6 Ads 57/2004 — Nejvyšší správní soud

57 Af 24/2018- 93 - text -pokračování- 42 57 Af 24/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudců Mgr. Lukáše Pišvejce a JUDr. Veroniky Burianové ve věci žalobkyně: Česká síť s.r.o., sídlem Domažlice, Boženy Němcové 120 zastoupena společností Moore Stephens s.r.o., společností oprávněnou k poskytování daňového poradenství, sídlem Praha 5, Nádražní 344/23 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Brno, Masarykova 427/31 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 8. 2018, č.j. 36806/18/5300-21441-708460 takto: I. Žaloba se z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Napadené rozhodnutí 1. Žalobkyně se žalobou ze dne 16. 10. 2018, Krajskému soudu v Plzni (dále jen „soud“) doručenou téhož dne, domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 8. 2018, č.j. 36806/18/5300-21441-708460 (dále též jen „napadené rozhodnutí“), jímž byla zamítnuta odvolání žalobkyně proti rozhodnutím – dodatečným platebním výměrům vydaným Finančním úřadem pro Plzeňský kraj dne 8. 9. 2017 pod č.j. 1692607/17/2305-50522-402371, č.j. 1692728/17/2305-50522-402371, č.j. 1692730/17/2305-50522-402371, č.j. 1692735/17/2305-50522-402371, č.j. 1692738/17/2305-50522-402371, č.j. 1692745/17/2305-50522-402371, č.j. 1692752/17/2305-50522-402371, č.j. 1692753/17/2305-50522-402371, č.j. 1692756/17/2305-50522-402371, č.j. 1692759/17/2305-50522-402371, č.j. 1692762/17/2305-50522-402371 a č.j. 1692765/17/2305-50522-402371. Dodatečnými platebními výměry byla žalobkyni za zdaňovací období leden 2013 až prosinec 2013 ve výši specifikované v jednotlivých rozhodnutích doměřena daň z přidané hodnoty a uložena zákonná povinnost uhradit penále z doměřené daně. II. Žaloba 2. Žalobkyně v žalobě uplatnila čtyři skupiny žalobních bodů. 3. V první skupině žalobních bodů, kapitole označené jako „II.A1 Nepřezkoumatelnost rozhodnutí“ žalobkyně namítala, že žalovaný své rozhodnutí vystavil toliko na převzatých závěrech správce daně, které se v dílčí pasáži týkající se údajně koordinované ekonomické spolupráce žalobkyně a jednotlivých organizačních složek pokusil argumentačně „vytvrdit“. V obecném žalobkyně uvádí, že rozhodnutí žalovaného toliko kopíruje argumentaci prvostupňového správce daně, a to bez ohledu na odvolací důvody vznesené žalobkyní v rámci odvolacího řízení. Ty žalovaný dle žalobkyně řádně nevypořádal. Vzhledem k tomu, že žalovaný toliko kopíruje názor prvostupňového správce daně (viz body 37 až 67 rozhodnutí o odvolání), aniž by se v jeho argumentaci objevilo hodnocení názoru žalobkyně vtěleného do odvolacích námitek, které jsou dle žalovaného vypořádány každá jednotlivě po celkovém hodnocení věci, nelze na způsob, jakým žalovaný přistoupil k rozhodování v této věci aplikovat jím odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 6 Ads 237/2014-9. Rozhodnutí žalovaného proto žalobkyně považuje z výše uvedeného za nepřezkoumatelné. 4. Ve druhé skupině žalobních bodů, kapitole označené jako „II. A2 Prekluze pravomoci správce daně daň dodatečně stanovit“ uvedla, že již v odvolání namítla prekluzi pravomoci správního orgánu daň z přidané hodnoty za zdaňovací období leden až prosinec (dále rovněž „zdaňovací období roku 2013“) dodatečně stanovit, neboť má za to, že lhůta pro stanovení daně za předmětné zdaňovací období uplynula dne 10. 9. 2017, tj. den před doručením dodatečných platebních výměrů. Jak vyplývá z bohaté judikatury Nejvyššího správního soudu, námitku prekluze je jak správní orgán, tak soud povinen zkoumat ex offo. Jak je možné seznat z rozhodnutí správce daně o dodatečném stanovení daně z přidané hodnoty za předmětná zdaňovací období, správce daně zahájil daňovou kontrolu dne 10. 9. 2014. Úkon správce daně (zahájení daňové kontroly) v souladu s § 148 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“), přerušil běh lhůty pro stanovení daně. „Nová“ tříletá lhůta pro stanovení daně počala běžet, opět v souladu s § 148 odst. 3 daňového řádu, dne 10. 9. 2014, tj. dnem, kdy byl tento úkon (zahájení daňové kontroly) učiněn. Lhůta pro stanovení daně tedy uplynula dne 10. 9. 2017. Do konce lhůty pro stanovení daně dle § 148 daňového řádu má dle bohaté judikatury Nejvyššího správního soudu dojít k nabytí právní moci rozhodnutí správce daně o stanovení daně. Nestane-li se tak, správce daně ex lege ztrácí pravomoc daň stanovit, neb nastávají účinky prekluze. 