4 Ads 51/2016 — Nejvyšší správní soud

16 Ad 56/2019- 45 - text  8 16 Ad 56/2019 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní JUDr. Alenou Hockou ve věci žalobce: J. H., narozený dne X, bytem S., zastoupený: JUDr. R. R., obecný zmocněnec, bytem X, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, IČ 00551023, sídlem Na Poříčním právu 1/376, 128 01 Praha 2 (dále jen MPSV), v řízení o žalobě ze dne 20.5.2019 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18.3.2019 č.j. MPSV-2019/54485-914, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Soud upozorňuje, že řízení v projednávané věci je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s.ř.s.), a pro návrh na přezkoumání rozhodnutí je stanoven termín žaloba, účastníci jsou označováni žalobce a žalovaný. Dle § 4 odst. 1 písm. a) s.ř.s. soudy ve správním soudnictví rozhodují o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, (dále jen „správní orgán“). Podle § 75 odst. 1 s.ř.s. při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, tj. v této věci stav ke dni 18.3.2019, a je povinen přezkoumat napadený výrok v mezích žalobních bodů uvedených v žalobě (§ 75 odst. 2 věta první s.ř.s.). Ve věcech sociální péče rozhoduje specializovaný samosoudce, který má práva a povinnosti předsedy senátu (§ 31 odst. 2, 3 s.ř.s.). 2. Včasnou žalobou ze dne 20.5.2019 se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného ze dne 18.3.2019 č.j. MPSV-2019/54485-914, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Plzni (dále jen ÚP), ze dne 19.12.2018 č.j. 333509/18/PM (dále též prvoinstanční rozhodnutí), jímž byla podle § 5 odst. 1, a § 9, § 10 a § 11 zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon), a přílohy k tomuto zákonu, zamítnuta žádost žalobce o dávku pro osoby se zdravotním postižením příspěvek na zvláštní pomůcku – „Motorové vozidlo“. 3. V žalobě žalobce vyjádřil nesouhlas s napadeným rozhodnutím, protože se neztotožnil se závěry správních orgánů obou stupňů a považuje rozhodnutí na nich stojící za nesprávná a nezákonná a navrhl jejich zrušení. Především nesouhlasil s posouzením jeho zdravotního stavu, kdy Posudková komise MPSV (dále jen PK MPSV či komise) dospěla k závěru, že zdravotní stav žalobce má povahu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu podle ustanovení části I. bodu 1. písm. j) přílohy k zákonu č. 329/2011 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen Příloha zákona), tj. jako těžkou vadou nosného nebo pohybového ústrojí, jejíž podstatou je (anatomická nebo) funkční ztráta končetiny. Žalobce netrpí anatomickou ztrátou žádné z jeho končetin, ale v případě jeho dolních končetin jde o funkční ztrátu. Nepříznivý zdravotní stav žalobce je trvalý a projevuje se tak, že žalobce nemůže ovládat své dolní končetiny, resp. jednu z dolních končetin vůbec, druhou jen omezeně. Z těchto zdravotních důvodů je možnost chůze žalobce limitována natolik, že i při opoře o dvě francouzské hole, je schopen omezeného pohybu, a to v rámci bezbariérového prostředí. Příčinou snížení míry schopnosti mobility je roztroušená skleróza. Dále žalobce namítal nesprávné právní posouzení a vadný výklad užitých právních norem, přičemž uváděl, že jde o ukázku kolize uvnitř zákona, jelikož zákon na jednom místě (§ 9 odst. 2) operuje s pojmem těžká vada nosného nebo pohybového ústrojí a spojuje s tímto stavem, tj. s jakýmkoliv zdravotním postižením citovaným výše, nárok na příspěvek na zvláštní pomůcku poskytovaný na pořízení motorového vozidla, na jiném místě [v části I. bod 4. písm. a) přílohy k zákonu] obsahuje úpravu s tímto ustanovením přímo kolidující. Žádost žalobce o příspěvek na zvláštní pomůcku poskytovanou na dodatečnou úpravu motorového vozidla byla úspěšná na rozdíl od žádosti o příspěvek na zvláštní pomůcku – motorové vozidlo. Dle žalobce by řešením měl být výklad těchto ustanovení ve prospěch osob zdravotně nezpůsobilých, nikoli naopak. Výklad aplikovaný správními orgány, čili uznání nároku na dávku umožňující jeho dodatečnou úpravu a neuznání dávky na samotné pořízení vozidla považoval žalobce za principiálně nezákonný a mající ve svém důsledku negativní vliv na správnost rozhodnutí. Správní orgán měl dle žalobce provést hodnotovou úvahu při aplikaci právního předpisu, a nikoliv se omezit na gramatický výklad