena pokuta ve výši 100.000,- Kč [rozhodnutí České obchodní inspekce, inspektorátu Plzeňského a Karlovarského, ze dne 2. 6. 2016, čj. ČOI 69129/16/2200, ve spojení s rozhodnutím České obchodní inspekce, ústředního inspektorátu, ze dne 10. 11. 2016, čj. ČOI 88243/16/O100/2200/16/Šte/Št, ve znění usnesení České obchodní inspekce, ústředního inspektorátu, ze dne 21. 2. 2017, čj. ČOI 26972/17/O100 – OP/182]. II. Žalobní body 1) V řízení před správními orgány byla porušena ustanovení o řízení, a to tak závažným způsobem, že to mohlo mít a mělo vliv na zákonnost samého rozhodnutí ve věci. Naprosto zásadní a nezhojitelné je porušení ust. § 3 správního řádu. Správní orgány nedostatečně zjistily skutkový stav, respektive zjištěný stav vyložily v neprospěch účastníka řízení a tento tak nemá oporu ve spisovém materiálu, který poskytuje podklad pro zcela jiné rozhodnutí o skutkových otázkách, než jak bylo uzavřeno v napadených rozhodnutích. V řízeních, v nichž je ukládána oprávněné osobě z moci úřední povinnost, má správní orgán povinnost „i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena“ (§ 50 odst. 3 správního řádu). Rovněž tak bylo pak porušeno ust. § 52 správního řádu, pokud jde o provádění důkazů nutných ke zjištění stavu věci, což implikuje i porušení ust. § 50 odst. 4 téhož zákona. Dalšími porušenými ustanoveními jsou pak ust. § 2 odst. 3 a ust. § 4 odst. 2 a 4 správního řádu. 2) Dne 7. 4. 2016 bylo s účastníkem řízení zahájeno předmětné správní řízení pro podezření z porušení § 14a zákona č. 634/1992 Sb. Tento závěr, tedy nevedení evidence prodávajících v prostorách tržnice Dragoun, prodejní místo F 10, Dragounská 2550, Cheb, ke dni 12. 9. 2014, dovozuje správní orgán prvního stupně i žalovaný v napadaném rozhodnutí na základě vyjádření z dnů 24. 9. 2014 a 1. 12. 2014. Jak žalovaný, tak správní orgán prvního stupně ignorují skutečnost, že nejenom že žalobce v rámci svého vyjádření k podkladům ze dne 10. 5. 2016 doložil požadovanou evidenci, ale se na základě této evidence podařilo správnímu orgánu identifikovat osobu, která na předmětném prodejním místě prováděla svou činnost. K identifikaci konkrétního uživatele daného prodejního místa došlo na základě sdělení společnosti RESIDENCE TEPLICE s.r.o. ze dne 7. 9. 2015. Tato společnost byla schopna identifikovat danou osobu právě na základě spolupráce s žalobcem. V případě předmětné tržnice nebyla v důsledku řetězících se smluvních vztahů vícero společností, které působí na předmětném tržišti, a jejich značné komplikovanosti, tato skutečnost na první pohled zjevná. Nicméně nutno opět podotknout, jak to žalobce činil i v průběhu správního řízení, že žalobce jako takový nikdy nebyl k doložení předmětné evidence vyzván. Skutečnost, že evidence k prodejnímu místu F 10 byla doložena 10. 5. 2016, tak nemůže bez dalšího správní orgán vykládat tak, že se jedná o doložení účelové. Žalobce má za to, že žalovaný tím, že nepřihlédl k doložené evidenci, postupoval v rozporu s § 68 odst. 3 správního řádu a zatížil tak napadané rozhodnutí nepřezkoumatelností a nezákonností. 3) Dle § 14a věty druhé zákona č. 634/1992 Sb. je povinnost uchovávat evidenci po dobu jednoho roku ode dne provedení evidenčního záznamu (v předmětném případě pouze do 1. 5. 2015). I z tohoto důvodu byl žalobce schopen evidenci dodat až po opakovaném lustrování. Kdyby byl žalobce správním orgánem vyzván k doložení zmíněné evidence, vynaložil by veškeré úsilí k jejímu doložení v rámci lhůty správním orgánem uložené, avšak k tomuto nedošlo. Přitom to je právě správní orgán, který nese odpovědnost za zjištění stavu věci v souladu s požadavky ust. § 3 správního řádu. Rovněž nutno upozornit na skutečnost, že žalobce nebyl dotazovanou osobou ani v jednom z případů reakce na výzvy správního orgánu prvního stupně ze dne 24. 9. 2014 a 1. 12. 2014. Žalobce se nemůže ztotožnit se závěrem správního orgánu o skutečnosti, že by ke dni 12. 9. 