5. Daňový řád, konkrétně v § 148 odst. 2, připouští prodloužení běžící lhůty pro stanovení daně za dále stanovených hypotéz. Jednou z nich je i oznámení rozhodnutí o stanovení daně [srov. § 148 odst. 2 písm. b)]. Aby došlo k prodloužení lhůty pro stanovení daně ve smyslu citovaného ustanovení, musel by správce daně příslušná rozhodnutí o stanovení daně doručit žalobkyni do dne 10. 9. 2017, tj. maximálně poslední den lhůty pro stanovení daně. Terminus technicus použitý v citovaném ustanovení hovoří o „oznámení“ rozhodnutí o stanovení daně. „Oznámením“ daňový řád v § 101 odst. 6 rozumí „doručení rozhodnutí nebo jiný zaprotokolovaný způsob seznámení příjemce s obsahem rozhodnutí“. Odvoláním napadená rozhodnutí byla žalobkyni doručena dne 11. 9. 2017, tj. po uplynutí lhůty pro stanovení daně. Proto je žalobkyně toho názoru, že tato právní skutečnost (doručení rozhodnutí o stanovení daně) nebyla způsobilá přivodit v citovaném ustanovení předvídaný následek, tj. prodloužení lhůty pro stanovení daně o 1 rok. Žalobkyně v podaném odvolání odkázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu, ze kterých dle jejího názoru vyplývá posouzení hmotněprávní lhůty pro stanovení daně soudem, a to jednotně s názorem žalobkyně. Jedná se o rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp.zn. 9 Afs 142/2016 (bod 20 odůvodnění) či sp.zn. 2 Afs 1/2015 (bod 36 odůvodnění). Žalovaný odvolací námitku vypořádal v bodě 69 odůvodnění rozhodnutí o odvolání. Žalovaný přitom uvádí, že dle § 33 odst. 1 daňového řádu počala znovu běžet lhůta pro stanovení daně až dnem následujícím po dni zahájení daňové kontroly, tj. dne 11. 9. 2014 – jak uvádí žalovaný „mimo jakoukoli pochybnost“. Z toho titulu žalovaný dovozuje její uplynutí na den 11. 9. 2017 (3 roky od počátku běhu lhůty). Sebejistý právní názor žalovaného však nerespektuje základní zásady a fungování práva, potažmo právních norem a jejich aplikační pravidla. Žalobkyně má za to, že je právní posouzení žalovaného v přímém rozporu s úpravou běhu a délky lhůty zakotvené v § 148 odst. 3 daňového řádu. Pravidla zde upravená totiž tvoří lex specialis k obecné úpravě lhůt dle § 33 odst. 1 daňového řádu. Zásadou lex specialis derogat lex generali nelze dospět k jinému závěru, než že „nová“ tříletá lhůta pro stanovení daně počala běžet v smyslu § 148 odst. 3 daňového řádu již v den, kdy byla zahájena daňová kontrola, tedy dne 10. 9. 2014 (nikoli o den později, jak se domnívá žalovaný). Tento závěr podporují i výše uvedené rozsudky Nejvyššího správního soudu. Z výše uvedeného žalobkyně považuje shora uvedené rozhodnutí o odvolání za rozhodnutí nezákonné, neboť jak žalovaný, tak prvostupňový správce daně vydali svá rozhodnutí po uplynutí lhůty pro stanovení daně z přidané hodnoty za zdaňovací období leden až prosinec 2013. 6. Ve třetí skupině žalobních bodů, kapitole označené jako „II.B Nezákonně ukončená daňová kontrola“ žalobkyně uvedla, že opětovně (stejně jako v odvolání) považuje rozhodnutí o odvolání potažmo prvostupňová rozhodnutí za nezákonná z toho důvodu, že správce daně postupoval v rozporu s pravidly daňového řádu ve fázi ukončování daňové kontroly. 7. K tomu v bodě „II.B1“ uvedla, že jak je patrno z písemnosti nazvané „Zaslání zprávy o daňové kontrole“ č.j. 1656157/17/3205-00562-404750 ze dne 28. 8. 2017 (dále jen „sdělení o zaslání zprávy“), správce daně postupoval tak, že namísto jeho zákonné povinnosti zakotvené v § 88 odst. 3 a 4 daňového řádu projednat a podepsat zprávy o daňových kontrolách (zpráva o daňové kontrole na dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2013 a zpráva o daňové kontrole na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období leden až prosinec 2013) při ústním jednání s žalobkyní, zaslal zprávy do její datové schránky. Povinnost správce daně ústně s žalobkyní projednat zprávu o daňové kontrole vychází hned z několika dalších právních skutečností. 8. Za prvé, žalobkyně je oprávněna podat vyjádření k výsledku kontrolního zjištění, se kterým je správcem daně seznámena (srov. § 88 odst. 2 a 3 daňového řádu). V případě, že tak žalobkyně učiní, a ta tak rovněž v nyní posuzovaném případě učinila, správce daně stíhá povinnost vypořádat se s dodatečnou argumentací žalobkyně a zahrnout toto vypořádání do zprávy o daňové kontrole – lhostejno, zda správce daně na základě tvrzení žalobkyně změnil svůj závěr či nikoli. Žalobkyně je následně oprávněna seznámit se s reakcí správce daně na její vyjádření a v případě, že se správce daně opomene vyjádřit ke všem skutečnostem, namítat tuto skutečnost přímo př