10 As 241/2019 — Nejvyšší správní soud

30 A 157/2018- 60 - text  13 30A 157/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Kuchynky a soudců JUDr. Ondřeje Szalonnáse a Mgr. Jaroslava Škopka ve věci žalobce: STAVEBNÍ A ZNALECKÁ KANCELÁŘ P&L, v.o.s., IČO 25235729 sídlem Spálená 165, 344 01 Domažlice zastoupený advokátem Mgr. Václavem Voříškem proti sídlem Ledčická 649/15, 184 00 Praha žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje sídlem Škroupova 18, 306 13 Plzeň o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 4. 2018, č.j. PK-DSH/1961/18 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Správní orgány rozhodly takto: I. Právnická osoba: Stavební a znalecká kancelář P&L, v.o.s. (dále jen „obviněná“), spáchala přestupek (do 30. 6. 2017 terminologicky označován jako správní delikt) podle ust. § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „zákon o silničním provozu“), tím, že jako provozovatel motorového vozidla FORD Kuga […] v rozporu s ust. § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistila, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích, neboť dne 29. 4. 2017 v 10:15 hodin blíže neustanovený řidič osobního automobilu FORD Kuga […] naplnil skutkovou podstatu přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, čímž porušil ust. § 4 písm. c) zákona o silničním provozu, když zastavil a stál v obci Domažlice na náměstí Míru, naproti domu čp. 66, v úseku platnosti dopravní značky IP 13c (placené parkoviště s parkovacím automatem), bez viditelně umístěného platného parkovacího lístku. II. Podle ust. § 125f odst. 3 zákona o silničním provozu byla obviněné za přestupek uložena pokuta ve výši 1 500 Kč. Podle ust. § 95 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich byla obviněné uložena povinnost nahradit náklady spojené s projednáváním přestupku ve výši 1 000 Kč [rozhodnutí Městského úřadu Domažlice ze dne 17. 1. 2018, č.j. MeDO-5363/2018-Cír, ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 16. 4. 2018, č.j. PK-DSH/1961/18]. Žaloba 2. V části žaloby nazvané Není odložení věci žalobce namítá, že nebyly splněny podmínky pro zahájení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla. Dle § 125f odst. 4 písm. a) zákona o silničním provozu, ve znění účinném do 30. 6. 2017, Obecní úřad obce s rozšířenou působností správní delikt podle odstavce 1 projedná, pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku a nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě. Žalobce však nebyl vyrozuměn o tom, že by správní orgán usnesením věc přestupku odložil. Dle § 66 odst. 4 (starého) zákona o přestupcích, O odložení věci podle odstavců 1 až 3 se vydá usnesení, které se pouze poznamená do spisu. O odložení věci se vyrozumí osoby dotčené jednáním osoby podezřelé ze spáchání přestupku, jsou-li správnímu orgánu známy; správní orgán tyto osoby nevyrozumí, pokud by to bylo spojeno s neúměrnými obtížemi nebo náklady. Správní orgán tedy měl povinnost vyrozumět žalobce o tom, že věc přestupku odložil. Uvedená vada krátila žalobce na jeho právech, zejména na právu domoci se zahájení řízení o přestupku proti skutečnému řidiči, a tím zprostit odpovědnosti sebe, neboť odpovědnost provozovatele za spáchaný správní delikt je subsidiární povahy vůči odpovědnosti řidiče za spáchaný přestupek. 3. V části žaloby nazvané Nesrozumitelný výrok – uznáni viny za přestupek žalobce uvádí, že výrokem rozhodnutí bylo konstatováno, že se žalobce dopustil přestupku dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu a že řidič se dopustil přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu. Takový výrok je nejasný, protože jako účastník je označen pouze žalobce, který je však uznáván vinným ze dvou správních deliktů. Jednak z jiného správního deliktu dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, druhak z přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu. Přitom jako pachatel (subjekt) přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu je označován „řidič“. Z rozhodnutí však není zřejmé, zda správní orgán považoval žalobce též za řidiče, či nikoliv. Došlo-li k vyslovení viny za přestupek dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, není již možné vyslovit vinu za správní delikt dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, neboť jiný správní delikt (provozovatele vozidla) je povahou proti