2014 nevedl předmětnou evidenci. Správní orgán prvního stupně a následně i žalovaný argumentují výše zmíněnými vyjádřeními ze dne 24. 9. 2014 a 1. 12. 2014, avšak v tomto období nebyl žalobce účastníkem správního řízení a ani s ním nebylo žádné správní řízení vedeno. Vzhledem na výše uvedené a samotné doložení evidence poukazuje žalobce na absenci materiální škodlivosti. Trestnost správních deliktů se řídí obdobnými principy jako trestnost trestných činů, tudíž pro trestnost jednání musí být naplněna bezpochyby i materiální stránka deliktu. Mají-li pro trestnost správních deliktů platit podobné principy a pravidla jako v případě trestných činů, je potřeba důsledně zvažovat situaci, v níž formálně trestný skutek nelze považovat za trestný čin, je-li jeho společenská nebezpečnost nižší než nepatrná. Obdobné principy platí i pro správní delikty. Podstatou správních deliktů je postih za jednání v rozporu s právem. K jeho trestnosti nepostačuje, že jednání po formální stránce vykazuje znaky skutkové podstaty deliktu (odhlédnuto od splnění povinnosti), pokud zároveň není jednáním společensky nebezpečným (škodlivým). Jinak řečeno, aby mohlo být určité protiprávní jednání kvalifikováno jako správní delikt, musí být kromě formálních znaků deliktního jednání naplněna i materiální stránka deliktu a jednání musí vykazovat určitou míru společenské nebezpečnosti ve vztahu k porušené povinnosti, stanovené zákonem na ochranu odpovídajících hodnot. Na těchto závěrech nemůže ničeho změnit skutečnost, že zákony upravující správní delikty stricto sensu materiální stránku neupravují (na rozdíl od trestných činů a přestupků). Na předestřeném se shoduje i v tomto směru konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu i obecných soudů. Vždy je potřeba zkoumat, jaký zájem společnosti je porušeným ustanovením chráněn, zda byl posuzovaným jednáním porušen, popř. v jaké intenzitě se tak stalo, resp. zda naplňuje skutkovou podstatu i z hlediska materiálního korektivu. Společenská nebezpečnost jednání je v daném případě nulová, resp. vzhledem k doložení předmětné evidence zcela absentuje. Zájem státu tak nebyl nikterak ohrožen ani porušen. 4) Odůvodnění výše uložené sankce je zcela nedostatečné a paušální. Dle § 24b odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele platí, že „při určení výměry pokuty se přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán“. Správní orgán prvého stupně sice v rozhodnutí konstatuje zákonné direktivy pro určení výše sankce, avšak jejich odůvodnění je zcela nepřiléhavé. Žalobce je přesvědčen, že uložená sankce je nepřiměřeně vysoká. Ve vztahu k následkům a rozsahu deliktního jednání se nelze domnívat, že uložená pokuta by byla přiměřená. Přitom zcela jistě nelze argumentovat procentuálním vyjádřením sankce ve vztahu k maximální možné výši. Maximální možná výše sankce je stanovena tak, aby bylo možné postihnout deliktní jednání prakticky v jakémkoliv rozsahu a tudíž je výměra možné výše sankce provedena takto široce. Je nutno vzít v potaz skutečnost, že žalobce předmětnou evidenci správnímu orgánu v rámci správního řízení doložil a správní orgán tak byl schopen určit osobu, která dané prodejní místo užívala a vůči které tak může dovozovat následky z kontrolního zjištění vyplývající z předmětné kontroly. Žalobce zároveň odkazuje na význam teorie práva ve vztahu k významu sankce, přičemž je přesvědčen, že daná sankce není schopná dostát svému účelu. Žalobce poukazuje na to, že je doposud osobou netrestanou, má všechna potřebná povolení a vždy respektoval zákony České republiky. Domnívá se tedy, že jemu uložená sankce je nanejvýš nespravedlivá. III. Vyjádření žalovaného správního orgánu Jelikož se žalobní námitky z velké části shodují s odvolacími námitkami, odkazuje žalovaný na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž vyložil, z jakého důvodu je neshledává opodstatněnými. K žalobní námitce, že žalobce jako takový nikdy nebyl k doložení předmětné ev