textu zákona a dále se nezabývat nepatřičností aplikačních důsledků jím zvoleného způsobu aplikace právního předpisu. Bizarním projevem provádění nepojistného systému je skutečnost, že žalobce od vzniku nároku dělí jediné, a to amputace nefunkční končetiny. Správní orgány měly žádosti žalobce o příspěvek na zvláštní pomůcku vyhovět s odkazem na v právním státě neospravedlnitelný rozdíl, který vytváří text zákona mezi funkční a anatomickou ztrátou končetin a měly odmítnout přístup, který nespravedlnost jen prohlubuje. Také žalobce hodnotil posuzování míry snížení pracovní schopnosti, načež dospěl k závěru, že správní orgán měl posoudit celkovou míru dopadu jeho zdravotních postižení do schopnosti jeho mobility a měl zhodnotit, zda míra snížení jeho schopnosti mobility odpovídá míře snížení schopnosti mobility, která je spojena s jednotlivými zdravotními postiženími uvedenými v části I. bodu 1. písm. a), b), d) až i) a l) přílohy zákona, jelikož zákon spojuje vznik předmětného nároku s anatomickou ztrátou dolní končetiny ve stehně s možností oprotézování u jinak zcela zdravého člověka. Avšak míra snížení mobility takového člověka je vyšší, než míra snížení mobility žalobce. Reziduální schopnost mobility žalobce je tedy nižší, než u zdravé osoby, jež trpí anatomickou ztrátou dolní končetiny ve stehně, tj. osoby, jejíž žádosti o příspěvek na zvláštní pomůcku poskytovaný na pořízení motorového vozidla by bylo vyhověno. Přiznání dávky osobě, jejíž míra schopnosti mobility byla v důsledku zdravotního postižení snížena méně, tj. osobě s vyšší zachovalou mírou schopnosti mobility, a současné nepřiznání dávky osobě s nižší zachovalou mírou schopnosti mobility je v právním státě třeba považovat za natolik nespravedlivé, že je třeba navozování takového stavu aplikační praxí odmítnout. Z tohoto důvodu měl správní orgán vyhovět žádosti žalobce. Dle něho zákon aplikovaný formalisticky, systematicky vede v určitých případech k neobhajitelné nespravedlivosti rozhodnutí orgánu provádějících nepojistný systém, neboť při takovém přístupu k aplikaci upřednostňuje osoby s mírnějším zdravotním postižením před osobami s těžším zdravotním postižením. Tuto situaci přitom není třeba nezbytně řešit jen další úpravou právního předpisu, lze řešit i v mezích jeho výkladu. Žalobce dále citoval rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (dále jen NSS) č.j. 4 Ads 51/2016-29 ze dne 16.6.2016, s nímž se však neztotožnil, neboť dle jeho názoru zde NSS bez hlubšího zamyšlení optimisticky a až ukvapeně operuje s tezí, že zákonodárce spojil vznik nároku na předmětný příspěvek s nejzávažnějšími vadami nosného nebo pohybového ústrojí. Nicméně tomu tak dle žalobce není, a proto poukázal na rozsudek NSS č.j. 3 Ads 55/2013-29, z něhož je patrné, že NSS si je plně vědom skutečnosti, že je nezbytné na úrovni správních orgánů postupovat „se zohledněním okolností každé rozhodované věci“, již se však blíže nezabývá tím, jak konkrétně by to měl správní orgán učinit, což vzbuzuje otázku, zda nejde pouze o bezobsažnou abstraktní frázi, kterou jen těžko mohou správní orgány naplňovat. Závěrem žalobce uvedl svou domněnku, že jeho zdravotní postižení má charakter těžké funkční poruchy pohyblivosti na základě postižení minimálně tří funkčních celků jeho pohybového ústrojí s případnou odkázaností na vozík pro invalidy. 4. Napadeným rozhodnutím ze dne 18.3.2019, č.j. MPSV-2019/54485-914, jehož kopie byla připojena k žalobě, žalovaný zamítl odvolání žalobce proti prvoinstančnímu rozhodnutí ÚP ze dne 19.12.2018 s odůvodněním, že na základě posudku PK MPSV ze dne 5.3.2019, podle něhož se u žalobce jedná o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, ale není osobou, která má ve smyslu § 9 odst. 2 a odst. 4 zákona těžkou vadu nosného nebo pohybového ústrojí anebo těžkou nebo hlubokou mentální retardaci charakteru dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu; nejde o těžkou vadu nosného (pohybového) ústrojí uvedenou v písm. a), b), d) až i) a l) bodu 1 části I přílohy zákona, nejde ani o těžké mentální postižení uvedené v písm. b) bodu 4 části I přílohy zákona a tento stav existoval i k datu 23.8.2018, tj. k datu podání žádosti. Žalovaný konstatoval po zhodnocení všech důkazních prostředků, že žalobce nemá nárok na příspěvek na zvlášt