přestupku (proti zákonu o silničním provozu) subsidiární (viz § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu, ve znění účinném v době rozhodování správního orgánu prvého stupně). Vyslovení viny v podobě „naplnil skutkovou podstatu přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu“ přitom představuje vyslovení viny za přestupek. Vyslovit vinu za přestupek lze jen tehdy, jsou-li prokázány znaky skutkové podstaty, tj. subjekt, subjektivní stránka, objekt a objektivní stránka. To znamená, že správní orgán, dle výroku rozhodnutí, zjevně postavil najisto též subjekt (tedy pachatele) přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, a tedy nemohl být za téže jednání trestán žalobce jako provozovatel vozidla. Žalobce přitom žádný přestupek nespáchal, přesto je výrokem rozhodnutí, kterým je žalobce uznáván vinným, konstatováno, že byla naplněna skutková podstata přestupku (tj. též jeho subjekt i subjektivní stránka). 4. V části žaloby nazvané Sankce – neuvedení ustanovení, dle kterého bylo rozhodováno, žalobce namítá, že správní orgán při rozhodování o sankci zohlednil pouze ustanovení § 125f odst. 3 zákona o silničním provozu. Dle § 125f odst. 3 zákona o silničním provozu, K odpovědnosti fyzické osoby za přestupek podle odstavce 1 se nevyžaduje zavinění. Žalovaný vypustil u odkazu na § 125 odst. 3 zákona o silničním provozu dovětek „ve znění účinném do dne 30. 6. 2017“, tedy výrok rozhodnutí obsahuje odkaz na zákon o silničním provozu ve znění účinném ke dni vydání prvostupňového rozhodnutí (= 17. 1. 2018). Ve věci bylo pravomocně rozhodnuto dne 24. 4. 2018. Dne 1. 7. 2017, tedy dříve, však nabyl účinnosti zákon č. 250/2016 Sb., dle jehož § 2 odst. 6, Pachateli lze uložit vždy jen takový druh správního trestu, který dovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o přestupku rozhoduje. Dnem, kdy bylo o přestupku rozhodnuto, je den, ke kterému rozhodnutí nabylo právní moci. Žalobce tak není schopen přezkoumat, zda dle ke dni právní moci účinného právního předpisu vůbec bylo možné uložit příslušný druh trestu. Správní orgán ve výroku rozhodnutí neuvedl, dle kterého konkrétního ustanovení právního předpisu o výši sankce rozhodoval. Z rozhodnutí nelze vůbec seznat, zda uložená sankce ve výši 1 500 Kč je sankcí na samé spodní, či horní hranici zákonného rozmezí, nebo je v jeho středu, a zda vůbec bylo možné uložit sankci v takové výši. Nelze ani přezkoumat, zda bylo možné uložit druh trestu pokutu. Není totiž rozhodné, zda bylo možné takový druh trestu uložit ke dni spáchání přestupku, rozhodné je, zda bylo možné takový druh trestu uložit ke dni právní moci rozhodnutí. I pokud by správní orgán vycházel z právního předpisu účinného ke dni jeho rozhodování, nebyl by takový odkaz dostatečný. Dle § 125f odst. 3 zákona o silničním provozu účinného ke dni rozhodování prvostupňového správního orgánu, Za správní delikt podle odstavce 1 se uloží pokuta. Pro určení výše pokuty se použije rozmezí pokuty pro přestupek, jehož znaky porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje; pokuta však nepřevýší 10000 Kč. Dispozice právní normy, stanovující výši sankce, je v tomto případě blanketová. Dává totiž do dispozice zákonodárce, aby upravil výši pokuty za správní delikt provozovatele vozidla úpravou či stanovením pokuty za obdobné porušení právního předpisu řidičem vozidla (tj. za přestupek). V případě normy s blanketní či odkazující dispozicí však musí být ve výroku rozhodnutí konkrétně specifikována též právní norma, na kterou tato blanketní právní norma odkazuje (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2016, č.j. 9 As 263/2015-34, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, ze dne 9. 4. 2015, č.j. 60A 10/2014-33). Správní orgán v rozporu s § 68 odst. 2 správního řádu ve výroku rozhodnutí neuvedl právní ustanovení, dle kterých rozhodoval. Rozhodnutí je proto dle názoru žalobce nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, když nelze přezkoumat, zda uložená sankce byla uložena v zákonné intenci. Správní orgán je – v případě změny právní úpravy – povinen přezkoumat, zda pozdější právní úprava není pro obviněného výhodnější (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č.j. 6 A 126/2002-27). V daném případě se však správní orgán vůbec nevěnoval tomu, zda aktuální právní úprava je pro žalobce výhodnější, či nikoliv. Právě tat